Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele J. H., zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Pileckým, se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1 , o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010 č. j. 1 Co 271/2007-164 a o návrhu na zrušení "zákona č. 279/1992 Sb., ve znění pozdějších novel a všech navazujících zákonných ustanovení i s účinností 12 měsíců od vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR", takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Meritem v řízení před obecnými soudy, z něhož vzešlo po dvojí kasaci ze strany Nejvyššího soudu i ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu, byla žaloba stěžovatele na ochranu jeho osobnostních práv. Zásahu do nich se přitom měla dopustit Česká republika prostřednictvím Ministerstva obrany České republiky a prostřednictvím Ministerstva vnitra České republiky tím, že stěžovatele vedla - řečeno zjednodušeně - jako spolupracovníka státní tajné bezpečnosti, resp. vojenské kontrarozvědky, což má na stěžovatele dehonestující účinky a omezuje ho to ve výkonu některých povolání.
Stěžovatel sice uznává, že vědomě spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou, a to v době výkonu své základní vojenské služby, ke spolupráci byl ovšem donucen svým nadřízeným služebním funkcionářem - bezmála dva metry vysokým a 120 kilo vážícím mužem, jenž občas křičel a bouchal do stolu (stěžovateli bylo tehdy 19 let a odporovat této vojenské autoritě by pro něho bylo velmi složité). Pokud - nahlíženo právě uvedenými okolnostmi stěžovatelova případu - Nejvyšší soud ve své judikatuře (z níž soudy v této věci rovněž vycházely) dospěl k závěru, že za získaného spolupracovníka nelze považovat osobu, od níž byl závazek ke spolupráci získán fingovaným nebo zmanipulovaným způsoben tak, že tato o svém závazku ani nevěděla - spolupracovníkem se tedy nestala ani z nedbalosti, natož pak úmyslně - pak stejným způsobem by mělo být nahlíženo i na stěžovatele.
Stěžovatel sice závazek vědomě převzal, ale učinil tak pod tlakem. Pokud obecné soudy tuto okolnost nezohlednily, dopustily se podle stěžovatele výše uvedených pochybení s ústavněprávními konsekvencemi.
sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Ústavní soud tedy v souladu s právě uvedeným - poté, co si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 1/2005 - přezkoumal z hledisek namítaných stěžovatelem napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, jakož i zmíněnou právní úpravu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K samotné ústavněprávní argumentaci stěžovatele Ústavní soud poznamenává následující:
Podle Ústavního soudu je v prvé řadě akceptovatelné rozlišování mezi situací, kdy jako spolupracovník vybraných složek komunistické moci není chápána osoba, jež svůj závazek ke spolupráci nepřevzala úmyslně ani z nedbalosti - byla do něj vmanipulována (srov. k tomu obecnými soudy zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. 12. 1995 sp. zn. Cdon 46/95), a situaci, kdy osoba tento závazek vědomě převzala, byť pod tlakem. Je totiž třeba si uvědomit, že neblahé společenskopolitické klima komunistického režimu dopadalo na většinu obyvatel tehdejšího Československa; bylo přitom na rozhodnutí každého jednotlivce, jak se k tehdejšímu politicko-ekonomickému systému postaví.
Vybrala-li si tehdejší komunistická moc konkrétní osobu ke spolupráci, bylo toto neblahé působení jistě intenzivní - zástupci tehdejších složek moci přitom v podstatě vždy, chtěli-li získat osobu ke spolupráci, používali komplex jak pozitivních tak negativních prvků donucení (systém cukru i biče), stejně jako v případě stěžovatele. Podlehla-li konkrétní osoba tomuto tlaku, apriorně to ještě neznamenalo (nemuselo znamenat), že tato osoba s totalitním politickým systémem vnitřně sympatizovala nebo že by svojí spoluprací vědomě a záměrně škodila konkrétním subjektům.
Na druhou stranu jistě na takového jedince nemůže být nahlíženo stejně jako na osobu, která spolupráci odmítla i za cenu vlastní oběti. Zásadní tedy v posuzovaném případě je, že stěžovatel věděl, k jakému závazku přistoupil. Nepřijetí spolupráce s tehdejší mocí mělo negativní vliv na všechny, kteří se této moci nepodvolili - negativně by to jistě tedy neovlivnilo toliko stěžovatele.
Rozhodl-li se přitom zákonodárce omezit přístup osob spolupracujících s někdejší komunistickou mocí k výkonu některých povolání, kdy kritériem je byť jen samotné převzetí závazku ke spolupráci, pak na tom, vzhledem k závažnosti takovéhoto rozhodnutí (rozhodnutí spolupracovat), nelze vidět nic protiústavního.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Pro uvedené Ústavní soud jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení označené právní úpravy podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 22. června 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu