Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hrouzka, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2024, č. j. 30 Cdo 3049/2022-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, č. j. 70 Co 225/2021-171, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2020, č. j. 24 C 188/2015-143, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení jeho práva na ochranu majetku a vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále i jen "Listina", a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále i jen "Úmluva"), jakož i práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). Stěžovatel namítá rovněž porušení zákazu diskriminace.
2. Stěžovatel - a předtím původní žalobce (insolvenční správce) - se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu zaplacení náhrady škody ve výši 25 788 855,56 Kč, náhrady ušlého zisku ve výši 41 172 130 Kč, náhrady újmy na zdraví ve výši 20 000 000 Kč, náhrady za poškození dobrého jména a pověsti ve výši 1 000 000 Kč a náhrady za znemožnění předání podnikání ve výši 5 000 000 Kč.
3. Původ těchto nároků spatřoval stěžovatel v tom, že jako podnikající fyzická osoba byl nucen v důsledku zákona č. 234/2013 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 10. 2013, ukončit velkoobchodní činnost s pohonnými hmotami, neboť nově byla v ustanovení § 6i odst. 1 zákona o pohonných hmotách, zavedena povinnost pro distributory pohonných hmot složit kauci nebo poskytnout bankovní garanci ve výši 20 000 000 Kč. Dotčené ustanovení však bylo uplynutím dne 30. 6. 2015 zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/13
. Obecné soudy přesto jeho žalobě nevyhověly.
4. Stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů uplatňuje několik argumentů. I s ohledem na zmíněný nález Ústavního soudu dovozuje, že zásah do jeho práva vlastnit majetek byl "nezákonný" (ve smyslu judikatury ESLP k právu pokojně užívat majetek) a nepřiměřený. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, podle něhož zákonodárnou činnost nelze považovat za nesprávný úřední postup a stěžovatele tudíž odškodnit nelze. I kdyby však tento závěr byl akceptovatelný, mělo být možné posouzení uplatněného nároku jako nároku plynoucího z protiústavního omezení vlastnického práva. Stěžovatel rovněž tvrdí, že celá věc má i unijní rozměr a že obecné soudy měly stěžovatele odškodnit za porušení práva EU vnitrostátní legislativou.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s argumenty stěžovatele opakovaně vypořádaly a že jejich argumentace je přiléhavá, založená na korektně zjištěném skutkovém základě a souladná s ustálenou judikaturou.
9. V prvé řadě Ústavní soud nemá výhrad proti závěru obecných soudů, že zákonodárnou činnost - byť byl zákon posléze zrušen Ústavním soudem - nelze považovat za nesprávný úřední postup. Tato konstrukce plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. napadené usnesení Nejvyššího soudu) a opakovaně ji akceptoval i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1831/18 a judikaturu tam citovanou). Zde Ústavní soud uvedl - a nemá nyní důvod se od uvedeného odchylovat - že z čl. 36 odst. 3 Listiny plyne právo na náhradu škody od státu v případě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.
Podle čl. 36 odst. 4 jsou podmínky a podrobnosti výkonu tohoto práva stanoveny zákonem. Právním předpisem specifikujícím právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Legislativní činnost Parlamentu podle tohoto zákona přitom není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona.
10. Jistě nelze vyloučit, že by v důsledku legislativní činnosti Parlamentu skutečně mohlo dojít ke zhoršení právního postavení konkrétních subjektů, resp. k neoprávněnému zásahu do jejich ústavně garantovaných práv a vzniku práva na náhradu škody. Vznik škody v důsledku legislativních změn však sám o sobě nepostačuje k založení odpovědnostního vztahu mezi státem a poškozeným subjektem. K odpovědnosti plynoucí přímo z ústavního pořádku Ústavní soud ve své dřívější judikatuře konstatoval, že je připraven v opodstatněných případech chránit základní práva a svobody stěžovatelů, kteří byli ve svých právech a svobodách zasaženi Parlamentem.
V předmětných případech nicméně nešlo o činnost Parlamentu, nýbrž o jeho dlouhodobou nečinnost, kterou lze v některých případech považovat za neslučitelnou s požadavky právního státu. Jestliže totiž některá ze složek moci přestoupí ústavní rámec svého vymezení, svoji pravomoc, nebo naopak neplní své úlohy a tím brání v řádném fungování jiné složky moci, musí nastoupit kontrolní mechanismus brzd a vyvažování [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)].
Situace stěžovatele však neplyne ani z dlouhodobé legislativní nečinnosti, která by vykazovala znaky protiústavnosti.
11. Obecné soudy se řádně vypořádaly i s argumentem, že by se na posuzovanou věc mělo aplikovat právo EU (potažmo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU i Listina základních práv EU) a že by měla být dovozena odpovědnost státu za porušení práva EU legislativní činností. Soudy prvního i druhého stupně (naposledy napadené rozhodnutí odvolacího soudu, odst. 13) srozumitelně vysvětlily, proč stanovení kauce, resp. bankovní garance a její vymáhání nejsou uplatňováním práva EU. Skutečnost, že některé (jiné) části zákona o pohonných hmotách zapracovávaly právní předpisy EU, neznamená, že jakákoliv aplikace tohoto zákona by byla uplatňováním práva EU.
12. Konečně Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy uvedly na pravou míru i řadu stěžovatelových skutkových tvrzení, o něž své nároky opíral. V tomto ohledu může Ústavní soud pro stručnost zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. zejména rozhodnutí odvolacího soudu, odst. 12 a 15-20). Jen v krátkosti lze shrnout, že obecné soudy přesvědčivě vyvrátily stěžovatelova tvrzení o zhroucení podnikání v důsledku zavedení kauce či o povaze zdravotních problémů, které mu toto zhroucení mělo způsobit. Postup při zjišťování skutkového stavu obecnými soudy přitom považuje Ústavní soud za ústavně konformní a konec konců ani stěžovatel v ústavní stížnosti proti němu žádné relevantní námitky nevznáší.
13. Ústavní soud považuje za dané situace závěry obecných soudů za odpovídající zákonné úpravě a ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Odůvodnění těchto závěrů je racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
14. Za dané situace Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu