Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Dany Janáčkové, zastoupené JUDr. Blankou Faltýnkovou, advokátkou, sídlem náměstí Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 4 As 85/2023-92 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2023, č. j. 31 A 194/2020-148, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Magistrátu města Brna, sídlem Malinovského náměstí 624/3, Brno, a 2) Marijana Štembergera, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že správní soudy těmito rozsudky porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně se domáhá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že v roce 2003 si druhý vedlejší účastník řízení (dále jen "stavebník") zažádal o stavební povolení, neboť chtěl přestavět půdu rodinného domu na obytné prostory (tzv. půdní vestavba). Stavební úřad mu vyhověl a povolení udělil. Po více než 10 letech si stavebník zažádal o změnu stavby před jejím dokončením, chtěl změnit uspořádání koupelny a umístění vikýře. Tuto žádost vzal později zpět a zažádal si o dodatečné stavební povolení. Od tohoto okamžiku stěžovatelka jako stavebníkova sousedka začala využívat svých procesních práv jako účastnice řízení o dodatečné povolení (námitky proti úředním osobám, nahlížení do spisu, obsáhlá podání atd.). Stavební úřad nakonec změny stavby dodatečně povolil.
3. Stěžovatelka se proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolala, první vedlejší účastník ale odvolání rozhodnutím ze dne 3. 9. 2020 zamítl. Toto rozhodnutí napadla žalobou u Krajského soudu v Brně. V žalobě a jejích doplněních vznesla mnoho námitek: některé byly mimoběžné (bod 16 rozsudku krajského soudu), jiné uplatnila až po zákonné lhůtě pro podání žaloby (body 14 a 15 tamtéž). Pokud se námitkami krajský soud zabýval, nedal jim v ničem za pravdu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a ve všech bodech se ztotožnil s krajským soudem.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve obsáhle shrnuje historii nynější věci, resp. vysvětluje, co všechno ve správním řízení podala, napadla či namítala. Následně polemizuje s rozsudky správních soudů. Podle stěžovatelky se soudy nevypořádaly se všemi jejími argumenty, čímž porušily "soudní nezávislost", právní jistotu a vůbec právo na "spravedlivý proces".
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [srov. nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu].
7. Stěžovatelka sice podala velmi obsáhlou ústavní stížnost, ústavněprávní argumentace je v ní však pomálu. Po obsáhlém popisu celého případu se argumentačně omezila jen na pouhý nesouhlas se závěry soudů. Až na posledních třech stranách (str. 20 až 22 ústavní stížnosti) uvádí, proč soudy rozhodly neústavně.
8. Stěžovatelka především tvrdí, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s její žalobní argumentací, respektive s argumentací v kasační stížnosti. Zjevně má tedy za to, že správní soudy musely detailně reagovat na každý její dílčí argument. Taková představa je však mylná. To by bylo zejména u obsáhlých podání, jako jsou i podání stěžovatelky, zhola nemožné. Není proto porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. zejm. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68; v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva např. rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, § 26].
9. Míra podrobnosti odůvodnění se liší případ od případu a odvíjí se od mnoha hledisek: od povahy rozhodnutí, přes okolnosti konkrétní věci až po podobu podání a argumentace tam obsažené. Klíčová je též důležitost vzneseného argumentu. Ne všechny argumenty si zaslouží stejnou míru pozornosti: soudy se musí pečlivě vypořádat jen s těmi argumenty, které mají pro posuzovanou věc rozhodující význam a které jsou konkrétní, relevantní a důležité [srov. nález ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1891/13
(N 138/78 SbNU 159), bod 24 a judikatura tam uvedená nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 1. 2021, Mont Blanc Trading Ltd and Antares Titanium Trading Ltd proti Ukrajině, č. 11161/08, § 82].
10. Stěžovatelka vznesla v žalobě a kasační stížnosti celou řadu argumentů. Na opožděné a mimoběžné námitky nemusel a dost dobře ani nemohl krajský soud či Nejvyšší správní soud podrobně reagovat, stačilo připomenout zákonnou úpravu (§ 71 odst. 2 a § 104 odst. 4 soudního řádu správního) a zdůraznit předmět řízení (zde dodatečné stavební povolení). Ve zbytku šlo sice o poměrně podrobné námitky, ovšem bez valného významu pro posuzovanou věc. Přesto správní soudy, hlavně krajský soud, se vypořádaly se všemi hlavními námitkami. Pokud se stěžovatelce nedostalo odpovědi na její dílčí argumenty, správní soudy se s nimi vesměs vypořádaly v širších souvislostech.
11. Ústavní soud žádné porušení základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť v této věci rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu