Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem, sídlem Na Cihelnách 9, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2023 č. j. 4 Tdo 1146/2022-893, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. srpna 2022 č. j. 10 To 177/2022-834 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. května 2022 č. j. 1 T 160/2021-783, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 5. 2023 č. j. 1 T 160/2021-783 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, účinného do 31. 12. 2021 a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) téhož zákona. Za to byl podle § 175 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
3. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že v době od 6. 11. 2020, kdy byl podmíněně propuštěn z nepodmíněného výkonu trestu odnětí svobody, do 16. 12. 2020, v bytě, který obýval společně se svojí sestrou poškozenou J. P., a jejím přítelem poškozeným Z. K., opakovaně s narůstající intenzitou slovně napadal poškozené zejména tak, že zprvu oběma vulgárně nadával, Z. K. ponižoval a vyhrožoval mu, že ho poláme a podřeže, nebo že třeba skončí na invalidním vozíku. J. P. nejméně ve dvou případech uhodil do ruky, jednou do hrudi a jednou ji kopl do lýtka, požadoval po ní peníze, postupně ji nejméně čtyřikrát vyhrožoval, že nepůjde-li mu nakoupit potraviny, že ji zbije, čímž ji ze strachu donutil, aby mu nakoupila ze svých prostředků, poškozenou kopl do pravé nohy, požadoval po ní peníze, tím ji ze strachu přiměl, aby dne 16. 11. 2020 odešla na místní oddělení Policie České republiky (dále jen "policie"), kde zjišťovala, jak řešit situaci, a ignoroval výzvu poškozené k odchodu z bytu, a jednání vygradovalo dne 16. 12. 2020 ve večerních hodinách, kdy si stěžovatel do bytu přivedl svoji přítelkyni B. A., a poté, co ji Z. K. vyzval, aby z bytu odešla, pročež vznikla hádka, chytil Z. K. pod krkem, vyhrožoval mu zabitím, a když se mu poškozený vysmekl a bránil se úderem pěstí do lícní kosti, stěžovatel upadl na zem, vstal a vzal z kuchyňské linky nůž o délce cca 30 cm a s nožem začal poškozeného pronásledovat, u čehož křičel, že ho zabije, rozřeže a vykuchá. Poškozený utekl a věc šel oznámit na obvodní oddělení policie N., a poté, co tento incident na základě oznámení Z. K. začala prověřovat policie, ze strachu ze stěžovatele incident před policejním orgánem nejprve zapřeli, neboť jim stěžovatel opakovaně, nejméně třikrát, vyhrožoval, že pro případ, že jeho jednání poškození někdy oznámí na policii, že je zabije, a do bytu se již Z. K. ze strachu nevrátil, neboť se od J. P. dozvěděl, že ho stěžovatel v bytě nechce a že ho jinak zabije.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu s tím, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
6. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení je postaveno na výpovědích poškozených, aniž by byla dostatečně hodnocena jejich věrohodnost. Poškození přitom v průběhu času své výpovědi měnili. Pokud soudy přihlédly k závěru ve znaleckém posudku PhDr. Dostálové, že schopnosti vnímat, pamatovat si a reprodukovat jsou u poškozeného K. sníženy jen mírně, posudek tím dezinterpretovaly, když odhlédly od toho, že je v něm zároveň uváděno, že chování a prožívání není zcela adekvátně řízeno realitou, chybí kritičnost, že nebyl potvrzen syndrom týrané osoby, že poškozený se jeví jako závislý, nekritický, sám se cítí ohrožen v prostředí, které je neutrální, či že byly zjištěny mírné poruchy krátkodobé paměti. Dle stěžovatele tak jde o důkaz svědčící proti věrohodnosti poškozeného. Stejně je tomu u faktu, že hlídka přímo v daný den 16. 12. 2020 situaci vyhodnotila tak, že k tvrzenému napadení nedošlo. Výpovědi sousedky P. dále potvrdily konflikty v bytě i v době, kdy byl stěžovatel prokazatelně ve výkonu trestu, tedy šlo o konflikty poškozených mezi sebou. Je zde také telefonát svědkyně A. na policii, v němž vyjadřuje obavu ze Z. K., který odvolací soud bagatelizuje, neboť se mu nehodí do jím učiněných závěrů. Tato očitá svědkyně přitom také potvrdila, že k žádnému napadení nožem nedošlo.
7. V případě výslechu poškozené P. stěžovatel namítá, že jí byly policejním orgánem kladeny návodné otázky, což lze ilustrovat na tom, že nejprve byla dotázána, zda dala stěžovateli nějaké peníze a zda na ni při tom nějak tlačil, na což poškozená sdělila, že dala stěžovateli dobrovolně asi 20 000 Kč. Dále je však v protokolu uvedeno "Pokud jsem znovu dotazována, zda jsem mu ty peníze dala, dobrovolně, uvádím, že je pravdou, že jsem mu je dala proto, že jsem se bála, já už z jeho minulosti, z toho, za co byl ve výkonu trestu, vím, jaký je a do hlavy mu nevidím." Ačkoli svědkyně tedy uvedla dobrovolnost svého plnění, policejní orgán, ač měl věc objasněnu, zpochybnil odpověď a evidentně se zeptal, zda šlo skutečně o dobrovolné plnění. Z takto položené otázky již lze dovodit, že ten, kdo klade otázku, není spokojen s předchozí odpovědí, a tedy svědkyně, neboť je lehce ovlivnitelná, svoji odpověď upravuje. Současně výpověď svědčí o tom, jak funguje poškozená P. Je schopna ve dvou větách po sobě uvést, že někomu plnila dobrovolně a že mu neplnila dobrovolně, důvodem změny je jen otázka, ze které lze dovodit, že předchozí odpověď nebyla pro tazatele vyhovující. Toto též dokresluje to, zda mohla či nemohla být ovlivňována svým partnerem K.
8. Závěrem stěžovatel požádal Ústavní soud, aby důsledně zkoumal věrohodnost jednotlivých svědků a řádně hodnotil důkazy.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatel rozsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž se však míjí se smyslem institutu ústavní stížnosti. Nutno připustit, že, z popisu a rozboru provedených výpovědí v rozsudku obvodního soudu a v usnesení krajského soudu plyne, že důkazy provedené v řízení nebyly vnitřně a ani navzájem vždy zcela konzistentní. To však znamená pouze to, že bylo nutno pečlivě zvažovat, z kterých z nich a v jakém rozsahu lze vycházet. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Stěžovatelova polemika s jejich závěry se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů. Soudy rozebraly jednotlivé výpovědi a další provedené důkazy a vyložily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově vině.
12. Na námitku návodnosti otázek vznesených policejním orgánem při výslechu poškozené P. již reagoval ve svém usnesení krajský soud, jenž uvedl, že kladené otázky není namístě považovat za návodné, nýbrž za zjevně reagující na předchozí podaná vysvětlení, kdy poškozená P. uváděla, že si stěžovatel vynucoval poskytování finančních prostředků. Položenými dotazy naopak policejní orgán vyjasňoval vznikající možné rozpory v popisu uváděných skutečností, kdy vycházel právě z okolností, které v předchozím podaném vysvětlení uváděla sama poškozená P. V takovém postupu krajský soud neshledal kladení návodných otázek.
13. Takovéto vypořádání s danou námitkou má Ústavní soud za přijatelné. Nadto lze poznamenat, že i kdyby určitou otázku policejního orgánu při výslechu jednoho z poškozených bylo vskutku možno hodnotit jako návodnou, tato skutečnost by sama o sobě nemohla zvrátit výsledky řízení, ve kterém byla provedena řada důkazů, přičemž těžiště řízení a dokazování v trestním řízení má spočívat v řízení před soudem, nikoliv v řízení přípravném.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu