Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. L., zastoupené JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou, sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. prosince 2024 č. j. 70 Co 223/2024-378 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2024 č. j. 0 P 225/2023-340, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a J. D. a nezl. V. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily velkou řadu jejích ústavně zaručených práv.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou rodiči nezletilé tříleté dcery (vedlejší účastnice). Otec podal k Okresnímu soudu v Olomouci návrh na úpravu styku s dcerou. Okresní soud napadeným rozsudkem upravil režim styku; aktuální poměry v rodině a nesouladné vztahy mezi rodiči totiž úpravu styku vyžadují. U otce žádné prokázané skutečnosti nevylučují jeho výchovnou způsobilost. Chování dcery k otci je odrazem jednání a postojů matky, od které dcera přejímá vzorce chování. Dcera nemá problém pobývat v přítomnosti jiných lidí.
3. K odvolání matky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že otec je oprávněn stýkat se s dcerou v každém lichém kalendářním týdnu od pátku 15.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v každém kalendářním týdnu ve středu od 15.00 hodin do 18.00 hodin. V období letních školních prázdnin každoročně po dobu sedmi po sobě následujících kalendářních dnů v červenci a po dobu sedmi po sobě následujících kalendářních dnů v srpnu, vždy od 9.00 hodin prvého dne styku do 18.00 hodin posledního dne styku. Zvlášť upravil styk v období vánočních školních prázdnin. Konečně vymezil režim předávání dcery.
4. Krajský soud uvedl, že námitka podjatosti matky vůči soudkyni okresního soudu je nedůvodná, neboť směřuje jen vůči způsobu vedení řízení a rozhodování. Matka považuje otce za neschopného realizovat styk s dcerou a dceru za věkově a povahově nezpůsobilou zvládnout s otcem styk širší než v řádu tří hodin během jednoho dne (i přesto, že se dcera bezproblémově a rychle adaptovala na celodenní pobyt v mateřské školce). Krajský soud však náhled matky nesdílí. Naopak shledal, že ani styk stanovený rozsudkem okresního soudu neodpovídá zákonným kritériím, proto ho změnil ve prospěch otce. Na přání dcery nejezdit k otci a nespat u něj je třeba pohlížet optikou teprve tříletého dítěte a zvýšené úzkosti matky, promítající se do jejího přístupu ke styku dcery s otcem. Matčin návrh na styk v maximálním rozsahu tří hodin denně a donedávna navíc jen za přítomnosti další osoby odpovídá kojeneckému věku a je neadekvátní. Otec má dceru rád (což se projevuje i tím, že ji nenutí plačící, aby s ním šla) a dcera má ráda i jeho, neboť ho na participačním pohovoru označila jako hodného tatínka (čímž vyvrátila námitky matky, že se otce bojí). Matkou zmiňovaná drogová minulost otce nemá pro věc žádnou relevanci. Finální úprava styku plně respektuje pracovní dobu rodičů a vzdálenost mezi jejich bydlišti (cesta mezi bydlišti rodičů trvá 15 minut hromadnou dopravou).
5. Matka v ústavní stížnosti argumentuje, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle. Soudkyně okresního soudu byla podjatá, což krajský soud nezohlednil. Civilní soudy ignorovaly tvrzení matky o agresivním a manipulativním chování otce nasvědčujícímu jeho poruše osobnosti a s tím související neschopnosti pečovat o dceru. Ignorovaly též jeho drogovou minulost a nevhodné chování. Odmítly také zpracovat znalecký posudek, který by objasnil, zda matka dcerou manipuluje, jaké znaky osobnosti rodiče vykazují a jaké jsou příčiny reakce dcery na otce. Závěr o duševním stavu matky nevyplývá ze spisu a je pouhým laickým názorem. Civilní soudy pochybily též v tom, že rozhodly v rozporu s přáním dcery a zbytek jejích názorů dezinterpretovaly ve prospěch otce. Co se týče participace matky na dopravě dcery, je rozhodnutí překvapivé, neboť civilní soudy tuto otázku vůbec neprojednaly. Matka je samoživitelkou a krajský soud nezjišťoval, zda má vůbec možnost se do bydliště otce dopravit. Krajský soud rovněž nastavil styk tak, že jej otec nemůže kvůli pracovním povinnostem vykonávat.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem nikoli proti rozhodnutí okresního soudu, které krajský soud změnil (Ústavní soud není příslušný přezkoumávat rozhodnutí, které odvolací soud změnil). Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu je tedy přípustná.
7. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se totiž rozhodování civilních soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Prostor pro zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se Ústavní soud soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (např. nález ze dne 14. 5. 2024
sp. zn. IV. ÚS 1578/23
, bod 15). V této věci ani o jeden z těchto případů nejde.
8. Krajský soud vysvětlil, že ve věci nenastal žádný z důvodů pro vyloučení soudkyně okresního soudu. Matka směřovala své námitky jen vůči způsobu vedení řízení a rozhodování, což nemůže být důvodem pro vyloučení (§ 14 odst. 4 občanského soudního řádu). Ze spisu ani tvrzení matky jakýkoli důvod pro vyloučení nevyplývá. Co se týče "ignorování" návrhů účastníků, soudkyně nebyla vázána jejich návrhy, neboť šlo o nesporné řízení, které je ovládáno nejlepším zájmem dítětem (bod 5 rozsudku krajského soudu). Na těchto závěrech není nic neústavního.
9. Krajský soud detailně odůvodnil, proč je otec v určeném rozsahu schopen bez problémů pečovat o dceru (body 5 až 12 rozsudku krajského soudu). Matkou tvrzená drogová minulost otce nemá pro posouzení věci relevanci, neboť je rozhodný skutkový stav v době vyhlašování rozsudku. Krajský soud vysvětlil, že ze spisu a provedeného dokazování nevyplývá, že by se otec choval k matce nevhodně či agresivně, přičemž jen z vyjádření dcery, že matka "je zlá, říkal táta" nelze dovodit opak (bod 11 rozsudku). Co se týče nevyhovění návrhu na doplnění dokazování, v této věci nebylo dle krajského soudu znaleckého zkoumání třeba, protože skutkový stav soudy dostatečně zjistily z provedeného dokazování (bod 7 rozsudku krajského soudu).
10. Civilní soudy v souladu s ústavními požadavky vyhodnotily, že znaleckého zkoumání není třeba ani ohledně matky. Argument, že hodnocení duševního stavu matky je pouhým laickým názorem soudu, se míjí s textem odůvodnění. Civilní soudy i tento důkaz posuzovaly v kontextu důkazů ostatních, přičemž z jejich souhrnu vyplynulo, že porucha se pravděpodobně promítá do jejího výchovného působení. Matkou navržené kontakty odpovídají kojeneckému věku (krátký a asistovaný styk), nikoli tříletému dítěti, které se na školku a na jiné osoby navíc velmi rychle adaptovalo a když je samo s otcem, tak po matce neteskní (bod 9 rozsudku krajského soudu).
11. Co se týče námitky o nerespektování přání dcery, civilní soudy srozumitelně vysvětlily, že dcera je velmi útlého věku a do jejího přání se promítají další faktory, jako je rodičovská úzkost matky (zejména bod 8 rozsudku krajského soudu; k ústavnosti srov. nález ze dne 3. 10. 2024
sp. zn. III. ÚS 1718/24
, bod 18). Nic neústavního nemůže být ani na tom, že civilní soudy hodnotily v kontextu věci i názor dcery, že se otce nebojí, protože ho považuje za "hodného tatínka", jako autentický a vyjadřující její reálný postoj k němu (zejména bod 11 rozsudku krajského soudu).
12. Rozhodnutí o participaci matky na předávání dcery je v souladu s ústavními požadavky a nemůže být překvapivé. Je běžné, že se na předávání podílejí oba rodiče. Krajský soud zároveň dostatečně zohlednil časové a finanční možnosti matky, cesta mezi bydlišti rodičů trvá pouhých 15 minut hromadnou dopravou a je tedy pro matku uskutečnitelná (bod 11 rozsudku krajského soudu).
13. Argument, že styk nemůže otec kvůli svým pracovním povinnostem vykonávat, se míjí s průběhem řízení. Krajský soud reagoval na změnu pracovní doby otce, a proto přesunul styk ze sudého týdne na týden lichý. Otec uvedl, že si může směny naplánovat tak, aby v liché týdny v pátek končil v práci v 14:00 hodin, načež si v 15:00 hodin dceru vyzvedne (body 3 a 6 rozsudku krajského soudu).
14. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, proti rozsudku krajského soudu pak návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu