Předčasné rozhodnutí o blanketní stížnosti a právo na obhajobu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem, sídlem Betlémské nám. 251/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2025 č. j. 10 To 49/2025-106, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí; tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve spojení s jeho právem na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 1 T 197/2021 Ústavní soud zjistil následující:
3. Okresní soud usnesením ze dne 20. 1. 2025 č. j. 1 T 197/2021-92 rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Uvedený trest okresní soud stěžovateli uložil v listopadu 2021 z důvodu spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání; trest byl původně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců (č. l. 35 a 36).
4. Stěžovatel proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 1. 2025 podal ihned po vyhlášení ústně do protokolu stížnost (č. l. 91). Písemné vyhotovení usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 20. 2. 2025. Obhájce, kterého si stěžovatel zvolil, následně podáním doručeným dne 24. 2. 2025 (v pondělí) okresnímu soudu sdělil, že stěžovatel proti usnesení ze dne 20. 1. 2025 podává stížnost s tím, že bude odůvodněna po seznámení se s podklady rozhodnutí (č. l. 96 a 97). Dne 27. 2. 2025 (ve čtvrtek) tento obhájce nahlédl do soudního spisu (č. l. 99). Dne 4. 3. 2025 (v úterý) okresní soud předložil stěžovatelovu "blanketní" stížnost Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") [č. l. 100].
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2025 stížnost stěžovatele zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění krajský soud mimo jiné uvedl, že stížnost stěžovatele projednal v neveřejném zasedání, aniž by vyčkal jejího dodatečného odůvodnění, jelikož "mu ani nebyla naznačena lhůta, v níž měla být stížnost odůvodněna (kdy takovou by buď akceptoval, či nikoli, či určil jinou dle své úvahy)" (bod 4 napadeného usnesení).
6. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil jeho právo na soudní ochranu ve spojení s jeho právem na obhajobu, neboť rozhodl pouze o jeho neodůvodněné (blanketní) stížnosti. Stěžovatelův obhájce včas avizoval, že stížnost hodlá doplnit po seznámení se s podklady rozhodnutí. Krajský soud měl na avizované doplnění vyčkat, nebo měl stěžovatele řádně vyzvat a k doplnění mu stanovit přiměřenou lhůtu; jím zvolený postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
8. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil.
9. Podle krajského soudu ústavní stížnost není důvodná. Krajský soud uvedl, že stížnost, jako tzv. blanketní opravný prostředek, je svou podstatou výrazně měně formalizovaný opravný prostředek než odvolání. Odpovědnost za včasné odůvodnění stížnosti stíhá stěžovatele, který by tak měl učinit bez přímé výzvy soudu, zvlášť je-li zastoupen obhájcem. Ve věci se stačilo stručně vyjádřit, což bylo možné bez podrobného studia spisu.
10. Podle krajského soudu nejsou přiléhavé odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu. Ta totiž předpokládá, že stěžovatel avizuje doplnění stížnosti v konkrétně stanovené (určité) lhůtě, kterou stížnostní soud buď akceptuje, nebo se s ní (z hlediska její délky) neidentifikuje, a proto stanoví stěžovateli lhůtu vlastní. Stěžovatel v nyní projednávaném případě ve stížnosti pouze neurčitě uvedl, že "stížnost bude doplněna po seznámení se s podklady rozhodnutí"; neuvedl jakýkoliv časový údaj, o který by soud mohl svoji případnou výzvu opřít. Krajský soud vydal napadené rozhodnutí v souladu se zásadou rychlosti řízení, ale i se zřetelem na právní jednoznačnost případu.
11. Stěžovatel v replice pouze detailně rozvedl svoji již uplatněnou argumentaci a zdůraznil, že postup krajského soudu byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
12. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že krajský soud protiústavně rozhodl o jeho blanketní stížnosti přesto, že stěžovatelův obhájce úmysl doplnit věcnou argumentaci avizoval včas - byť bez konkrétně vymezené lhůty.
13. Ústavní soud se problematikou tzv. blanketních stížností v trestním řízení v minulosti opakovaně zabýval. V nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.) dospěl k závěru, že zákonná úprava § 143 odst. 1 trestního řádu, podle které je stížnost třeba podat do tří dnů od oznámení usnesení, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná. Při rozhodování o tzv. blanketních stížnostech - které neobsahují věcnou argumentaci a jsou podávány za účelem získání času k jejímu doplnění - ovšem orgány činné v trestním řízení mají povinnost šetřit podstatu a smysl základního práva stěžovatelů na obhajobu (viz body 90-96 uvedeného nálezu).
14. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá jasné pravidlo: Podá-li stěžovatel (respektive jeho obhájce) blanketní stížnost, v níž výslovně avizuje lhůtu pro její odůvodnění, je třeba na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby stěžovatele buď upozornil na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Neučiní-li tak, zásadně poruší základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s jeho právem na obhajobu [nálezy ze dne 24. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 345/25 ; ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1749/23 ; ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3463/20
(N 34/104 SbNU 375); ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/20
(N 176/102 SbNU 53); ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20
(N 106/100 SbNU 243); ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19
(N 65/99 SbNU 224); ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16
(N 180/82 SbNU 749); ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14
(N 177/74 SbNU 543)].
15. Přímo o blanketní stížnosti může příslušný orgán rozhodnout bez dalšího pouze výjimečně, neumožňuje-li aktuální procesní situace jiný postup. Důvodem, pro nějž by bylo možné rozhodnout bez ohledu na ohlášené doplnění a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu); ten je totiž stanoven primárně k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede [nálezy ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 630/23 ; ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 487/23 ; ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19
(N 204/97 SbNU 190); ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18
(N 150/90 SbNU 443)].
16. V nyní posuzované věci krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že na avizované doplnění stížnostní argumentace nevyčkal, neboť obhájce stěžovatele sám výslovně neurčil konkrétní lhůtu pro doplnění (viz bod 5 výše). Podle krajského soudu byl takový postup ústavně souladný (viz bod 10 výše).
17. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že odpovědnost za řádné uplatnění opravného prostředku stížnosti nese primárně stěžovatel, respektive jeho obhájce. Je především věcí toho, kdo opravný prostředek podal, aby si odpovídajícím způsobem vytvořil procesní situaci, za níž by mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném odůvodnění přednesl [nález ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97
(N 63/11 SbNU 119)].
18. Využití formy tzv. blanketní stížnosti je samo o sobě "nadstandardním" krokem, a proto lze po stěžovateli (respektive jeho obhájci) přiměřeně požadovat, aby příslušnému orgánu jasně a srozumitelně sdělil, v jaké konkrétní lhůtě hodlá svoji věcnou argumentaci doplnit (srov. nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 1661/24 , bod 11). Kupříkladu v nálezu ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1230/24
Ústavní soud zdůraznil, že orgán rozhodující o stížnosti nemusí obviněnému stanovit novou lhůtu pro doplnění a vyčkávat s rozhodnutím po jejím uplynutí v případě, že obviněný v blanketní stížnosti neobezřetně sdělí, že stížnost doplní "bez zbytečného odkladu" po nahlédnutí do spisu, a takovou lhůtu pak zjevně nedodrží.
19. Ústavní soud nicméně v minulosti již opakovaně dospěl k závaznému závěru, že ohlásí-li stěžovatel ve své blanketní stížnosti jednoznačně svůj záměr stížnost doplnit o věcné odůvodnění, aniž by zároveň výslovně určil konkrétní lhůtu k takovému doplnění, není ani tehdy možné takové sdělení bez dalšího ignorovat. Orgán rozhodující o stížnosti je za této procesní situace zásadně povinen stěžovateli určit termín, dokdy musí odůvodnění stížnosti doplnit [nálezy ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 587/24 ; ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2934/21
(N 22/110 SbNU 227); ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 478/20
(N 150/101 SbNU 53)].
20. Jinými slovy, z dřívějších závazných nálezů Ústavního soudu vyplývá, že sdělí-li stěžovatel (respektive jeho obhájce) jasně, srozumitelně a včas svůj úmysl doplnit věcnou stížností argumentaci - byť bez konkrétně vymezené lhůty - má orgán rozhodující o blanketní stížnosti zásadně povinnost stěžovatele vyzvat a stanovit mu přiměřenou lhůtu k jejímu doplnění. Jen tak lze za běžných procesních okolností zajistit efektivní ochranu podstaty základního práva stěžovatele na soudní ochranu a obhajobu.
21. Opačný závěr by ostatně nebyl logický. Nelze přesvědčivě odlišovat situaci, kdy stěžovatel sděluje, že stížnost sice doplní, ale v nepřiměřeně dlouhé lhůtě (kupříkladu půl roku od podání blanketní stížnosti), a situaci, kdy stěžovatel lhůtu k doplnění neidentifikuje vůbec. V obou případech je rozhodující projev záměru věcnou stížností argumentaci doplnit, nikoliv "míra nepřesnosti", s jakou stěžovatel takový záměr avizuje. V obou případech je proto na příslušném orgánu, aby přiměřenou lhůtu prostřednictvím výzvy postavil sám najisto, s cílem zajistit efektivní procesní postup ve věci samé za současného respektu k základním právům příslušného stěžovatele.
22. V nyní posuzované věci z právě uvedených ústavněprávních východisek vyplývá, že krajský soud při rozhodování o blanketní stížnosti ústavně souladně nepostupoval.
23. Byť stěžovatelův obhájce ve svém sdělení sám neurčil konkrétní lhůtu, úmysl doplnit věcnou stížností argumentaci byl z jeho podání nesporně zjistitelný. Aby bylo základní právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na obhajobu efektivně zajištěno, měl krajský soud stěžovatele (respektive jeho obhájce) řádně vyzvat k doplnění věcné stížnostní argumentace v přiměřené lhůtě. Rozhodl-li krajský soud bez dalšího pouze o blanketní stížnosti stěžovatele, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům podle čl. 4 Ústavy.
24. Nezbývá než zdůraznit, že z napadeného rozhodnutí ani z vyjádření krajského soudu nevyplývá, že by existovaly závažné důvody, které by krajskému soudu znemožňovaly na doplnění věcné argumentace buďto vyčkat, nebo k němu stěžovatele řádně vyzvat. Obecný zájem na rychlém vyřízení trestní věci nelze považovat bez dalšího za legitimní důvod závažného omezení práva stěžovatele na obhajobu (srov. bod 15 výše). Okamžité rozhodnutí nemůže ospravedlnit ani právní jednoznačnost případu, jak se snažil krajský soud ve svém vyjádření naznačit (viz bod 10 výše). Věcné hodnocení důvodnosti stížnosti nemůže a priori podmiňovat rozsah procesních práv stěžovatele.
25. Podle Ústavního soudu konečně nelze za excesivně liknavý označit ani postup obhájce stěžovatele, který do soudního spisu nahlédl hned třetí den po písemném podání blanketní stížnosti (bod 4 výše). Nedoplnil-li obhájce věcnou argumentaci během následujících čtyřech pracovních dní, které uběhly od nahlédnutí do soudního spisu do dne rozhodnutí krajského soudu (tj. od 27. 2. 2025 do 6. 3. 2025), nelze to klást bez dalšího k tíži stěžovatele, který v uvedené době stále legitimně očekával, že krajský soud jeho věcné argumenty zváží.
26. Shrnuto: Jestliže krajský soud bez dalšího rozhodl o stěžovatelově blanketní stížnosti, ačkoliv obhájce stěžovatele jasně, srozumitelně a včas avizoval úmysl věcnou stížností argumentaci doplnit - byť bez konkrétně vymezené lhůty - porušil právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s jeho právem na obhajobu.
27. Protože krajský soud napadeným rozhodnutím porušil stěžovatelova základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadené rozhodnutí zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
28. Na krajském soudu nyní bude, aby o stížnosti stěžovatele rozhodl znovu poté, co mu stanoví přiměřenou lhůtu k doplnění věcné argumentace, a to v souladu se závěry tohoto kasačního nálezu a další závazné judikatury Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. července 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu