Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného JUDr. Veronikou Malenovskou, advokátkou, sídlem Bubeníčkova 112/44, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. prosince 2021 č. j. 19 Co 103/2021-1145, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Z. K. a nezletilých O. J. a J. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Nezletilým O. J. a J. J., se opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti ustanovuje Městský úřad v Havlíčkově Brodě.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 0 P 92/2019-702 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 5. 2021 č. j. 0 P 92/2019-796 rozhodl, že stěžovatel (otec) je oprávněn stýkat se s nezletilými vedlejšími účastníky po dobu prvních tří měsíců od právní moci rozsudku každou lichou sobotu v roce od 14:00 hodin do 17:00 hodin a každou sudou středu v roce od 15:00 hodin do 16:00 hodin za asistence asistenčního centra spolku Jimedis, z.
s., Husova 1623/12, Jihlava, po dobu následujících tří měsíců každou lichou sobotu v roce od 9:00 hodin do 18:00 hodin, po dobu následujících tří měsíců v sobotu od 9:00 hodin do 18:00 hodin a v neděli od 9:00 hodin do 16:00 hodin a od tří let věku nezletilých v každém lichém týdnu v roce od pátku 16:00 hodin do neděle 16:00 hodin s tím, že si je ve stanovenou dobu převezme v místě bydliště první vedlejší účastnice (matky) a tamtéž jí je ve stanovenou dobu odevzdá. První vedlejší účastnici okresní soud uložil povinnost nezletilé na styk řádně připravit, stěžovateli je ve stanovenou dobu předat a opět je ve stanovenou dobu od něj převzít (I.
výrok). Návrh první vedlejší účastnice na zvýšení výživného soud zamítl (II. výrok). Náhradu nákladů řízení státu nepřiznal (III. výrok) a nepřiznal ji ani účastníkům řízení (IV. výrok). Doplňujícím rozsudkem okresní soud zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného.
3. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v I. výroku změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými po dobu prvních čtyř týdnů od právní moci rozsudku každý pátek od 9:00 hodin do 18:00 hodin s tím, že si je převezme v asistenčním centru spolku Jimedis, z. s., a následně je první vedlejší účastnici odevzdá zpět v místě jejího bydliště, dále po dobu následujících dvanácti týdnů v každém sudém kalendářním týdnu od soboty od 9:00 hodin do neděle do 16:00 hodin a poté každý sudý kalendářní týden od pátku od 16:00 hodin do neděle do 16:00 hodin s tím, že ve stanovenou dobu si stěžovatel nezletilé převezme v mateřské škole, kterou děti navštěvují, bez přítomnosti první vedlejší účastnice, a nebudou-li v ten den v mateřské škole, v místě bydliště první vedlejší účastnice, a po ukončení styku je první vedlejší účastnice odevzdá v místě jejího bydliště.
Krajský soud zároveň první vedlejší účastnici uložil povinnost nezletilé na styk řádně připravit a nebude-li jejich předání uskutečněno v mateřské škole, ve stanovenou dobu je stěžovateli v místě svého bydliště předat a tamtéž je ve stanovenou dobu opět převzít (I. výrok). V II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 11. 2020 platit pro nezletilého výživné ve výši 2 800 Kč měsíčně a pro nezletilou výživné ve výši 2 800 Kč měsíčně, čímž byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 23.
8. 2019 č. j. 0 P 92/2019-132 v II. výroku o běžném výživném (II. výrok); dále rozhodl o dlužném výživném (III. výrok). Stěžovateli uložil, aby nahradil náklady řízení státu ve výši 12 900 Kč (IV. výrok), a rozhodl, že stát nemá vůči první vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok); o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (VI. výrok).
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje zejména na nerovnoměrné rozložení povinností při styku s nezletilými. Namítá, že musí být zohledněna nejen finanční stránka věci, ale též čas a energie, kterou musí povinný rodič na realizaci styku vynaložit. To však soudy v posuzované věci neučinily a své závěry dostatečně neodůvodnily. Stěžovatel poukazuje na doporučení soudem ustanoveného znalce, dle něhož by bylo vhodné, aby se rodiče v dopravování nezletilých ke styku se stěžovatelem střídali. Stěžovatel v průběhu řízení opakovaně tvrdil a prokazoval, že předávání nezletilých v místě bydliště první vedlejší účastnice není z důvodu jejího účelového jednání vhodné, s čímž souhlasil i kolizní opatrovník, který též striktně doporučoval předávání nezletilých v mateřské škole.
Majetkové poměry první vedlejší účastnice nebyly dostatečně zkoumány a nebylo přesvědčivě zdůvodněno, proč není v jejích silách podílet se na realizaci styku. Další stěžovatelovy námitky směřují proti rozhodnutí o výživném a proti jemu uložené povinnosti nahradit státu náklady řízení. Krajský soud stěžovateli tuto povinnost uložil, ačkoliv se proti výroku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se státu náhrada nákladů nepřiznává, žádný z účastníků řízení neodvolal.
5. Podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, § 892 odst. 3 a § 943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.
6. V řízení o ústavní stížnosti mají nezletilí postavení vedlejších účastníků řízení a jejich zákonní zástupci jsou v postavení účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilým kolizního opatrovníka. Ústavní soud proto rozhodl usnesením tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem byly napadeným rozsudkem rozloženy povinnosti rodičů při uskutečňování styku. Namítá, že není spravedlivé, aby k předávání nezletilých docházelo pouze v místě bydliště vedlejší účastnice, a nikoliv i v jeho bydlišti. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je naopak požadavek rovnoměrného rozvržení překážek spjatých se zajištěním styku s tzv. nepečujícím rodičem, což v posuzované věci nebylo dodrženo. Krajský soud vůbec nevysvětlil, proč se od tohoto požadavku odchýlil, a své rozhodnutí, že veškerá negativa spojená s uskutečňováním styku je nucen nést stěžovatel, dostatečně neodůvodnil. V možnostech stěžovatele není nést veškeré náklady na cesty za nezletilými, přičemž naopak finanční situace vedlejší účastnice umožňuje, aby se na realizaci styku podílela i ona.
6. Stěžovatel v průběhu řízení opakovaně tvrdil, že předávání nezletilých v místě bydliště vedlejší účastnice je v rozporu se zájmy nezletilých, vedlejší účastnice znemožňuje jejich předávání a záměrně je vystavuje stresu; nezletilí jsou jejím jednáním traumatizováni. K předávání nezletilých by mělo docházet výlučně bez přítomnosti vedlejší účastnice, tedy v mateřské škole či asistenčním zařízení. Tomuto požadavku však soud nevyhověl, a to přesto, že vedlejší účastnice styk stěžovatele s nezletilými soustavně z nejrůznějších důvodů maří.
7. Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s jemu uloženou povinností nahradit státu náklady řízení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Usnesením ze dne 26. 4. 2022 č. j.
17. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně právních věcech. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu ani v jeho rozhodnutí žádné natolik závažné pochybení, které by mohlo být z hledisek právě uvedených posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a mohlo by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
18. Se stěžovatelem lze souhlasit, že v napadeném rozhodnutí je problematickým aspektem místo předání a převzetí nezletilých ke styku. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, skutečně vyplývá, že větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže jít za standardních okolností k tíži pouze jednoho z nich a že negativa spojená s uskutečňováním styku dítěte s rodičem, který je nemá ve své péči, by měla být co nejrovnoměrněji rozložena mezi oba rodiče; je přitom v zásadně nutno zohlednit nejen finanční zátěž, ale i energii a čas vynakládaný každým z rodičů na uskutečňování styku [viz např. nálezy ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19 a ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/17 (N 104/89 SbNU 529); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
19. Ústavní soud s respektem k čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou jeho vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], konstatuje, že v nyní posuzované věci jsou přítomny právě ony nestandardní okolnosti, které zdůrazňoval Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 . Jinak řečeno, toto usnesení se od tohoto nálezu neodchyluje (viz § 23 zákona o Ústavním soudu), nýbrž jen naplňuje právní názor v něm vyjádřený o možnosti jiného výsledku v řízení v případě, že budou zjištěny nestandardní okolnosti řešené věci.
20. Že zdaleka ne vždy je rovnoměrné rozložení negativ spojených s uskutečňováním styku dítěte s tzv. nepečujícím rodičem z důvodů spočívajících v konkrétních okolnostech věci možné, konstatoval Ústavní soud např. i v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17 . V takovém případě by se pak obecné soudy měly pokusit alespoň zmírnit dopady do práv toho z rodičů, jenž je v důsledku daných okolností více dotčen, a při jejich "vyvažování" zohlednit (alespoň) náklady na cestu a dobu nutnou k překonání vzdálenosti mezi bydlišti dítěte a tzv. nepečujícího rodiče (viz bod 36 uvedeného nálezu).
21. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a ze zaslaného vyjádření k ústavní stížnosti je zřejmé, že krajský soud si byl vědom rekapitulovaných závěrů judikatury Ústavního soudu. V souladu s ní vyložil konkrétní důvody, které v současnosti brání tomu, aby se na cestování nezbytném k uskutečnění styku stěžovatele s nezletilými podílela stejnou měrou i vedlejší účastnice (blíže viz bod 19 a 27 odůvodnění rozsudku krajského soudu, příp. jeho vyjádření k ústavní stížnosti), přičemž nastalou nerovnost v povinnostech rodičů alespoň částečně zmírnil při rozhodování o konkrétní výši výživného stěžovatele zohledněním jeho výdajů vynakládaných na cesty za nezletilými. Vysvětlení důvodů, které krajský soud vedly k závěru, že přinejmenším v současné době není namístě rozhodnout o střídání místa předávání nezletilých ke styku tak, jak požadoval stěžovatel, Ústavní soud považuje za dostatečné a z ústavněprávního hlediska udržitelné, byť zároveň lze rozumět tomu, že stěžovatel může nastavený model považovat z osobního hlediska za nespravedlivý. Rozumět však již nelze jeho tvrzením o absenci jakéhokoliv odůvodnění či vysvětlení, proč se krajský soud odchýlil od výše předestřeného požadavku na rovnoměrné rozložení negativ spjatých s uskutečňováním styku. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž, jak je již zřejmé, vyplývá pravý opak, a tato část stížnostní argumentace proto není opodstatněná.
22. K tomu lze doplnit, že domáhá-li se stěžovatel opakovaně ve svých podáních závěrů obsažených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 , nutno podotknout, že pochybení soudů bylo v odkazované věci shledáno v nezohlednění skutečností, jež svědčily o tom, že rovnoměrnému rozložení povinností spjatých s realizací styku nebránily žádné závažné překážky (naopak bylo zjištěno, že matka v minulosti neměla problém s občasným střídáním místa předávání nezletilého a sama ho za otcem vozila, nadto to byla ona, kdo se rozhodl s nezletilým odstěhovat z jejich původního bydliště; bod 27 odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ). Naproti tomu v posuzované věci překážky takovéhoto rozvržení povinností, tj. střídání rodičů v dojíždění, zjištěny byly.
23. Neopodstatněné jsou i námitky týkající se rozhodnutí krajského soudu, že k předávání nezletilých bude docházet v přítomnosti vedlejší účastnice. Ačkoliv stěžovatel tvrdí opak, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se snažil požadavku stěžovatele vyhovět a nastavit podmínky přebírání nezletilých ke styku tak, aby byly vzájemné kontakty rodičů v zájmu nezletilých omezeny na nezbytnou míru. Krajský soud však zároveň logicky zohlednil i to, že přebírání nezletilých v mateřské škole (a bez přítomnosti vedlejší účastnice) nebude vždy z nejrůznějších důvodů možné, a že tedy k němu bude muset docházet i jinde; určil-li pak pouze pro tyto situace tímto místem bydliště vedlejší účastnice, jež je zároveň bydlištěm nezletilých, nelze takové rozhodnutí považovat za jakkoliv extrémní. Stejně tak nelze spatřovat žádné zásadní pochybení v tom, že po ukončení styku měli být nezletilí předáni taktéž v místě bydliště vedlejší účastnice, neboť již s ohledem na stanovený rozsah styku, resp. na termíny, v nichž mělo na základě napadeného rozhodnutí docházet k předávání nezletilých zpět vedlejší účastnici (pátek večer či sobota a neděle odpoledne), nebylo možno na možnost jejich předání v předškolním nebo jiném k tomu vhodném zařízení zásadně spoléhat.
24. K námitkám proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí nutno uvést, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož takový spor pouze výjimečně dosahuje závažnosti způsobilé porušit ústavně zaručená práva účastníka řízení. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení zasahuje pouze tehdy, zjistí-li extrémní rozpor napadeného rozhodnutí s principy spravedlnosti nebo zasažení jiného základního práva [srov. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)]; k ničemu z toho však s posuzované věci nedošlo. Napadené rozhodnutí obsahuje přesvědčivé zdůvodnění toho, proč bylo o nákladech řízení účastníků i státu rozhodnuto uvedeným způsobem, přičemž Ústavní soud neshledal nic, co by věc mohlo posunout do ústavněprávní roviny.
25. Poukazuje-li stěžovatel opakovaně ve svých podáních na jednání vedlejší účastnice, která jeho styky s nezletilými maří, nejde bez dalšího o důsledek pochybení krajského soudu, k jehož nápravě by byl nezbytný zásah Ústavního soudu, nýbrž především o důsledek neschopnosti rodičů nalézt v zájmu nezletilých společnou řeč. Donucení účastníka řízení k tomu, aby respektoval rozhodnutí obecného soudu, je úkolem především tohoto soudu, a Ústavní soud není oprávněn ho v této činnosti nahrazovat.
26. Jde-li o zbývající námitky obsažené v pozdějších sděleních zaslaných Ústavnímu soudu, stěžovatel v nich poukazuje na další údajná pochybení (nejen) krajského soudu, k nimž mělo dojít v období po podání ústavní stížnosti (odročování jednání ve věci samé, zadání znaleckého posudku soudem, resp. nesouhlas s otázkami, které byly znalci zadány,...). Ústavní soud k tomu však připomíná, že je vázán petitem ústavní stížnosti a předmětem svého přezkumu může učinit pouze ta rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhl. Brojí-li pak stěžovatel proti usnesení sp. zn. IV. ÚS 2711/22 , jímž byla odmítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu, kterým bylo vyhověno návrhu vedlejší účastnice na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, nutno konstatovat, že v souladu s poučením, kterého se stěžovateli ve zmíněném usnesení dostalo, není proti usnesení Ústavního soudu odvolání přípustné (srov. též § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); Ústavní soud nadto není příslušný k přezkumu vlastních rozhodnutí. Tyto stěžovatelovy námitky jsou proto materiálně nepřípustné, případně k jejich posouzení není Ústavní soud příslušný.
27. Ke zmíněné námitce proti délce řízení ve věci samé lze doplnit, že má-li stěžovatel skutečně zato, že řízení o úpravu péče o nezletilé je v důsledku jeho odročování zatíženo průtahy, může zvážit využití prostředků nápravy, které mu právní řád dává k dispozici [stížnost na průtahy v řízení podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, případně žaloba na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].
28. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu