Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelky VERITAX, s. r. o., IČ: 609 32 945, se sídlem Pulice 19, Dobruška, zastoupené JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 19, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 25 Co 337/2014-143, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2014, č. j. 19 C 27/2013-108, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti žalované INSOLV, v. o. s., IČ: 283 98 483, se sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, o zaplacení částek 36 571,- Kč a 36 300,- Kč. Důvodnost nároku stěžovatel opíral o nezaplacené faktury za provedené účetní práce. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že smlouva o poradenství byla se společností PLASTCOM, a. s., IČ: 005 63 188, se sídlem U Sparty 14, Praha 7, uzavřena dne 22.
6. 2011, a to na dobu neurčitou. Na majetek společnosti PLASTCOM, a. s., však byl dne 28. 12. 2011 prohlášen konkurz a insolvenčním správcem byl ustaven žalovaný. Ten v soudním řízení uvedl, že u stěžovatelky žádné služby neobjednal, jako insolvenční správce neučinil žádné kroky k pokračování smlouvy a nikomu ani neudělil pokyn k tomu, aby se stěžovatelkou nadále spolupracoval. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkázal na znění § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění ke dni vyhlášení rozsudku, z nějž měla vyplývat fikce odstoupení od smlouvy uplynutím patnáctého dne od prohlášení konkurzu, pokud se insolvenční správce nevyjádřil tak, že smlouvu splní.
Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Městským soudem v Praze (dále také "odvolací soud") potvrzeno.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o tom, že vztah mezi ní a společností PLASTCOM, a. s., v úpadku, zanikl. Stěžovatelka uvedla, že dlužník i po prohlášení konkurzu zasílal podklady nezbytné pro výpočet mezd, zpracované výstupy od stěžovatelky přebíral a využíval je. Stěžovatelka si takové jednání vyložila jako projev vůle insolvenčního správce pokračovat v plnění smlouvy. Další obsah ústavní stížnosti je zaměřen na správnost výkladu právních úkonů a s tím související pochybení obecných soudů.
Závěr argumentace se soustředí na to, že obecné soudy nerozvedly, z jakého důvodu stěžovatelce nepřiznaly odměnu za dílčí plnění realizované před domnělým zánikem vztahu. Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
Obsah ústavní stížnosti je v prvé řadě zaměřen na otázku, zda v nyní souzené věci došlo k účinkům předpokládaným v § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění do 31. 12. 2013, z nějž vyplývalo, že pokud se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkurzu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje. V nyní souzené věci však stěžovatelka uvádí, že komunikace po prohlášení konkurzu probíhala s dlužníkem, nikoliv s insolvenčním správcem. Pokud je podle § 246 insolvenčního zákona hmotněprávním účinkem prohlášení konkurzu přechod dispozičních oprávnění na insolvenčního správce, nebyl dlužník k takové komunikaci se stěžovatelkou oprávněn.
S ohledem na nastoupení uvedeného účinku až k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkurzu v insolvenčním rejstříku lze konstatovat, že stěžovatelka si této skutečnosti a tohoto závěru musela být vědoma. Nelze se tedy ztotožnit s jejím tvrzením, že jednání dlužníka si vykládala jako jednání insolvenčního správce. V návaznosti na to nelze uznat ani další argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti vztahující se ke správnosti výkladu právních jednání. Ze stejného důvodu nelze přihlédnout ani k tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nerozvedly, proč jí nepřiznaly odměnu alespoň za dobu do domnělého zániku vztahu.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2015
Tomáš Lichovník v.r. předseda senátu