Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, právně zastoupeného advokátem Mgr. et. Mgr. Václavem Sládkem, Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2006, č.j. 9 Co 831/2005-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
K námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se k nim vyjádřil již ve svém stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž mimo jiné uvedl, že "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.". Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.
Soudní exekutor vystupuje při výkonu své činnosti v postavení podnikatele a je tak zcela přirozené, že je podroben určité míře podnikatelského rizika. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. II. ÚS 150/04
).
K námitce o "veřejnoprávní" povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i k důsledkům rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení, odkazuje Ústavní soud stěžovatele opět na svoji stávající judikaturu (zejména na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 118/05
,
III. ÚS 158/05
,
II. ÚS 294/05
,
III. ÚS 613/05
). Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud interpretaci ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jmenovitě vyjádřenou v ustanoveních § 270 a § 271 o.s.ř.). Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu