Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Zrůstek a partneři v. o. s., sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, insolvenční správce obchodní společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s., sídlem Kolbenova 942/38a, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 10 Afs 319/2020-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020 č. j. 6 Af 39/2017-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") vydal 46 zajišťovacích příkazů za účelem zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z příjmů právnických osob a daň z přidané hodnoty, a to u daňového subjektu ČKD PRAHA DIZ, a. s. (dále jen "daňový subjekt"). Na základě těchto zajišťovacích příkazů vydal správce daně celkem 378 exekučních příkazů. Uvedené zajišťovací příkazy byly doručovány podle § 39 daňového řádu při ústním jednání. Za tímto účelem se úřední osoby správce daně dostavily do místa podnikání zmocněnce daňového subjektu, kde v té době Policie ČR prováděla domovní prohlídku, která byla po dobu ústního jednání přerušena. ¨
3. Jádrem sporu před správními soudy, jejichž rozsudky stěžovatelka ústavní stížností napadá, byla otázka, zda správce daně řádně doručil zajišťovací příkazy zmocněnci daňového subjektu, resp. zda doručení nebránila u něj prováděná domovní prohlídka, která byla za tím účelem přerušena. Zástupce daňového subjektu se s některými z doručovaných písemností seznámil, ale převzít je odmítl. Správní soudy v obou napadených rozsudcích dospěly k závěru, že jakkoliv byla situace při předmětném ústním jednání specifická, doručování neodporovalo pravidlům pro doručování písemností podle daňového řádu.
5. Stěžovatelka namítá, že postup správce daně při doručování neodpovídal zásadě zdrženlivosti a přiměřenosti, neboť ten přistoupil k provedení ústního jednání v okamžiku, kdy v sídle a bydlišti zástupce daňového subjektu probíhala domovní prohlídka, a to i přesto, že si musel být vědom, že v důsledku této skutečnosti zástupce daňového subjektu nebude objektivně schopen tyto úkony správce daně vyhodnotit a reagovat na ně a ani o nich kvalifikovaně daňový subjekt jako svého klienta informovat.
6. Dále k tomu uvádí, že zástupce daňového subjektu se ústního jednání nezúčastnil dobrovolně, ale že na něj byl předveden Policií ČR, přičemž v průběhu ústního jednání několikrát výslovně uvedl, že s úředními osobami provádějícími ústní jednání z důvodu provádění domovní prohlídky nejedná. Na této skutečnosti nic nemění, že se zástupce daňového subjektu seznámil s obsahem některých předávaných listin, aby mohl řádně vyhodnotit předmět ústního jednání. Správce daně si musel být vědom toho, že zástupce daňového subjektu nebude mít dostatečný časový prostor na řádné převzetí a seznámení se s doručovanými listinami, neboť muselo být zjevné, že Policie ČR prováděnou domovní prohlídku nepřeruší na tak dlouhou dobu, aby mohl zástupce daňového subjektu alespoň zběžně projít předávané písemnosti.
7. I kdyby si zástupce daňového subjektu převzal všechny správcem daně doručované písemnosti, nemohl by se s nimi později po ukončení ústního jednání seznámit a informovat o nich daňový subjekt, neboť při pokračování domovní prohlídky by o všechny tyto listiny následně přišel spolu s ostatními dokumenty vztahujícími se k daňovému subjektu. Podle stěžovatelky se měl správce daně obrátit přímo na daňový subjekt, zda za dané situace i nadále trvá na osobě svého zástupce, či měl doručit předmětné písemnosti elektronicky, a to jak zástupci daňového subjektu, tak i samotnému daňovému subjektu. Uvedenou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.
10. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěrem správních soudů o tom, že zajišťovací příkazy byly zástupci daňového subjektu řádně doručeny správcem daně při ústním jednání.
11. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení skutkových hodnocení a právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly, a to dokonce již opakovaně, jak je dále vysvětleno. K uvedenému Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.
83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavně zaručených práv a svobod, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou v kognici obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily.
Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení, která jsou porušením ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá odlišný právní názor na právní úpravu doručování a na způsob její aplikace v posuzovaném případě. Z pohledu ústavního přezkumu je však podstatné, že Nejvyšší správní soud své závěry řádně odůvodnil. Vysvětlil, že z obsahu správního spisu - obsahujícího také časový záznam průběhu doručování předmětných písemností (sled událostí při doručování), jenž stěžovatelka ani ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje - vyplývá, že správce daně již na počátku ústního jednání informoval zmocněnce daňového subjektu o povaze doručovaných listin.
Zmocněnec si postupně listiny procházel a také se dotazoval úředních osob na jejich obsah (např. na lhůtu k plnění). K tomu Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečnost, že zmocněnec následně začal tvrdit, že se správcem daně odmítá jednat a písemnosti odmítá převzít, nemůže na doručení písemnosti nic změnit, neboť nelze přijmout výklad, podle kterého by bylo možné následně, tj. po seznámení se s obsahem listiny, odmítnout její doručení.
13. V souvislosti s dalšími námitkami, které jsou opakovány v ústavní stížnosti, Nejvyšší správní soud dospěl k následně uvedenému. Při svých závěrech přitom odkazoval a vycházel ze svých předchozích rozhodnutí, kterými rozhodoval v obdobných věcech téže stěžovatelky a dodal, že argumentaci Nejvyššího správního soudu ke spornému doručování uslyší stěžovatelka již potřetí. Stěžovatelka se podle Nejvyššího správního soudu mýlí, tvrdí-li, že nebyla naplněna materiální stránka doručování. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že zmocněnec si doručované písemnosti skutečně převzal a správce daně mu umožnil se s nimi seznámit.
Jakkoli zajišťovací příkazy byly vykonatelné již jejich vydáním, což přirozeně limitovalo bezprostřední právní obranu, zmocněnec mohl daňový subjekt o existenci zajišťovacích příkazů alespoň urychleně informovat (dle vyjádření správce daně policie nevzala zmocněnce do vazby, jeho zmocnění nadále trvalo apod.). Na tom nic nemění ani tvrzení, že zmocněnec neměl dostatečný prostor k seznámení s listinami, či spekulace, že tyto listiny by mu stejně zabavila policie při domovní prohlídce. Navíc správce daně se pokusil zmocněnci veškeré písemnosti doručené při ústním jednání následně zaslat i prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zmocněnec však odmítl zásilku převzít s odkazem na to, že písemnosti mu mají být zasílány do datové schránky.
14. Podle Nejvyššího správního soudu postup při doručování odpovídal zásadě zdrženlivosti a přiměřenosti. Správce daně mohl volit mezi rovnocennými variantami doručování, tj. mezi osobním doručením zmocněnci u ústního jednání a doručením elektronicky do datové schránky zmocněnce. Přitom neměl písemnosti doručovat přímo daňovému subjektu. Daňový řád ani v takovéto situaci nepředpokládá dvojí doručování zmocněnci i zmocniteli. Ústavní soud k tomu dodává, že přiléhavý není ani odkaz stěžovatelky na odbornou literaturu (BAXA, Josef et al.
Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011), kterým se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti snaží podpořit svůj názor, že v jejím případě měla být písemnost doručována nejen zástupci, ale současně i zastoupenému daňovému subjektu. Stěžovatelkou citovaný text komentáře se sice věnuje výjimce z pravidla, podle kterého zástupce nahrazuje zastoupeného v roli adresáta, jde ale o případ, kdy účinky doručení nastávají i přesto, že bylo nesprávně doručeno přímo zastoupenému namísto zástupce. Tvrzení stěžovatelky však spočívá naopak v tom, že proto, že nebylo doručeno přímo zastoupenému, účinky doručení v jejím případě nenastaly.
Doručit přímo zastoupenému pak dále stěžovatelkou citovaný text komentáře doporučuje v případech, kdy jsou pochybnosti o rozsahu zastoupení, což rovněž není případ stěžovatelky. Z hlediska ústavnosti je dále významné, že zastoupenému daňovému subjektu nic nebránilo v tom, aby se se zajišťovacími příkazy v případě tvrzené neaktivity zmocněnce seznámil např. nahlédnutím do spisu, jak již dříve k danému případu stěžovatelky (v řízení o jiné její ústavní stížnosti) konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 19.
9. 2019, sp. zn. I. ÚS 521/17
.
15. Ústavní soud tedy konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Správní soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu