Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudců Josefa Fialy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Zemánkem, advokátem, sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 21 Co 264/2022-270 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. dubna 2022 č. j. 3 C 197/2021-203, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a E. H., zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žádá také o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, přednostní projednání ústavní stížnosti a o to, aby bylo vedlejší účastnici uloženo nahradit mu náklady řízení.
2. Vedlejší účastnice se žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala, aby soud stěžovateli uložil jednak povinnost platit jí na výživném manželky částku 20 000 Kč měsíčně do rozvodu manželství a jednak na výživném rozvedené manželky částku 20 000 Kč měsíčně po dobu tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo řízení v části týkající se výživného rozvedené manželky zastaveno.
3. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen hradit na výživu žalobkyně částku 20 000 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 6. 2021 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na dlužném výživném částku 125 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Okresní soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
4. Okresní soud odkázal na § 697 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Konstatoval, že institut výživného mezi manžely plní dorovnávací funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný, a zdůraznil, že při posuzování existence stejného (či naopak rozdílného) životního standardu obou manželů je třeba brát ohled nejen na dosahované měsíční příjmy, ale je nutné brát v úvahu veškeré majetkové a osobní poměry oprávněného i povinného manžela. Podle zjištění okresního soudu je celková hmotná a kulturní úroveň žalobkyně ve značném nepoměru vůči hmotné a kulturní úrovni stěžovatele, který vlastní majetek v řádech milionů korun, úspory též v řádech milionů korun, a má vícero příjmů (z podnikání, z nájmu, ze samostatné činnosti, z držení cenných papírů). Stěžovatel soud nepřesvědčil, že by jeho životní úroveň byla srovnatelná nebo dokonce horší než současná životní úroveň žalobkyně. Požadované výživné okresní soud neshledal nepřiměřeně vysokým, ale naopak naplňujícím předpokládanou "dorovnávací" funkci výživného mezi manžely a umožňující žalobkyni např. tvorbu alespoň základních úspor, které nicméně ani tak zdaleka nebudou dosahovat výše úspor stěžovatele.
5. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. potvrzen. Ve výroku II. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že na dlužném výživném je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni částku 225 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Rozhodl také, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 32 428 Kč.
6. Krajský soud odkázal na skutkové a právní závěry okresního soudu, které považoval za správné. Dovozoval-li stěžovatel, že závěry usnesení krajského soudu ze dne 17. 8. 2022 č. j. 126 Co 69/2022-14, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 17. 1. 2022 č. j. 12 Nc 523/2011-371 ve věci nezletilých dcer účastníků, lze použít i v tomto řízení, poukázal krajský soud na skutečnost, že zatímco opatrovnické řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištěný skutkový stav toliko soudu, řízení o stanovení výživného (rozvedené) manželky je naopak ovládáno zásadou projednací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci účastníkům řízení. V této souvislosti také konstatoval, že řízení před okresním soudem nebylo zatíženo vadou spočívající v absenci řádného poučení stěžovatele o tom, jaké skutečnosti musí tvrdit a prokazovat, aby byl ve sporu úspěšný, jelikož okresní soud stěžovatele podle 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit nemohl, neboť se nedostavil k jednání, přičemž řízení bylo i koncentrováno. Podle krajského soudu okresní soud náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním a dostatečným způsobem vysvětlil, proč pro nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost neprovedl některé ze stěžovatelem navržených důkazů. Jelikož okresní soud nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl, krajský soud rozsudek jako věcně správný potvrdil.
7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že napadená rozhodnutí vykazují prvky libovůle. Namítá, že se obecné soudy nevěnovaly námitce neexistence práva žalobkyně na výživné pro rozpor s dobrými mravy. Namísto toho okresní soud na základě zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do části týkající se výživného rozvedené manželky a již se nezabýval tvrzeními účastníků ohledně nároku na výživné rozvedené manželky (o rozvratu manželství a jeho příčinách) a zamítl i související důkazní návrhy stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil a navíc opomněl provést důkaz usnesením Městského úřadu Č., které bylo v souladu s § 205a o. s. ř. novou skutečností vzniklou teprve po vyhlášení rozhodnutí okresního soudu.
8. Krajskému soudu s odkazem na § 13 občanského zákoníku taktéž vytýká, že se bez přesvědčivého zdůvodnění odchýlil od závěru o jeho majetkové situaci, který vyslovil jiný senát krajského soudu ve věci úpravy poměrů dvou mladších dcer účastníků v rozsudku č. j. 126 Co 69/2022-414 ze dne 17. 8. 2022, kterým byl pro nedostatečná skutková zjištění zrušen rozsudek okresního soudu č. j. 12 Nc 523/2011-371 ze dne 17. 1. 2022. Ani tímto důkazem předloženým v souladu s § 205a o. s. ř. se krajský soud nezabýval. Podle stěžovatele se tak krajský soud odchýlil od předchozího pravomocného rozhodnutí a vydal překvapivé rozhodnutí, které nebylo možné vzhledem ke skutkovým zjištěním v obdobné věci předvídat.
9. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje také v nesprávném použití § 118a o. s. ř. a v opomenutí zásady vyhledávací. Obecné soudy měly shodně za to, že jelikož se nedostavil k prvnímu jednání ve věci, nemohlo mu být poskytnuto poučení podle § 118a o. s. ř. o tom, že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní o rozhodných skutečnostech, jejichž nedoložení vedlo k jeho neúspěchu. Tento postup považuje za nesprávný. Ačkoliv šlo o sporné řízení, obecné soudy nepožadovaly některé rozhodné skutečnosti po žalobkyni, ale povinnost tvrzení a důkazní a tomu odpovídající břemena přenesly na stěžovatele. Okresní soud měl všechny skutečnosti, pro jejichž údajné nedoložení žalobě vyhověl, řádně dotvrzeny a prokázány, případně šlo o skutečnosti, které byla povinna tvrdit a prokazovat žalobkyně, od které však v rozporu s rovností stran vyžadovány nebyly. Řadu skutečností soudy rovněž měly a mohly zjistit z úřední povinnosti aplikací zásady vyhledávací, nakládaly s nimi však nepřezkoumatelně a zásadu vyhledávací uplatnily pouze ve prospěch žalobkyně, zatímco okolnosti ve prospěch stěžovatele nezjišťovaly, přestože je tvrdil a nabízel o nich důkazy, popř. jim byly známy. S množstvím tvrzení se podle něj obecné soudy nevypořádaly vůbec nebo nedostatečně a navrhované důkazy opomenuly, čímž zapříčinily nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí.
10. Výtky stěžovatele pak směřují také vůči odůvodnění rozsudků, ze kterých není zřejmé, proč v řízení neprovedly některé navrhované důkazy ani jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele založena na extrémním excesu soudů v důkazním procesu spočívajícím ve zcela neobhajitelném úsudku o vztahu mezi provedenými (i opomenutými) důkazy, popř. skutečnostmi známými soudům z jejich činnosti, a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatel v rozhodnutích postrádá také logickou a přezkoumatelnou úvahu soudů při tvorbě právního posouzení včetně zdůvodnění výše přiznaného výživného.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení.
13. Okresní soud v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost považoval za nedůvodnou, neboť v řízení postupoval v souladu s platnými právními předpisy, a navrhl její zamítnutí.
14. Krajský soud taktéž odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Upozornil, že stěžovatel zaměňuje opatrovnické řízení, které je ovládáno zásadou vyšetřovací, a občanskoprávní sporné řízení, které je ovládáno zásadou projednací. Pokud stěžovatel odkazoval na rozhodnutí jiného senátu krajského soudu a na požadavky týkající se zjišťování skutkového stavu, šlo o řízení opatrovnické. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelem zmíněná práva neporušil a navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
15. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření upozorňuje na tendenci stěžovatele "pasovat" Ústavní soud do role tzv. třetí přezkumné instance a revizora dokazování. Pokud měly obecné soudy skutkový stav za dostatečně zjištěný a důkazy označené stěžovatelem přezkoumatelným způsobem zamítly pro nadbytečnost a neschopnost prokázat či vyvrátit tvrzenou skutečnost ve vztahu k předmětu řízení, postupovaly zcela v souladu se zákonnými předpoklady. Tvrdí-li stěžovatel, že podle § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. uplatnil v odvolacím řízení nové důkazy, vzniklé údajně až po vyhlášení rozsudku okresního soudu, a těmi chtěl prokázat neoprávněnost přiznaného nároku na výživné pro rozpor s dobrými mravy, má vedlejší účastnice za to, že se pouze snaží obejít svou neúčast na jednání před okresním soudem. Navržené důkazy, obsahově obdobné důkazům, které okresní soud zamítl, by (ani v případě jejich přípustnosti) nebyly způsobilým nositelem informací takové intenzity, aby z nich bylo možno dovodit rozpor s dobrými mravy a tím vyvrátit existenci nároku na výživné. V této souvislosti pak vedlejší účastnice s odkazem na žalobu na vyklizení nemovitosti doplňuje, že to byl stěžovatel, který se dopouštěl závadového jednání a prokazatelně vyhodil ji i jejich nezletilé dcery z domova. Námitka stěžovatele o nedodržení zásady vyšetřovací v řízení, které je ovládáno zásadou projednací, je podle názoru vedlejší účastnice lichá. Stěžovatel obě zásady nepřípustně spojuje a ohýbá ve svůj prospěch. Stěžovatel nesprávně definuje povahu řízení o nároku na výživné, a v rozporu s principy civilního řízení sporného přenáší povinnost tvrzení a povinnost důkazní na vedlejší účastnici coby žalobkyni, a to i ohledně skutečností, které tvrdil (a tedy měl prokázat) on jako žalovaný. Vedlejší účastnice v řízení prokázala zjevný nepoměr mezi životní úrovní svou a životní úrovní stěžovatele. Pokud stěžovatel před obecnými soudy namítal, že jsou zde skutečnosti, které odůvodňují závěr, že tvrzení vedlejší účastnice se nezakládala na pravdě, jeho povinností bylo taková tvrzení podpořit odpovídajícími důkazy. K prvnímu jednání před okresním soudem se stěžovatel bez omluvy nedostavil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, a nemohl být tedy poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nyní se tvrzením nedostatků v dokazování snaží přenést vinu na vedlejší účastnici, resp. na obecné soudy. Ty však při zjišťování skutkového stavu postupovaly správně, v souladu se zákonnými normami a principy zaručenými účastníkům civilního sporného řízení, a jasně vyložily a zdůvodnily, proč nemají za prokázané, resp. považují za nevěrohodné stěžovatelem tvrzené skutečnosti. Vedlejší účastnice proto navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
16. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Podle stěžovatele ostatní účastníci řízení neuvedli žádné skutečnosti, které by důvodnost ústavní stížnosti vyvracely či alespoň zpochybňovaly. Vzhledem k obsáhlosti repliky, ve které stěžovatel opětovně poukazuje na jednotlivé argumenty obsažené již v ústavní stížnosti, Ústavní soud nepovažoval její podrobnou rekapitulaci za nezbytnou.
17. Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí nebo postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
18. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného a jeho výše Ústavní soud obecně zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry obecných soudů a domáhá se jejich opětovného detailního přezkumu, současně však přehlíží nosné důvody, na kterých jsou tato rozhodnutí založena.
20. Okresní soud vzal v úvahu vývoj rodinné situace účastníků (manželství uzavřeli v roce 2000, své poměry upravili předmanželskou smlouvu, po dobu společného soužití byla žalobkyně v domácnosti, od 1. 4. 2021 manželé společnou domácnost nesdílejí a jejich tři dcery bydlí s žalobkyní, do dne vydání rozsudku okresního soudu manželé nebyli rozvedeni). Jelikož základním předpokladem pro uplatnění institutu vyživovací povinnosti mezi manželi zakotvené v § 697 občanského zákoníku je nestejná životní úroveň manželů, zabýval se majetkovými poměry stěžovatele i žalobkyně. Naznal, že v jejich majetkových sférách existuje značný rozdíl. Žalobkyně má příjem ze zaměstnání v aktuální výši cca 27 000 Kč "čistého" měsíčně, nevlastní hodnotnější majetek, bydlí v nájmu, a byť se po odchodu ze společné domácnosti snaží finančně samostatně zabezpečit, její aktuální příjmy sotva postačují na pokrytí měsíčních výdajů dosahujících částky cca 22 375 Kč, ve kterých navíc nejsou zohledněny náklady na ošacení, volnočasové aktivity nebo tvorbu úspor. Oproti tomu k poměrům stěžovatele okresní soud zjistil, že je jednatelem a společníkem obchodní společnosti X, vlastní rozsáhlý nemovitý majetek ve více než patnácti katastrálních územích o rozloze převyšující 4 000 000 m2, na svých bankovních účtech má finanční prostředky v řádech milionů Kč a příjmy mu plynou z podnikání, z nájmu, ze samostatné činnosti a z držení cenných papírů. Tyto majetkové poměry podle okresního soudu opodstatňují stanovení výživného na manželku, jejíž hmotná a kulturní úroveň má být srovnatelná. Žalobkyní požadované výživné okresní soud nepovažoval za nepřiměřené a rozhodl, že stěžovatel je povinen hradit na výživu nerozvedené manželky částku 20 000 Kč měsíčně.
21. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že se podmínkami existence vyživovací povinnosti stěžovatele k nerozvedené manželce zabýval a zohlednil podstatné skutečnosti. Vycházel z řádně provedeného dokazování a důkazní návrhy stěžovatele provedl nebo s adekvátním zdůvodněním zamítl. Jelikož se stěžovatel nedostavil k jednání, nemohlo mu být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Okresní soud přiměřeně reagoval také na argumenty stěžovatele (o hrazení výživného pro dcery, využívání kvalifikace žalobkyně, napadení části jeho lesů kůrovcem, nákladech na správu a údržbu majetku či finančních prostředcích vynakládaných na lékařskou péči), použil relevantní zákonná ustanovení, srozumitelně zdůvodnil právní posouzení věci a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Stejně tak krajský soud přiléhavým způsobem zdůvodnil svůj závěr, že odvolání stěžovatele nebylo důvodné, když poukázal zejména na to, že řízení před okresním soudem nebylo zatíženo vadami, hodnocení důkazů bylo přesvědčivé a odůvodnění rozsudku rozumné.
22. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že žalobkyně v řízení prokázala tvrzenou rozdílnost životní úrovně manželů, která je předpokladem pro přiznání výživného, zatímco stěžovatel obecné soudy nepřesvědčil o tom, že by jeho životní úroveň byla srovnatelná či dokonce horší než životní úroveň žalobkyně. Úkolem Ústavního soudu přitom není na základě pokračující polemiky stěžovatele zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. K závěru, že by stanovené výživné bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z právní úpravy, v posuzované věci dospět nelze. Pochybení, pro které by výše naznačené závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, zjištěno nebylo a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu, vzhledem k mezím ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
23. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele o libovůli obecných soudů. Pokud v ústavní stížnosti brojí předně proti tomu, že se obecné soudy nevěnovaly námitce neexistence práva žalobkyně na výživné pro rozpor s dobrými mravy, opomíjí, že tuto námitku v řízení před soudy procesně relevantním způsobem neuplatnil. Zatímco v ústavní stížnosti stěžovatel tuto námitku zdůrazňuje, jak si Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu okresního soudu, vyjádření k žalobě (soustředící se primárně na majetkové poměry účastníků) se omezuje pouze na strohé konstatování tohoto rozporu, aniž by stěžovatel toto tvrzení blíže zdůvodnil, specifikoval, v čem konkrétně rozpor s dobrými mravy spočívá, a navrhl k tomu potřebné důkazy. Přichází-li stěžovatel v ústavní stížnosti s konstrukcí, podle které měly rozpor s dobrými mravy zdůvodňovat okolnosti a důkazy uváděné jím (v návaznosti na tvrzení žalobkyně) k rozvratu manželství a jeho příčinám, z rozsudku okresního soudu vyplývá, že jelikož na základě částečného zpětvzetí žaloby bylo zastaveno řízení v části týkající se výživného rozvedené manželky, nezabýval se okresní soud již blíže tvrzeními účastníků vztahujícími se k nároku na výživné rozvedené manželky, tedy zejména tvrzeními (stěžovatele ani žalobkyně) o rozvratu manželství a jeho příčinách (k tomu viz § 697, § 760 a § 762 občanského zákoníku). Ze stejného důvodu zamítl související návrhy stěžovatele na dokazování, neboť ty jím byly výslovně navrhovány právě k problematice rozvratu manželství účastníků, zatímco okresní soud se při jednání (proběhlém v nepřítomnosti stěžovatele) zabýval převážně zjišťováním životní úrovně účastníků. V postupu okresního soudu, který za dané situace tyto důkazní návrhy se stručným zdůvodněním zamítl, nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatele.
24. Vzhledem k povaze těchto důkazů Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele o tom, že by jednoznačně vedly k prokázání rozporu s dobrými mravy (šlo o úřední záznam o stěžovatelem podaném vysvětlení ze dne 21. 2. 2021, v němž popírá, že by žalobkyni vyhrožoval svými zbraněmi, úřední záznam o stěžovatelem podaném vysvětlení o incidentu mezi stěžovatelem a žalobkyní a jejich dcerami ze dne 22. 2. 2021 vzniklým v návaznosti na stěžovatelem provedené oddělení částí domu, čestné prohlášení společníka stěžovatele ohledně tohoto incidentu a čestné prohlášení příbuzné stěžovatele o tom, že to byla žalobkyně, která se od něj rozhodla odejít).
25. Odkazuje-li stěžovatel v souvislosti s námitkou rozporu přiznaného výživného s dobrými mravy na řadu rozhodnutí Ústavního soudu tykající se této problematiky, Ústavní soud obecně nezpochybňuje, že přiznání výživného za určitých okolností může být v rozporu s dobrými mravy, tento rozpor však musí (s přihlédnutím k tomu, že jistá míra neshod je s ukončením společného soužití a rozpadem manželství spjata poměrně běžně) být doložen okolnostmi mimořádné povahy, neboť užití tohoto korektivu by mělo zůstat vyhrazeno pouze pro zvlášť odůvodněné případy.
26. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu v souvislosti s námitkou rozporu s dobrými mravy, že opomněl provést důkaz usnesením Městského úřadu Č., které bylo v souladu s § 205a o. s. ř. novou skutečností vzniklou teprve po vyhlášení rozhodnutí okresního soudu, je předně třeba uvést, že toto usnesení stěžovatel k ústavní stížnosti nepřiložil (přestože k ní doložil celou řadu jiných příloh a jde o jednu z jeho stěžejních námitek). Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesení Městského úřadu Č. je datováno dnem 15. 3. 2022, tedy dříve než rozsudek okresního soudu ze dne 22. 4. 2022. Tvrzení stěžovatele, že mělo jít o novou skutečnost vzniklou teprve po vyhlášení rozhodnutí okresního soudu, tak bez dalšího neobstojí, neboť žádné další informace k tomu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Navíc, z usnesení Městského úřadu Č. vyplývá, že řízení vedená proti stěžovateli byla zastavena nikoliv pro stěžovatelem uváděnou nevěrohodnost žalobkyně, ale protože spáchání skutků, o nichž se vedlo řízení, nebylo v situaci tvrzení proti tvrzení stěžovateli prokázáno. Správní orgán nepochyboval o tom, že k incidentům dne 21. 2. 2021, 22. 2. 2021 a 14. 3. 2021 mezi účastníky řízení došlo, avšak podle jeho závěrů nebylo možno jednoznačně a nezpochybnitelně zjistit, k čemu přesně došlo a v jaké intenzitě.
27. Stěžovatel obdobným způsobem namítá, že krajský soud nevzal v potaz ani další důkaz předložený v souladu s § 205a o. s. ř., konkrétně usnesení krajského soudu č. j. 126 Co 69/2022-414 ze dne 17. 8. 2022, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu č. j. 12 Nc 523/2011-371 ze dne 17. 1. 2022 ve věci nezletilých dcer účastníků. V návaznosti na tento argument krajský soud poukázal na to, že opatrovnické řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištěný skutkový stav toliko soudu, zatímco řízení o stanovení výživného (rozvedené) manželky je naopak ovládáno zásadou projednací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci účastníkům řízení, kteří mají povinnost tvrzení a povinnost důkazní, které stěžovatel (i vzhledem ke své nepřítomnosti při jednání, pro kterou nemohl být soudem poučen) v řízení nedostál. Krajský soud tedy srozumitelně vyložil rozdíly mezi opatrovnickým řízením a řízením sporným, na čemž nemohou nic změnit ani odkazy stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 3094/16 ze dne 8. 8. 2017 (N 144/86 SbNU 445), týkající se nutnosti zohlednit skutečný příjem povinného, a nikoli pouze příjem vykázaný podle daňových a účetních předpisů, a na usnesení sp. zn. I. ÚS 444/20 ze dne 18. 2. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přestože se stěžovatel tato rozhodnutí snaží vykládat ve svůj prospěch, závěr, že by s nimi byla ústavní stížností napadená rozhodnutí v přímém rozporu, učinit nelze.
28. Není také pravdou, že by okresní soud založil svá skutková zjištění právě na krajským soudem následně zrušeném rozsudku okresního soudu v opatrovnické věci. Okresní soud v nynější věci k majetkové situaci stěžovatele vedl řádné dokazování (mimo jiné např. výpisem z obchodního rejstříku, účetními výkazy, daňovými přiznáními, výpisy z účtů, informacemi z katastru nemovitostí, odborným stanoviskem ke stanovení orientační tržní hodnoty jeho majetku a dalšími listinnými důkazy). V návaznosti na návrh žalobkyně pro dokreslení majetkové situace stěžovatele s odkazem na jeho výpověď z opatrovnického řízení také uvedl, že z rozhodovací činnosti je soudu známo, že stěžovatel vlastní drahé automobily (s pořizovací cenou 3 188 000 Kč a 2 544 000 Kč) a elektrokolo (za 273 000 Kč) a žije v třípodlažním domě. Skutečnost, že žije v domě, který vlastní, stěžovatel nezpochybňuje. V nynějším řízení stěžovatel tvrdil (aniž by to však současně doložil), že automobily a elektrokolo nejsou v jeho výlučném vlastnictví, ale tvoří obchodní majetek. I kdyby tomu tak bylo, možnost jejich využívání stěžovatel nerozporuje, což bezpochyby také podstatným způsobem přispívá k jeho životní úrovni. Vzhledem majetkovým poměrům stěžovatele pak tato okolnost (s přihlédnutím k soudy zjištěné disproporci v životních úrovních a výši přiznaného výživného) z pohledu ústavněprávního přezkumu nečiní nijak zásadní rozdíl.
29. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje také na § 13 občanského zákoníku, podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
30. K námitce stěžovatele, že krajský soud vydal překvapivé rozhodnutí a že se bez přesvědčivého zdůvodnění odchýlil od závěru o jeho majetkové situaci vysloveného jiným senátem krajského soudu ve věci úpravy poměrů nezletilých dcer účastníků, Ústavní soud uvádí, že krajský soud v opatrovnické věci nečinil vlastní závěry o jeho majetkové situaci, ale pouze zrušil předchozí rozsudek okresního soudu pro nedostatečná skutková zjištění a z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Není tedy jasné, od jakého závěru o majetkové situaci stěžovatele se měl krajský soud v nynější věci odchýlit. Rozhodnutí krajského soudu nelze označit ani za překvapivé - o takové rozhodnutí by šlo tehdy, pokud by soud rozhodl způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat a neměli by možnost se k názoru soudu vyjádřit. Nepřípadné jsou v tomto směru také odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771) nebo sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 223/83 SbNU 481).
31. Protože Ústavní soud nezjistil důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
32. Pro úplnost lze konstatovat, že ve věci došlo vzhledem k zániku funkce soudce Ústavního soudu ke změně původního soudce zpravodaje. O podané ústavní stížnosti tak bylo rozhodnuto bezprostředně poté, co nový soudce zpravodaj obdržel repliku stěžovatele k vyjádřením účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení vyžádaným původním soudcem zpravodajem a seznámil se s vyžádaným spisovým materiálem. Bylo tak bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
33. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal důvody ani pro to, aby podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu