Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 č. j. 32 Co 255/2019-610 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. července 2019 č. j. 42 Nc 248/2017-550, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého A. Z. a 2. M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 42 Nc 248/2017-550 svěřil 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") do péče 2. vedlejší účastnice (dále též "matka") (výrok I), otci uložil přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 8. 2017 do 31. 8. 2018 po dobu školního roku částkou 12 750 Kč měsíčně, po dobu letních školních prázdnin v měsíci červenci a srpnu částkou 6 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2018 po dobu školního roku částkou 13 500 Kč měsíčně a po dobu letních školních prázdnin v měsících červenci a srpnu částkou 6 000 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II) a dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2017 do 31. 7 2019 ve výši 232 500 Kč uložil otci zaplatit k rukám matky nejpozději do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výrokem I rozsudku ze dne 18. 12. 2019 č. j. 32 Co 255/2019-610 rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 8. 2017 částkou 8 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, ve výroku III tak, že dlužné výživné za období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2019 ve výši 172 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II stanovil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu v roce v sobotu od 10.00 hodin do 18.00 hodin s výjimkou měsíce července každého roku s tím, že nezletilého na počátku styku otec převezme a na konci styku jej předá matce v místě bydliště matky a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III).
4. Krajský soud dospěl ve věci péče o nezletilého k závěru, že od doby, kdy rodiče zrušili společnou domácnost, péči o syna zajišťuje matka, přičemž jeho potřeby zcela uspokojuje. Mezi matkou a nezletilým je hezký citový vztah, nezletilý si přeje i nadále zůstat v péči matky, přičemž toto přání vyjadřuje konzistentně po celou dobu řízení. Jeho stanovisko je od počátku řízení neměnné, opakovaně je vyjádřil, je u ní spokojený, svěření do péče otce po celou dobu odmítá (s péčí otce nesouhlasil ani v době, kdy styk s ním neodmítal a kdy se vyjadřoval tak, že tátu má rád).
Přitom přání žít nadále s matkou nezletilý nevyjadřoval pouze verbálně (že chce být s mámou), ale vyplývá i z jeho chování, kdy odmítal kontakt s otcem z obavy, aby poté nezůstal ve výhradní péči otce (vyšetření u psychologa Mgr. Vítka, pohovor s opatrovníkem v únoru 2018). S ohledem na dlouhodobě zastávané stanovisko nezletilého krajský soud uzavřel, že při respektování jeho nejlepšího zájmu je nutné svěření nezletilého do péče matky, která po celou dobu od rozchodu rodičů péči o syna řádně zajišťuje.
Krajský soud též rozhodl o styku nezletilého s otcem. V nyní posuzovaném případě sice matka prohlásila, že styku nikdy nebránila, ve skutečnosti však styk nepodporovala a začala jej umožňovat až v rámci výkonu rozhodnutí (předběžného opatření o úpravě styku). Aktuálně opětovně styk neprobíhá a je důvodná obava, že bez rozhodnutí soudu, kterým bude styk otce s nezletilým upraven, matka nebude ochotna styk otci umožňovat. Otec vždy projevoval zájem o styk s nezletilým, usiloval o jeho úpravu formou předběžného opatření, když mu matka dobrovolně styk se synem neumožňovala, a domáhal se toho, aby matka soudní rozhodnutí dodržovala.
Rovněž požádal o pomoc specializované pracoviště pro asistované styky rodičů s dětmi a hradil náklady s tím spojené. Krajský soud proto uzavřel, že je namístě styk otce s nezletilým upravit. Při stanovení jeho rozsahu vycházel z toho, že v minulosti styk probíhal velmi omezeně, v důsledku čehož došlo k určitému narušení vztahů mezi otcem a nezletilým, aktuálně dokonce styk neprobíhá. Zohlednil i názor nezletilého, který sice uvedl, že s tátou se nechce stýkat, zároveň ale připustil kontakty s ním, když uvedl, že kdyby otec něco potřeboval, tak by s ním třeba promluvil, nebo navrhl kratší styk, pokud by se s otcem stýkat měl.
S ohledem na provedené dokazování je zřejmé, že vztah nezletilého k otci není negativní a bude-li matkou podporován, lze očekávat obnovení jejich vzájemného kontaktu.
5. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu shledal, že zákonným hlediskům pro stanovení výživného odpovídá částka 8 000 Kč měsíčně, která zohledňuje příjem rodičů, další vyživovací povinnosti otce i potřeby nezletilého. Ty jsou výrazně zvyšovány v souvislosti s docházkou do soukromé základní školy (na tuto školu nastoupil se souhlasem obou rodičů, otec sice nyní namítl, že od roku 2017 ho matka o souhlas s docházkou do této školy nežádala, nicméně sám neučinil žádné opatření směřující k ukončení této docházky, nadto není v zájmu nezletilého, aby pouze z důvodu rozchodu rodičů měnil školní zařízení, když ve finančních možnostech rodičů je, aby stávající školu navštěvoval i nadále), přičemž zvýšené potřeby nezletilého ovlivnily i výši výživného.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zejména v neprovedení důkazů jím navržených, které měly zásadní vliv na rozhodnutí ve věci a také v neprovedení výslechů účastníků řízení (otce a matky), jež jsou v tomto typu řízení důkazy naprosto základními a klíčovými. Okresní soud ve svém rozhodnutí neodůvodnil neprovedení navrhovaného důkazu - znaleckého posudku z oboru genetiky o otcovství otce a v odůvodnění k neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie pouze označil tento za zcela nadbytečný. K faktu, že nebyly provedeny výslechy otce a matky se soud dokonce nevyjádřil vůbec. Zarážející je také doba trvání řízení, když mezi dvěma jednáními byl časový odstup jednoho roku a dvou měsíců a celková doba řízení před okresním soudem pak činila více než jeden rok a šest měsíců. Opakované pohovory s nezletilým nebyly nutné, naopak stačil pouze jeden při znaleckém zkoumání nezletilého, které otec od počátku navrhoval. K opomenutému důkazu - znaleckému posudku z oboru genetiky - pak stěžovatel uvádí, že je zásadní si nejprve vyřešit základní otázku, zda je nezletilý dítětem stěžovatele, minimálně musí obecné soudy k této otázce zaujmout zcela jasný postoj a uvést, na základě čeho dovodily, že je stěžovatel otcem nezletilého. Ani k tomuto však nedošlo. Stejně tak nebyl řádně odůvodněn závěr o výši výživného, když krajský soud neměl k dispozici (nevyžádal si) aktuální daňová přiznání stěžovatele, když vycházel z prohlášení stěžovatele učiněného v roce 2017 při podání návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do své péče, což je nepřípustné. Výše příjmů stěžovatele, ze které krajský soud vycházel, nebyla zdůvodněna, resp. ani jedno z napadených rozhodnutí řádné neodůvodnilo výši výživného, které bylo stěžovateli uloženo.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů o svěření dětí do péče a stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
12. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními okresního soudu, které převzal a doplnil krajský soud, a následně i s právním názorem těchto soudů. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí jak ve věci péče o nezletilého a stanovení styku s otcem, tak v otázce výživného. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění okresního soudu i na podrobné dokazování v otázce majetkových a osobních poměrů na straně obou účastníků, výdělkových možností a schopností obou rodičů (srov. zejména body 23 a 24 napadeného rozsudku krajského soudu). Na závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723)].
13. Závěrem k námitkám stěžovatele k dokazování lze v souladu s právním názorem krajského soudu uvést, že podle § 131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může soud důkaz výslechem účastníků nařídit, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak. Stěžovatel ani v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti neuvedl jedinou skutečnost, která by mohla být prokázána právě pouze výslechem rodičů. I když ve věcech péče soudu o nezletilé bývá obvykle výslech rodičů proveden, nelze z ústavněprávního hlediska uzavřít, že bez výslechu rodičů nutně musí být skutková zjištění nedostatečná.
Otázku biologického rodičovství není soud oprávněn v řízení o úpravě poměrů dítěte řešit, tato otázka je pro rozhodnutí ve věci irelevantní, proto námitka stěžovatele o neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru genetika za účelem zjištění biologického otcovství je též nedůvodná. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud neměl k dispozici aktuální daňová přiznání stěžovatele, tak podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Neučinil-li tak stěžovatel, nemůže to být kladeno krajskému soudu k tíži navíc za situace, když vycházel právě z předchozího prohlášení stěžovatele.
Stěžovatel se tedy ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obou soudů jeho vlastním hodnocením, které je od závěrů obou soudů značně odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost totiž platí zásada minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný protiústavní exces neshledal.
14. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu