Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Jindřichohradecké místní dráhy, a. s., sídlem Nádražní 203, Jindřichův Hradec, zastoupené Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem, sídlem Durychova 101/66 Praha 4 - Lhotka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2025 č. j. 3 As 284/2023-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 18 A 91/2022-121, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, a Ing. Davida Jánošíka, insolvenčního správce, sídlem Gočárova třída 1105/36, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením o porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se návrhem u Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") na základě smlouvy o závazku veřejné služby v drážní dopravě domáhala po kraji Vysočina (dále jen "kraj") zaplacení částky 1 395 486 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené části splatných záloh za rok 2020 a první a druhé čtvrtletí roku 2021. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 3. 10. 2022 č. j. MV-119590-51/ODK-2021 stěžovatelčin návrh jako nedůvodný zamítlo (I. výrok) a rozhodlo o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. Proti rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). Podle městského soudu byl podstatou sporu pouze výklad smlouvy ve znění dodatku č. 17 a nárok stěžovatelky na úhradu záloh, neboť stěžovatelka trvala na požadavku doplatku splatných záloh. V odůvodnění mimo jiné s odkazem na příslušnou judikaturu uvedl, že nárok na placení záloh je od nároku na zaplacení skutečné ceny poskytnutých služeb odlišný. Byť mají obě platby shodný účel, totiž poskytnutí peněžního ekvivalentu za poskytnuté služby, odvíjí se jejich vznik od zásadně odlišného okruhu skutkových okolností a mají různou splatnost. Je proto vyloučeno domáhat se placení záloh, byla-li již stanovena konkrétní výše úplaty, jakkoli nebyly zálohy uhrazeny řádně a včas, tj. stěžovatelka se nemůže současně domáhat výplaty smluvených záloh a platby za realizované výkony. Rozhodný čl. VI. odst. 6 smlouvy ve znění dodatku č. 17 výslovně stanovil, že na vypořádání mezi stranami nemá neuzavření provozního dodatku vliv a že vyúčtování poskytnutých záloh se provádí podle příslušných ustanovení smlouvy, jako by dodatek uzavřen byl. Kraj vyúčtování záloh provedl. Formální správnost vyúčtování stěžovatelka nezpochybnila. Stěžovatelka se domáhala dlužných záloh, nikoliv jejich "správného" vyúčtování, resp. úhrady skutečných nákladů.
4. V následné kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně posoudil otázku, zda lze považovat jednání kraje za vyúčtování (ač upozorňovala, že skutečné vyúčtování služeb musí obsahovat základní náležitosti stanovené smlouvou a zákonem a tuto skutečnost vzal za prokázanou a v jeho rozhodnutí absentuje odůvodnění týkající se vyúčtování). Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (II. a III.
výrok). Podle Nejvyššího správního soudu městský soud řádně a srozumitelně vyložil důvody svého rozhodnutí, vypořádal se s podstatou všech projednatelných žalobních námitek a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou argumentací, založenou na obsahu správního spisu. Otázkou vyúčtování krajem se městský soud v rozsudku zabýval na několika místech, stěžovatelka provedení vyúčtování krajem nenamítala, namítala pouze jeho správnost a s tvrzením, že pro vyúčtování záloh nebyly splněny smluvní a zákonné požadavky, přišla stěžovatelka až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, tj. opožděně.
Nejvyšší správní soud souhlasil s městským soudem, že poté, co kraj provedl vyúčtování, se stěžovatelka mohla domáhat pouze případného nedoplatku z vyúčtování, nikoli úhrady sporné části záloh.
5. Podle stěžovatelky je argumentace městského soudu právní úpravou týkající se soukromého nájmu nemovitostí mylná a její použití nepřípadné. U soukromého nájmu nemovitosti je pronajímatel "dodavatelem" služeb a může je nájemci "vyúčtovat", neboť pro vyúčtování má potřebné podklady, nicméně při plnění závazku veřejné služby v drážní dopravě je dodavatelem služeb dopravce, v tomto případě stěžovatelka, která je zavázána k vyúčtování prokazatelné ztráty doložit výpočet této ztráty výkazem, který stanoví příloha č. 1 vyhlášky č. 241/2005 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné drážní osobní dopravě a o vymezení souběžné veřejné osobní dopravy. Ze znění "Výkazu nákladů a výnosů z přepravní činnosti ve veřejné drážní osobní dopravě", je zřejmé, že obsahuje údaje, které objednatel nemá k dispozici tak, aby mohl provést jakékoli zákonné "vyúčtování", které by jako vyúčtování mohlo být označeno.
6. Stěžovatelka vytýká městskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu nepravdivé tvrzení, podle něhož nemožnost vyúčtování nenamítala včas. Od počátku řízení, tj. od úplně prvního podání v této věci, kterým bylo zahájení řízení před ministerstvem, uvádí, že vyúčtováno nebylo a že vyúčtováno být ani nemohlo. To opakovala v různých obdobách v různých fázích řízení až do takové míry, že se jeho posouzení prakticky stalo předběžnou otázkou v tomto sporu. Soudy zcela zjevně záměrně dezinterpretovaly opakovaná podání stěžovatelky jen proto, aby mohly následně tvrdit, že se meritem předloženého sporu zabývat nebudou.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.
Ústavní soud totiž není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Z tohoto hlediska může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stížnostní námitky jsou opakováním argumentace ze soudního řízení správního, s jehož výsledkem není stěžovatelka spokojena. Většina jejích stížnostních námitek spadá do roviny podústavního práva, které je doménou právě správních soudů, a obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních orgánů i správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly již řádně vypořádány. Ústavnímu soudu nepřísluší posouzení nastalé situace, neboť jde o výklad jednotlivých ustanovení smlouvy (resp. jejích dodatků, zejména dodatku č. 17), což náleží do kompetence správních orgánů a správních soudů, nikoli Ústavního soudu. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.
10. Ústavní soud nadto shledal, že stěžovatelčinými námitkami (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) se správní soudy pečlivě zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k výše uvedeným závěrům a v zásadě i proč argumentaci stěžovatelky nepřisvědčily. Proto Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně, důkladně a přesvědčivě odůvodněné závěry bylo možno označit za nesprávné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se řádně vypořádal se všemi námitkami, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu se zákonnými ustanoveními (srov. zejména bod 34.
až 45. odůvodnění o vyúčtování, včetně vyúčtování záloh, provedené krajem). Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu