Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Plecera, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025 č. j. 29 Co 345/2024-87, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Josefa Čápka, Jitky Čápkové a Ing. Michaely Plecerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení označeného v záhlaví. Tvrdí, že obecný soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, předloženého rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že první dva vedlejší účastníci podali jako žalobci k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu z rušené držby proti stěžovateli a třetí vedlejší účastnici jako žalovaným. Žalobou požadovali, aby soud uložil žalovaným povinnost odstranit stavbu zídky na pozemku žalovaných. Tento pozemek žalobci využívali jako přístupovou cestu ke své brance, která vede na jejich sousedící pozemek s rodinným domem. Zídka je postavena přímo před branku tak, že znemožňuje žalobcům do branky vstupovat.
3. Obvodní soud tuto žalobu zamítl, jelikož žalobci neprokázali, že jim svědčí právo užívání pozemku ve vlastnictví žalovaných. Městský soud v Praze napadeným usnesením změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalovaní jsou povinni stavbu zídky odstranit. Obvodnímu soudu vytkl, že otázka užívacího práva není při rozhodování o žalobě z rušené držby rozhodná. V tomto řízení soud zkoumá pouze to, zda je žalobce držitelem věci a zda tuto držbu žalovaný svévolně ruší. Mezi účastníky nebylo sporu, že vstupní branka po celou dobu své existence, tj. již od roku 2013, sloužila žalobcům, kteří ji užívali k přístupu ke svému rodinnému domu a pozemkům.
Společně s brankou užívali i průchod přes pozemek žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Žalobci tak jsou držiteli práva na užívání branky a cípu pozemku. Tento stav trval minimálně 10 let, než spory o společné hranice pozemků vyeskalovaly tím, že žalovaní na pozemku těsně před brankou žalobců vystavěli zídku. Ta vede odnikud nikam a pouze brání vstupu do branky. Proto žalovaní výstavbou zídky svévolně ruší držbu žalobců. Proti žalobě z rušené držby může obecně žalovaný namítat jen to, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu (o pravosti držby přitom platí vyvratitelná domněnka) nebo že ho z držby vypudil.
V řízení o žalobě z rušené držby je nerozhodné, zda žalobcům svědčí titul k užívání pozemku či zda branka leží na pozemku žalovaných. Branka byla navíc postavena dlouho před tím, než žalovaní pozemek nabyli, proto se žalobci nemohli do držby vetřít.
4. Stěžovatelovu argumentaci proti usnesení městského soudu lze rozdělit do tří okruhů. Zaprvé, usnesení městského soudu je vnitřně rozporné. Pokud má soud zkoumat jen existenci držby a její rušení, byla by nadbytečná námitka nepravosti držby. A pokud je pro nepravost držby nerozhodný její právní titul, nelze držbu nijak zpochybnit. Podstatou pravosti držby je totiž existence právního titulu. Městský soud tak stěžovateli zamezil se v řízení účinně bránit. Zadruhé, městský soud přihlédl v odvolacím řízení k novotám tvrzeným žalobci v odvolání. Ačkoli je do svého posouzení výslovně nezahrnul, lze mít za to, že z nich vycházel. Zatřetí, městský soud přičetl stěžovateli k tíži, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že držba je nepravá, aniž ho o tom poučil.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona), ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Pro posouzení, zda byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, je nutné nejprve vymezit podstatu řízení o žalobě z rušené držby upravené v § 178 a násl. občanského soudního řádu, a v návaznosti na to podmínky poučovací povinnosti soudu o neunesení důkazního břemene upravené v § 118a odst. 3 téhož zákona.
7. Řízení o žalobě z rušené držby je provizorního a zatímního charakteru [nález ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3623/15
(N 116/81 SbNU 819), bod 14]. Rozhodnutím z něho vzešlým se nezasahuje konečným způsobem do práv a povinností účastníků řízení, proto je i přezkum Ústavního soudu omezen, zaměřuje se převážně na to, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [nález ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3474/21
(N 49/111 SbNU 237), bod 28].
8. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem práva a žalovaný tuto držbu ruší. Námitky žalovaného jsou omezené. Může mj. namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil, jak stanoví § 1007 odst. 1 občanského zákoníku [nález ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 2463/21
(N 58/112 SbNU 37), bod 14].
9. O pravou držbu jde tehdy, neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 občanského zákoníku). Stěžovatel se tedy mýlí v tom, že pravost držby se odvozuje od jejího právního titulu, od něj se odvozuje řádnost držby (§ 991 občanského zákoníku). Městský soud se proto nedopustil svévole, neboť v souladu se zákonem umožnil stěžovateli namítat, že držba je nepravá.
10. Z právě popsaného rozsahu skutečností, které jsou v řízení o žalobě z rušené držby relevantní, vyplývá i rozsah poučovací povinnosti soudu o neunesení důkazního břemene. Obecně musí soud účastníka poučit, hrozí-li, že soud rozhodne v jeho neprospěch kvůli neunesení důkazního břemene ohledně vzneseného tvrzení [nález ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2872/18
(N 139/95 SbNU 182), bod 32]. Poučovací povinnost se vztahuje na stav non liquet (není-li dostatečně objasněna některá tvrzená skutková okolnost významná pro rozhodnutí). Nevztahuje se na případy, kdy soud dokazováním zjistil skutkový stav odlišný od tvrzení účastníka, ale dostačující pro právní posouzení věci. V tom případě soudní rozhodnutí není založeno na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2704/2018).
11. Byť městský soud uvedl, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o nepravosti držby, z odůvodnění je zřejmé, že rozhodnutí bylo založeno na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který stěžovatelovo tvrzení nemohlo zpochybnit. Městský soud vycházel ze zjištění (nerozšířených o nepřípustné novoty), že žalobci jsou držiteli práva na užívání cípu pozemku žalovaných a žalovaní tuto držbu postavením zídky svévolně ruší. Tvrzení stěžovatele o neexistenci titulu držby nebylo způsobilé tento závěr zpochybnit. Mohlo totiž zpochybnit pouze řádnost držby, nikoli její pravost. Bylo proto pro právní posouzení věci nerozhodné a nevyžadovalo další dokazování. Městský soud nebyl povinen stěžovatele poučit o neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení irelevantní skutečnosti.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu