Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: a) Čestmíra Motejzíka, b) Masokombinát Polička a. s., se sídlem 572 23 Kamenec u Poličky 300, IČ: 259 45 491, oba zastoupeni JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 16, 110 00 Praha 1 a c) MASO UZENINY PÍSEK, a. s., IČ: 26419793, se sídlem Novodvorská 1010/14, 142 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Josefem Černohlávkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2015 č. j. 29 Cdo 1593/2014-678 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-689, ve znění opravného usnesení ze dne 15. června 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-694, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2016, napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 1593/2014-678 pro údajný rozpor s článkem 1 (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, základní práva a svobody jsou nezadatelné, nescizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), s článkem 2 odst. 2, odst. 3 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon; každý může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), s článkem 4 odst. 1 (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod), s článkem 36 (právo na spravedlivý proces, s článkem 37 odst. 3 a s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Namítají také údajný rozpor s články 1, 3, 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky a s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces). Podáním ze dne 15. 8. 2016, označeným jako "rozšíření ústavní stížnosti ze dne 7. 3. 2016 vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 776/2016
" stěžovatelé napadli rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-689 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-694.
Stěžovatelé ohledně přípustnosti předmětné ústavní stížnosti poukazují na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a tvrdí, že ústavní stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů mimo jiné i proto, že stěžovatel Masokombinát Polička a. s. je zaměstnavatelem více jak 1 000 zaměstnanců a výsledek sporu, který je prý předvídatelný, s ohledem na odůvodnění napadeného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky jako negativní, by mohl mít za následek úpadek stěžovatele a propouštění zaměstnanců. II.
Jak Ústavní soud zjistil z napadeného usnesení, Nejvyšší soud České republiky v právní věci žalobce Tomáše Linharta proti žalovaným: 1) MASO UZENINY PÍSEK, a. s., 2) Masokombinátu Polička a. s. a 3) Čestmíru Motejzíkovi zrušil dovoláním žalobce napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013 č. j. 5 Cmo 457/2009-604, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2014 č. j. 5 Cmo 457/2009-631 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po vrácení věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-689 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-694 a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně. Ve věci bylo podáno dovolání a věc byla dne 14. 10. 2016 přidělena k rozhodnutí senátu 29 Cdo Nejvyššího soudu České republiky (viz údaje zveřejněné na http://infosoud.cz). Do doby rozhodnutí Ústavního soudu o podaném dovolání nebylo rozhodnuto, jak bylo ověřeno telefonickým dotazem na Městském soudu v Praze ke sp. zn. 13 Cm 86/2003 dne 28. 11. 2016. III.
Ústavní soud při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti dospěl k závěru, že podmínka ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu naplněna není. Ustálený výklad uvažované výjimky dovozuje za použití čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, že ústavní stížností musí být i v tomto případě napadeno pravomocné rozhodnutí. V situaci, kdy řízení pravomocně skončeno není a dále pokračuje, nelze výjimku aplikovat (viz např. FILIP, J., HOLLANDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, Praha: C. H. BECK, 2007, s. 574 a usnesení ze dne 29. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 174/16 ). Rovněž nelze akceptovat, aby se stěžovatelé cestou ústavní stížnosti v nepravomocně skončeném řízení snažili "vyhnout" pro ně nepříznivým důsledkům spojeným s hypotetickým zrušením pro ně dosud "výhodnějších" rozhodnutí.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že ústavní stížnost je nepřípustná. Stěžovatelé sice doplnili ústavní stížnost a její petit o další v předmětné věci vydaná rozhodnutí, která následovala po zrušujícím usnesení dovolacího soudu, avšak ani jimi řízení v předmětné právní věci nekončí, neboť odvolací soud usnesením ze dne 10. 5. 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-689 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2016 č. j. 5 Cmo 457/2009-694 rozhodl, jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, tak, že "rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 se nezrušuje a řízení o žalobě o vzájemném návrhu se nezastavuje".
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížností je tak možné napadnout pravomocné rozhodnutí, jímž se řízení končí, neboť v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje princip subsidiarity. Za situace, v níž napadené usnesení dovolacího soudu zrušilo rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátilo tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž ve věci byl podán (další) mimořádný opravný prostředek, o němž však dosud nebylo rozhodnuto, je projednávaná ústavní stížnost předčasná. Stěžovatelé mohou ústavní stížnost podat teprve poté, co ve věci bude vydáno pravomocné rozhodnutí, jímž se řízení končí. Protože tato podmínka splněna není, ústavní stížnost bylo třeba odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj