Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2024 č. j. 39 Co 265/2024-1042 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2024 č. j. 66 Nc 2535/2021-930, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a nezl. T. J. a A. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka požaduje ústavní stížností zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na soudní ochranu a právo na respektování rodinného života (čl. 36 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod), právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte).
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a připojených listin plyne následující. Stěžovatelka a druhý vedlejší účastník jsou rodiči nezletilého šestnáctiletého syna (prvního vedlejšího účastníka). Protože se rodiče neshodli na úpravě styku otce s jejich synem, Obvodní soud pro Prahu 9 upravil styk předběžným opatřením (usnesení ze dne 21. 6. 2023 č. j. 66 Nc 2535/2021-491). Stěžovatelka však toto soudní rozhodnutí nectila, předání syna otci se tak z různých důvodů neuskutečnilo (otec se setkal se synem jen v srpnu 2023, od té doby již nikdy). Otec proto opakovaně podal návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí. Obvodní soud v lednu 2024 vyzval stěžovatelku, aby otci umožnila styk s jejich společným synem a řádně jej připravila k předání do péče otce (§ 501 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Ani po této výzvě se však situace nijak nezměnila.
3. Obvodní soud proto napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 50 tis. Kč (§ 502 téhož zákona). Důvodem bylo, že stěžovatelka nerespektuje pravomocné soudní rozhodnutí, zapříčinila negativní postoj syna k otci a odstěhovala se se synem na Moravu, tedy daleko od otce. Byť syn nemá vůči otci příznivý vztah, není situace natolik závažná, že by styk byl zcela znemožněn. Obvodní soud své rozhodnutí opřel též o závěry znalce. Stěžovatelka je přesvědčena o své bezchybnosti a nepřipouští jakýkoli nepříznivý vliv své osoby na syna.
4. Stěžovatelka se odvolala, Městský soud v Praze napadeným usnesením snížil pořádkovou pokutu na 21 tis. Kč. Městský soud upozornil, že pokutu lze udělit až po výzvě podle § 501 zákona o zvláštních řízení soudních (nyní za sedm zmařených styků od ledna 2024). Městský soud se ztotožnil s nosnými důvody pro uložení pokuty. Městský soud nepopřel, že názor (postoj) dítěte má při uskutečnění styku s druhým rodičem velký význam. Dodal však, že negativní postoj dítěte může mít kořeny u pečujícího, povinného rodiče. Městský soud uznal, že obvodní soud vycházel především ze znaleckého posudku. Rovněž připustil, že posudek je místy nepřesný. Přesto uzavřel, že závěry znaleckého posudku osvětlují, proč stěžovatelka brání styku syna s otcem a proč syn má vůči otci negativní postoj.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti kritizuje samosoudkyni obvodního soudu, otce a závěry znaleckého posudku. Ohrazuje se proti závěru, že syn je nesamostatný, lehce ovlivnitelný apod. Stěžovatelka též namítá, že civilní soudy nerespektovaly názor jejího syna, který jasně uvedl, že se nechce stýkat s otcem, protože se ho bojí. Soudy proto nerozhodly v nejlepším zájmu dítěte. Stěžovatelka je vlastně trestána za to, že respektuje názor syna.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, ovšem nikoli proti rozsudku obvodního soudu (Ústavní soud není příslušný přezkoumávat soudní rozhodnutí, které bylo změněno odvolacím soudem). Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Ústavní soud se již v minulosti zabýval problematikou ukládání pokut za neuskutečněné, zmařené styky povinným rodičem [srov. nálezy ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18
(N 40/93 SbNU 67) a ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22
, dále krajským soudem zmiňované nálezy ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15
(N 71/81 SbNU 253) a ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14
(N 184/79 SbNU 91)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem pořádkových pokut není potrestat povinného rodiče. Naopak, jejich podstatou je umožnit druhému, oprávněnému rodiči, aby také on mohl nerušeně uskutečnit (soudem upravený) rodinný život, pokud mu v tom brání jiní (takto poprvé nález II. ÚS 3489/15
, bod 20). Stát tak jejich ukládáním naplňuje pozitivní závazek na ochranu rodinného života.
8. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že civilní soudy musí zohlednit nejlepší zájmy dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Přitom musí vzít v potaz též přání dítěte. To ale neznamená, že civilní soudy musí takové přání bez dalšího následovat. Musí totiž také vyhodnotit, v jaké míře je postoj dítěte nezávislý či v jaké podobě jej dítě vyjádřilo (nález II. ÚS 3573/18
, body 15, 18 a 19).
9. V nynější věci civilní soudy ústavní požadavky neporušily. Zaměřily se totiž na otázku, zda a do jaké míry je postoj syna skutečně jeho vlastní. Protože okresní soud měl pochybnosti o objektivitě názoru syna vůči otci, správně ustanovil znalce k vypracování posudku. Příčina odmítání styku s otcem měla své kořeny ve stěžovatelce. To vskutku vrhá stín pochybností o skutečně nezávislém názoru syna na styk s otcem (srov. body 29 a 30 usnesení krajského soudu). Bylo by jistě vhodnější, pokud by civilní soudy vyslechly přímo stěžovatelčina syna. Nicméně judikatura připouští i jiné způsoby, jak zjistit, zda postoj dítěte je prost vlivu toho či onoho rodiče (takto nález III. ÚS 3462/14
, bod 14).
10. Ústavní soud nesouhlasí, že by civilní soudy příliš spoléhaly na vypracovaný znalecký posudek či jej snad přijaly s vědomím, že stojí na vadných východiscích. Sám krajský soud uznal, že znalecký posudek není místy přesný. Závěr znalce, že stěžovatelka má silný vliv na utvoření postojů syna, pak civilní soudy (především krajský soud) dostatečně samy vyhodnotily [obecně k hodnocení znaleckého posudku srov. např. nález ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20
(N 180/102 SbNU 77), body 38 násl.].
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [ve vztahu k rozsudku obvodního soudu, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu