Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky E. G., zastoupené Mgr. Monikou Preslovou, advokátkou, sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024 č. j. 126 Co 143/2023-276, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. Ř., nezl. J. G. a nezl. Z. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 32 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se v řízení zabývaly návrhem stěžovatelky (matky) na určení péče a výživy a úpravy styku s nezletilými dcerami. Po skutkové stránce soudy vyšly ze zjištění, že rodiče nezletilých jsou bývalými partnery, naposledy společně žili v rodinném domě v A, který je ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka - otce nezletilých. Nezl. J. navštěvuje ZŠ v A a nezl. Z. mateřskou školu v B. Otec se v roce 2022 odstěhoval do C, rodinný dům v A ponechal k dispozici pro účely péče o nezletilé dcery. Stěžovatelka v roce 2023 získala služební byt v D, do kterého se přestěhovala. V průběhu řízení - v září 2023 - Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") na návrh otce upravil poměry nezletilých předběžným opatřením a předal je do střídavé péče rodičů, v týdenním režimu (usnesení ze dne 5. 9. 2023 č. j. 11 Nc 9/2023-167). Rozhodnutí soud odůvodnil potřebou úpravy poměrů nezletilých, aby mohly i nadále docházet do stávající základní a mateřské školy, na jejichž volbě se rodiče naposledy dohodli.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2023 č. j. 11 Nc 9/2023-199, 11 P a Nc 101/2023, 11 P a Nc 102/2023, udělil souhlas s tím, aby nezletilé děti docházely do školního zařízení Základní a mateřské školy E (výrok I.), udělil souhlas se změnou bydliště nezletilých na adresu XXX, D (výrok II.), dále svěřil nezletilé do péče stěžovatelky (výrok III.), rozhodl o povinnosti otce přispívat na výživné dcer, včetně určení dlužného výživného (výroky IV. a V.) a vymezil styk otce s nezletilými - každý lichý týden od čtvrtka do neděle, spolu s široce vymezeným stykem otce s nezletilými o prázdninách (výrok VI.).
4. Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. a řízení v této části zastavil (výrok I.). Současně ve výroku II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilé svěřil do střídavé péče rodičů, se zvláštní úpravou o prázdninách a svátcích a uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých jak otci, tak i stěžovatelce. Krajský soud předně konstatoval, že návrh stěžovatelky učiněný při ústním jednání do protokolu o jednání, kterým požadovala nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště a školního a předškolního zařízení, nebylo možné v řízení projednat.
Okresní soud se proto tímto návrhem neměl věcně zabývat, protože řízení o neshodě rodičů je řízením návrhovým. Krajský soud dále v řízení s ohledem na časový odstup doplnil dokazování. Ze zprávy kolizního opatrovníka zjistil, že od září 2023 je realizována střídavá péče v týdenním intervalu, stěžovatelka nezletilé dopravuje z D do základní a mateřské školy v A, resp. v B. Otec tráví celý týden s nezletilými v rodinném domě v A. Z pohovoru s nezl. J. vyplynulo, že dosavadní režim jí nevadí a je ochotná v něm fungovat i nadále (blíže srov. bod 16.
odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Na základě všech skutkových zjištění dospěl k závěru, že ke dni rozhodnutí nebyl dán žádný důvod pro změnu týkající se péče o nezletilé. Nastavená střídavá péče v týdenním režimu se podle soudu jeví úpravou pro tuto chvíli nejvhodnější a koresponduje i s požadavky aktuální judikatury Ústavního soudu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti údajné nepředvídatelnosti v rozhodovací praxi obecných soudů v situaci, kdy vycházejí ze stejných skutkových zjištění, avšak jejich právní hodnocení je odlišné. Krajský soud podle stěžovatelky rozhodoval bez ohledu na posouzení individuálních okolností posuzované věci a dostatečně nehodnotil nejlepší zájem nezletilých v kontextu dlouhodobé udržitelnosti. Tvrdí, že každodenní dojíždění z D do A pro ni začíná být nejen finančně náročné, ale negativně se tato situace projevuje i na její psychice a zdraví. Soudem nastavený režim je pro ni likvidační (mj. čelí stížnostem od zaměstnavatele, že nezvládá vykonávat svou práci). Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že vyjádření nezletilé je pro soud důležitějším vodítkem pro hodnocení jejích zájmů, než možnost předpokládaný režim péče zajistit [k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Podle ní je zapotřebí vyvažovat nutnost každodenního cestování s nezletilými do školy s nejlepším zájmem nezletilých; toto cestování je v konečném důsledku totiž v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých, jelikož stěžovatelce hrozí podstatné zhoršení možnosti plně zajišťovat potřeby obou nezletilých.
6. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud řízení částečně zastavil přesto, že ve "věci předběžného opatření tykajícího se rovněž otázky bydliště a školského zařízení nezletilých, rozhodl v neprospěch stěžovatelky o povinnosti uhradit otci náhradu nákladů řízení, s odkazem na procesní neúspěch ve věci".
7. Zbývající námitky stěžovatelky směřují proti postupu krajského soudu, který neprovedl některé stěžovatelkou předložené důkazy (resp. k nim nepřihlédl), kterými hodlala prokázat nedostatky v péči otce o nezletilé (CD nahrávka či fotografie rodinného domu). Stěžovatelka totiž uvádí, že nezletilé reagují na týdenní střídavý režim péče negativně.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.
10. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18 , bod 12).
11. Ústavní soud dále například v usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18 zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném, nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
12. Pokud jde o posuzovanou věc, samotné řízení bylo zahájeno v roce 2023 na návrh stěžovatelky, která požadovala svěření nezletilých do její výlučné péče a stanovení rozsahu jejich styku s otcem. V mezidobí bylo k návrhu otce vydáno okresním soudem předběžné opatření (viz výše bod 2), kterým byly nezletilé svěřeny do střídavé péče rodičů v intervalu jednoho týdne, z důvodu potřeby zatímní úpravy poměru s ohledem na zahájení školního roku. Krajský soud poté, na rozdíl od okresního soudu, dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky střídavé péče, vyložené Ústavním soudem například v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14
(N 236/75 SbNU 629) aj. (k tomu blíže srov. body 26 až 28 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Vycházel přitom mj. právě i z dosavadního fungujícího stavu, přičemž zdůraznil zejména potřebu stability výchovného i školního prostředí pro nezletilé a zohlednil též přání nezl. J., s níž byl opakovaně veden pohovor před kolizním opatrovníkem (ten se vyjádřil pro zachování střídavé péče rodičů). Soud uzavřel, že oba rodiče jsou způsobilí k péči o nezletilé stejnou měrou. V závěru odůvodnění zdůraznil, že rodiče budou muset začít jednat o tom, kam budou nezletilé chodit od září 2024 do školy (nezl. J. bude končit první stupeň základní školy a nezl. Z. bude nastupovat do první třídy základní školy).
13. Ústavní soud ve světle výše shrnutých závěrů nehodnotí úpravu péče zvolenou krajským soudem jako excesivní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Krajský soud se věcí řádně zabýval a neopomenul zohlednit skutečnosti u obou rodičů, vždy však s akcentem na nejlepší zájem nezletilých. Z jeho rozhodnutí jasně a srozumitelně vyplývají úvahy, které jej vedly k daným závěrům. Ústavní soud nezpochybňuje, že pro stěžovatelku je krajským soudem nastolená situace, s ohledem na její bydliště v D, podstatně komplikovanější než pro otce nezletilých.
Na tom by však nic nezměnilo ani svěření nezletilých do její výlučné péče. Při stanovení rozsahu styku otce s nezletilými v lichém týdnu od čtvrtka do neděle tak, jak rozhodl okresní soud, by totiž stěžovatelka byla nucena nezletilé dcery dopravovat do základní a mateřské školy v A, resp. B ještě častěji. Stěžovatelka totiž přehlíží, že nezletilé nadále pokračují v docházce do školních a předškolních zařízení v A (resp. B). K tomu Ústavní soud pouze doplňuje, že postup krajského soudu, kterým zrušil výroky I.
a II. rozsudku okresního soudu a řízení zastavil, je v souladu s příslušnou procesní úpravou (§ 14 a § 468 odst. 1 zákona č. 293/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Krajský soud postupoval správně, pakliže dovodil, že okresní soud se takovým návrhem (učiněným při ústním jednání do protokolu) stěžovatelky neměl vůbec zabývat. Polemika stěžovatelky s těmito závěry krajského soudu, obsažená v ústavní stížnosti (viz výše bod 6) je lichá - stěžovatelka zaměňuje řízení o návrhu na vydání předběžného opatření a řízení ve věci samé.
14. Zbývající argumentace stěžovatelky se zaměřuje na neprovedení některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že rozhodující soud není povinen všechny navržené důkazy provést, musí však o nich rozhodnout, a nevyhoví-li důkazním návrhům, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, popř. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění [srov. například nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18
(N 169/91 SbNU 121)]. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení krajského soudu, který jasně vysvětlil důvody, pro které předložené důkazy neprovedl nebo k nim nepřihlédl (viz body 22 a 23 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Soudy nejsou povinny provádět navrhované důkazy, jestliže mají skutkový stav bezpečně zjištěn již provedenými důkazy. Zde bylo stanovisko nezletilých a kvalita péče o ně zjištěno zejména pohovorem s nezletilou, ale i výslechy rodičů.
15. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikoval. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelky nebylo zasaženo. Ústavní soud se již blíže nezabýval výší výživného stanoveného napadeným rozsudkem krajského soudu, jelikož stěžovatelka proti této části rozhodnutí neuplatnila žádné námitky.
16. Nelze rovněž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Ústavní soud proto na závěr, spíše jako obiter dictum, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil například v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu