Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Petra Cibulky, zastoupeného Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem Jánský vršek 13, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2013 č. j. Nco 130/2013-549 a návrhu na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění
Stěžovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2014, na výzvu Ústavního soudu doplněným dne 9. 5. 2014 a dále doplněným podáním dne 21. 7. 2014, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2013 č. j. Nco 130/2013-549 o návrhu na vyloučení soudce ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 503/2009 rozhodl, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. Pavel Slavíček není vyloučen z projednávání a rozhodování této právní věci. Vrchní soud zdůraznil, že podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti; je však vyloučeno, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti byly okolnosti, jež spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Stěžovatel podjatost soudce spatřuje v tom, že soudce zatajil manipulaci se spisem, když listiny ze dne 16. 9. 2010 a 18. 6. 2010 (adresované Městskému soudu v Praze) byly na základě mylného úsudku soudní kanceláře zařazeny do sběrného spisu. Chybějící část spisu byla ostatně Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dodatečně zaslána. Podrobnosti týkající se uvedených listin byly uvedeny v odpovědi soudu stěžovateli ze dne 19. 10. 2011. Vrchní soud proto uzavřel, že stěžovatelovy výtky se týkají postupu řízení; procesní postup, jakož i věcná správnost rozhodnutí však mohou být přezkoumávány jen v rámci odvolacího řízení z podnětu opravných prostředků a nikoli na základě námitky podjatosti. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.
1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. V projednávané věci je nutno zdůraznit, že vydáním napadeného usnesení o nevyloučení soudců řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně
sp. zn. II. ÚS 2815/09
,
,
,
,
I. ÚS 2617/08
,
IV. ÚS 1643/08
,
II. ÚS 520/07
,
II. ÚS 515/07
,
II. ÚS 57/07
,
II. ÚS 558/07
,
II. ÚS 565/06
,
II. ÚS 644/12
,
II. ÚS 2663/12
III. ÚS 2913/13).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníka podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na náhradu nákladů řízení a právního zastoupení (§ 62 a § 83 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj