Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 4 Tdo 1002/2022-1014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2022 č. j. 9 To 145/2022-970 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. března 2022 č. j. 1 T 37/2021-941, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem [poté, co jeho v pořadí první rozsudek zrušil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud")] stěžovatele uznal vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za uvedený zločin mu uložil podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 téhož zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvaní dvou roků. Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti řečeno - dopustil tím, že dne 8. 2. 2020 v době od 20:23 hodin do 21:17 hodin v konkretizované restauraci u obce Loket, okres Benešov, se z vlastní iniciativy sešel s bývalým kolegou, M. S. (dále jen "S."), o kterém věděl, že je příslušníkem Policie České republiky, služebně zařazeným jako znalec Kriminalistického ústavu Praha na odboru technických zkoumání, oddělení kybernetiky a elektrotechniky, na schůzce ho požádal, aby provedl poškození dat v mobilním telefonu, který byl zajištěn policejním orgánem v jiné trestní věci a který měl být Kriminalistickému ústavu Praha přidělen ke znaleckému zkoumání, přičemž data v mobilním telefonu měla být poškozena takovým způsobem, který měl znemožnit jejich zpřístupnění, za což S. slíbil finanční plnění ve výši 850 000 Kč, k identifikaci tohoto mobilního telefonu použil číslo IMEI, číslo jednací trestní věci a číslo "orgatechu" XXX napsané na papírku, který přímo předložil S., stejně tak i výši slíbeného finančního plnění 850 000 Kč předložil napsanou na papírku, S. však nabídku výslovně odmítl.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání. Státní zástupce odvolání směřoval do výroku o trestu v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel podal odvolání do výroku o vině a trestu. Obě podaná odvolání krajský soud napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že okresní soud jej rozsudkem ze dne 6. 9. 2021 sp. zn. 1 T 37/2021 zprostil obžaloby, nicméně krajský soud usnesením ze dne 18. 11. 2021 sp. zn. 9 To 308/2021 tento rozsudek zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Tímto usnesením krajský soud vnutil okresnímu soudu odlišné hodnocení důkazů, ačkoliv sám žádné důkazy neprováděl ani neopakoval. Aniž by došlo ke změně důkazní situace, stěžovatel byl ve "druhém kole" okresním soudem uznán vinným.
6. Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v argumentaci, že zatímco rozhodné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu byly provedeny před okresním soudem, který stěžovateli umožnil vyjádřit se k nim a participovat na dokazování, naopak krajský soud tyto důkazy pouze na podkladě spisu (navíc "in camera") přehodnotil a okresnímu soudu (nepřípustně) vnutil odlišné hodnocení důkazů a rozdílné skutkové závěry, ačkoliv sám krajský soud žádné dokazování neprováděl. Krajský soud ve svém zrušovacím usnesení nepřípustně zpochybnil hodnocení důkazů provedených okresním soudem, jimiž byl vázán, aniž by jakékoliv z nich provedl znovu nebo dokazování doplnil (srov. § 263 odst. 7 trestního řádu), a odchýlil se od skutkových zjištění učiněných okresním soudem, aniž byly splněny podmínky z § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu, tedy aniž by provedl znovu pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Podle stěžovatele je správné a logické hodnocení provedených důkazů okresním soudem, které je významné pro skutková zjištění a posouzení případného úmyslu, jakož i eventuálních pohnutek, tedy pro správné právní posouzení skutku, který byl předmětem obžaloby.
7. Krajský soud, dovozuje dále stěžovatel, postupoval formalisticky, neboť při vyslovení svého právního názoru v usnesení ze dne 18. 11. 2021 nevzal v úvahu veškeré okolnosti a skutečnosti, vyplývající z důkazů, tj. nejen z výslechů svědků, ale také z opatřených listinných důkazů, jejichž odlišné hodnocení doslova vnutil okresnímu soudu, a to navzdory omezením vyplývajícím pro krajský soud z § 259 odst. 3 písm. a), b) a § 263 odst. 7 trestního řádu. Následně okresní soud, protože byl vázán vysloveným právním názorem krajského soudu (§ 264 odst. 1 trestního řádu), stěžovatele ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2022 uznal vinným, ačkoliv z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že o vině u něj zřejmě převládaly i nadále pochybnosti. Přitom podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18 (N 166/96 SbNU 130), který se rovněž týká trestného činu podplacení podle § 332 trestního zákoníku, není přípustné, aby rozhodnutí nalézacího soudu spočívalo pouze na jeho vázanosti právním názorem soudu odvolacího, a aby budilo pochybnost, zda nalézací soud rozhodoval na základě skutkového stavu, který sám zjistil, anebo který převzal od soudu odvolacího; taková změna hodnocení důkazů představuje porušení práva na soudní ochranu. Proto výsledek "druhého" odvolacího řízení u krajského soudu již byl víceméně formalitou s předurčeným výsledkem.
8. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (kterým Nejvyšší soud vyjádřil vůli se dovoláním meritorně nezabývat) čítá celkem 17 stran textu včetně detailního odůvodnění, což nesvědčí pro závěr tohoto soudu, že nebyl důvod se dovoláním zabývat meritorně; je zjevné, že se ve skutečnosti dovoláním meritorně zabýval. Odůvodnění předmětného usnesení je v rozporu s jeho výrokem především proto, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, ačkoliv v odůvodnění připustil, že zavinění, resp. subjektivní stránka skutkové podstaty jsou kategorie zásadně hmotněprávního charakteru. Proto uplatněný důvod dovolání proti závěrům soudů obou stupňů o vině naplňuje důvody předpokládané § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nepřiléhavé je odůvodnění Nejvyššího soudu, že se v dovolání nelze dovolávat procesních vad řízení, neboť Ústavní soud ve své judikatuře naopak dovodil, že takové námitky v dovolacím řízení uplatňovat lze, a to nikoliv jenom v nejextrémnějších případech nesouladu skutkových zjištění s právním posouzením, jak nepřesně uvedl Nejvyšší soud, ale i v případě rozporů extrémních; srov. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315). O takový extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy právě v této trestní věci jde. K přípustnosti dovolání založeného na závažných procesních vadách se vyjádřil Ústavní soud již v nálezu ze dne 18. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), podle kterého všechny obecné soudy, Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevyjímaje, jsou podle čl. 4 a 90 Ústavy povolány k ochraně základních práv a svobod. Nejvyšší soud proto neměl zákonný důvod dovolání odmítnout, ale byl povinen se jím zabývat meritorně, neboť bylo věcně projednatelné. Avšak dovolání bylo přesto odmítnuto, ačkoliv splňovalo podmínky pro jeho meritorní projednání, čímž byl stěžovateli odepřen přístup k Nejvyššímu soudu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; deficit takového adekvátního posouzení lze zjistit z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
14. Byť stěžovatel nepoukazuje výslovně na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 , je zřejmé, že usiluje, aby jeho věc byla posouzená srovnatelným způsobem, tj. že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu při vrácení věci odvolacím soudem v trestním řízení. Ústavní soud v V. části tohoto nálezu podrobně vymezil obecná východiska problematiky ústavních mezí pokynu odvolacího soudu týkajících se dokazování a skutkových zjištění při zrušení rozsudku soudu prvního stupně a v plném rozsahu na ně odkazuje i nyní. I pozdější rozhodovací praxe zdůrazňuje, že rozdílný náhled na hodnocení důkazů odvolacím soudem oproti nalézacímu soudu, nedopustil-li se v tomto procesu zjevného logického pochybení, nezakládá důvod zásahu odvolacího soudu proti jeho rozhodnutí (srov. např. nálezy ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21 či ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2980/22 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz ).
15. Zejména je třeba zdůraznit, že neústavním ve shora nastíněném smyslu není jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž je soudu prvního stupně výslovně uložen určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně (tj. aniž by dokazování sám doplnil či částečně zopakoval odvolací soud), či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně, přičemž ústavněprávní limity předmětných postupů Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21 , zejména v bodech 69., 70. a 74.
16. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.
17. Patří se předeslat, že převážná část skutkových zjištění nebyla sporná. Ústavní soud proto přisvědčuje závěrům Nejvyššího soudu, že v dané věci nejsou pochybnosti o skutkových zjištěních k objektivní stránce trestného činu, vyjádřených ve skutkové větě, když i sám stěžovatel doznal, že se žalovaného jednání dopustil a jeho doznání odpovídá i provedeným důkazům. Okresní soud zprošťujícím rozsudkem (ze dne 6. 9. 2021 sp. zn. 1 T 37/2021) dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako v odsuzujícím rozsudku, ovšem shledal u stěžovatele nedostatek zavinění. Okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť nebyl prokázán úmysl stěžovatele pokusit se jiného uplatit a ovlivnit tak způsob zajišťování, respektive maření stop. S tímto závěrem se ovšem krajský soud neztotožnil a zprošťující rozsudek zrušil usnesením ze dne 18. 11. 2021 sp. zn. 9 To 308/2021, přičemž se zabýval podrobně zaviněním jako obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu, a následně poukázal na skutečnosti, které okresní soud při posuzování, zda bylo naplněno i zavinění, nevzal v úvahu (srov. body 17., 18., 20. až 22. usnesení krajského soudu), když současně považoval za vhodné i doplnit dokazování okresním soudem (srov. bod 23 uvedeného usnesení).
18. Krajský soud ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zaujal závazný právní názor, přičemž okresnímu soudu zároveň uložil, aby k zavinění doplnil dokazování. Tím krajský soud nezasahoval do skutkových zjištění okresního soudu způsobem, který Ústavní soud reproboval ve výše odkazované judikatuře, nýbrž dal nepřímo najevo, že dojde-li v novém hlavním líčení ke změně skutkových zjištění, okresní soud se bude moci od jeho právního názoru odchýlit. Následně okresní soud doplnil dokazování a splnil pokyny krajského soudu, nicméně nepřijal skutková zjištění činící tento právní názor neuplatnitelným. V intencích zmiňovaného závazného právního názoru přistoupil k právnímu posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu, které bylo odlišné oproti prvnímu rozsudku.
19. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově výtce, že obecné soudy nerespektovaly nosné důvody nálezu sp. zn. IV. ÚS 1367/18 . V tomto nálezu soud prvního stupně pouze "automaticky" převzal právní názor a pokyny odvolacího soudu, zatímco v nyní posuzované věci - jak již bylo předznačeno - okresní soud v návaznosti na usnesení krajského soudu dokazování doplnil (srov. bod 18. rozsudku okresního soudu ze dne 16. 3. 2022) a na tomto základě se podrobně zabýval subjektivní stránkou trestného činu, přičemž respektoval závazný právní názor krajského soudu (srov. body 19. až 21. tohoto rozsudku).
20. Obecné soudy též vzaly v potaz, že stěžovatel ani logicky nevysvětlil, jak by dále postupoval (podle obhajoby šlo v podstatě o "test integrity"), přijal-li by S. slib úplatku, tedy zda by věc oznámil, či nikoliv, aby jeho jednání mělo smysl, a jak by chtěl případné trestné jednání v Kriminalistickém ústavu Praha prokázat. Podle obecných soudů stěžovatel nijak neobjasnil, zda by věc poté oznámil či zda by se spokojil s tím, že zjistil, že lze pracovníky zmiňovaného ústavu uplácet. Obecné soudy též zdůraznily, že trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterého by se S. dopustil, jestliže by jednání stěžovatele akceptoval, je již dokonán tím, že si pachatel dá slíbit úplatek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1585/2018). V takovém případě, byla-li by uznána za přesvědčivou obhajoba stěžovatele, že u něho chybí úmysl jinou osobu podplácet, by se stěžovatel mohl dopustit trestného činu návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k § 331 odst. 1 alinea 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť to byl právě on, kdo jiného (S.) navedl ke spáchání trestného činu.
21. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, přičemž (kromě výše vypořádaných námitek) dovozuje, že jeho dovolání naplňovalo důvody předpokládané § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Přitom obracel pozornost k hmotněprávní rovině argumentace stěžovatele, jakož i námitkám procesní provenience, přičemž se s jeho argumentací podrobně vypořádal (čemuž odpovídá v ústavní stížnosti vytýkaný rozsah odůvodnění usnesení), a to i v rovině podústavního práva. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy odkázat, přičemž o odepření přístupu k Nejvyššímu soudu nešlo. Úvaha, zda Nejvyšší soud měl přistoupit k posouzení dovolání stěžovatele nikoli podle výše uvedeného ustanovení trestního řádu, nýbrž podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (a odmítnout je jako zjevně neopodstatněné), postrádá praktický význam, neboť tento výsledek nebyl stěžovateli příznivější.
22. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu