Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2024 č. j. 1 KZN 448/2023-8 a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 1 ZN 284/2023-27, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Evy S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal na Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "okresní státní zastupitelství") oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, v němž uváděl, že mohl být spáchán trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a trestný čin křivé výpovědi dle § 246 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, případně i jiný neupřesněný trestný čin, jehož se mohla dopustit vedlejší účastnice (v předchozím trestním řízení vedeném proti stěžovateli jako poškozená). Uvedené trestné činy měla spáchat tím, že stěžovatele nepravdivě úmyslně obvinila z trestných činů, za které byl následně pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2020 sp. zn. 9 T 11/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 10 To 99/2020 pro zvlášť závažný zločin znásilnění, zločiny sexuálního nátlaku a vydírání a přečiny nebezpečného pronásledování, porušování domovní svobody, vydírání, neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči dat informací a poškození cizí věci, kterých se měl dopustit na vedlejší účastnici řízení (vyjma přečinu vydírání, kterého se měl dopustit na jiné osobě). Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody, který v současné době vykonává.
3. Po prostudování věci státní zástupkyně okresního státního zastupitelství podání stěžovatele založila bez přijetí opatření. V odůvodnění zdůraznila, že v obou shora zmiňovaných rozsudcích, jimiž byl stěžovatel uznán vinným uvedenými trestnými činy, neměly obecné soudy žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi vedlejší účastnice řízení a výpověď akceptovaly. Okresnímu státnímu zastupitelství nepřísluší jakkoliv přezkoumávat obsah vydaných soudních rozhodnutí.
4. Protože stěžovatel nebyl s vyřízením svého podání spokojen, obrátil se na Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství"), které nad postupem okresního státního zastupitelství vykonalo dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelův podnět krajské státní zastupitelství neshledalo důvodným. Stěžovatel podle krajského státního zastupitelství staví obvinění proti vedlejší účastnici toliko na polemice s výpověďmi, které vedlejší účastnice učinila v jiném trestním řízení (pravomocně skončeném) vedeném proti stěžovateli, když tehdy obecné soudy hodnotily její výpověď ve světle dalších důkazů jako věrohodnou (stěžovatel podle krajského státního zastupitelství v zásadě jen opakuje argumenty, které předestřel v řízení, v němž byl uznán vinným shora specifikovanou trestnou činností).
V dané procesní situaci není v kompetenci státního zástupce jakkoliv posuzovat věrohodnost výpovědi vedlejší účastnice, když obecné soudy její výpověď hodnotily jako věrohodnou a postavily na ni odsuzující rozhodnutí. Pokud za této situace státní zástupkyně okresního státního zastupitelství podnět stěžovatele založila, aniž by stěžovatelovu věc postoupila policejnímu orgánu, postupovala podle krajského státního zastupitelství zcela správně.
5. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na to, aby jeho trestní oznámení bylo řádně vyřízeno. Takovému postupu obě státní zastupitelství nedostála, neboť jimi prezentované závěry nejsou založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech pro věc rozhodných skutečností [v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)]. Orgány činné v trestním řízení přitom měly v jeho věci, ač je momentálně ve výkonu trestu odnětí svobody, povinnost provést účinné vyšetřování potřebné k objasnění jeho věci [k tomu odkazuje na nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 (N 209/103 SbNU 155)]. Státní zastupitelství v napadených rozhodnutích neuvedly skutečnosti, které měly při posouzení stěžovatelovy věci za prokázané, ani důkazy, o které svá rozhodnutí opřely.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená vyrozumění. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Podle Ústavního soudu jsou východiska uvedená v napadených rozhodnutích zcela správná. Stěžovateli není upřena možnost uplatnění jeho práva na účinné vyšetřování [srov. usnesení ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1046/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)], a to bez ohledu na to, že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Omezení stěžovatelovy svobody nepředstavuje žádný důvod k tomu, aby jeho právo na účinné vyšetřování (vztaženo vždy ke konkrétní situaci) bylo jakkoliv omezeno. Na druhou stranu toto právo nemůže bez dalšího sloužit jako prostředek ke zpochybnění pravomocných rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině za jím spáchanou trestnou činnost, a byl mu uložen trest. K takovému účelu totiž právo na účinné vyšetřování neslouží a sloužit nemůže, což dostatečně vysvětlila obě státní zastupitelství, jejichž rozhodnutí stěžovatel napadá.
Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí, neboť je považuje za ústavně souladná. Je přitom notorietou, že i v takových situacích musí orgány činné v trestním řízení svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit a vysvětlit z jakých důkazů a skutečností učinily přijaté závěry. Stěžovatel ovšem ve stížnostní argumentaci dostatečně nezohledňuje, že v procesní situaci, v níž své právo na účinné vyšetřování uplatnil, nemohou orgány činné v trestním řízení znovu přezkoumávat případ, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto.
Proto státním zastupitelstvím nelze v posuzované věci vytýkat, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, pokud se nezabývaly stěžovatelem opětovně vznášenými námitkami proti věrohodnosti tvrzení, která uvedla vedlejší účastnice v předchozím řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným. Poněkud nepřiléhavé jsou rovněž stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu, neboť z odkazovaných rozhodnutí nelze dovodit, že by stěžovatel prostřednictvím práva na účinné vyšetřování mohl bez dalšího zpochybňovat závěry orgánů činných v trestním řízení učiněné v jiné trestní věci.
9. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými vyrozuměními nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu