Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Koláře, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2024, č. j. 4 Afs 314/2022-19, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud rozsudkem porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí plyne následující. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 19. 7. 2021 podle § 159 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítl námitku stěžovatele proti vyrozumění o výši úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, a úroku z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2021. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že úrok, jehož právní základ vznikl před 1. 1. 2021, byl od 1. 1. 2021 počítán s nově stanovenou sazbou podle novelizovaného znění daňového řádu. Proto napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, ve které tvrdil, že změna úrokové sazby od 1. 1. 2021 byla zakázanou retroaktivitou. Správní soudy, tj. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 9. 12. 2022 č. j. 61 Af 13/2021-24, stejně jako Nejvyšší správní soud v nyní napadeném rozsudku, tento argument odmítly.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že použití nové sazby úroku na již běžící úrok bylo zakázanou retroaktivitou. Na úroky hrazené správcem daně lze totiž klást stejné nároky jako na úhradu samotných daní. Stěžovatel se odvolává na nejnovější judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 30/23
(36/2024 Sb.) - snížení mimořádné valorizace důchodů] a dovozuje z ní, že změna úrokové sazby v průběhu období, po které běžel nárok na úrok, je nepřípustnou pravou retroaktivitou. Zákonodárce totiž zasáhl do "uzavřeného skutkového děje" a změnil jeho následky, tedy úrokovou sazbu. Krom toho měl stěžovatel legitimní očekávání ohledně výše úroku (dle stěžovatele šlo o legitimní očekávání ohledně nabytí majetku).
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu].
6. Stěžovatel sice proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vskutku přináší ústavněprávní argumentaci, ovšem se všemi body této argumentace se již přesvědčivě vypořádaly oba správní soudy. Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, proč v této věci nejde o zakázanou pravou retroaktivitu (body 19 násl. napadeného rozsudku) a proč změna úpravy úroku v daňovém řádu nenarušila podmínky pro použití nepravé retroaktivity, včetně ochrany legitimního očekávání (body 24 až 28 tamtéž).
7. Stěžovateli nepomůže ani argumentace nálezem Pl. ÚS 30/23. Právě naopak, závěry tam uvedené jsou ve shodě s tím, co již uvedl Nejvyšší správní soud. Podobně jako vznik právního nároku na výplatu důchodu vzniká teprve splatností konkrétní důchodové dávky ( Pl. ÚS 30/23 , bod 155), nárok na výplatu úroku vzniká za každý den, kdy jsou k tomu splněny zákonné podmínky (bod 19 napadeného rozsudku). Ústavní soud rovněž vysvětlil, že o pravou retroaktivitu by šlo teprve tehdy, "vyplatil-li by stát (nebo aspoň vyměřil) vyšší důchody a pak je od příjemců důchodů vybral zpět nebo by je sice nevyplatil, ale byl by s výplatou důchodů v prodlení či měl alespoň nedospělou pohledávku (důchody se vyplácí dopředu v běžném měsíci).
Takto by zasáhl do uzavřeného děje a dopustil by se pravé retroaktivity." ( Pl. ÚS 30/23 , bod 162). Ústavní soud tedy chápe "uzavřený děj" jinak než stěžovatel; proto v nynějším případě by šlo o pravou retroaktivitu teprve tehdy, pokud by zákon změnil úrok za období, na které již vznikl stěžovateli nárok. To se ale nestalo, úroková sazba byla změněna do budoucna, na budoucí nároky stěžovatele.
8. Žádné stěžovatelovo základní právo tedy porušeno nebylo. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu