Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele M. M., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Podivínskou, Krapkova 3, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc, ze dne 21. 11. 2012 č. j. 70 Co 372/2012-433, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V projednávaném případě nebyl předložen žádný relevantní důkaz svědčící o skutečné výši stěžovatelova příjmu. Krajský soud tak v jeho věci rozhodl zcela svévolně. Ve své stížnosti se stěžovatel mimo jiné zaobírá rozborem právního postavení jednatele společnosti, přičemž dospívá k závěru, že jej nelze vnímat jako zaměstnance, neboť jeho vztah ke společnosti se primárně řídí obsahem společenské smlouvy. Funkce jednatele není zaměstnáním. Postavení členů orgánů nelze charakterizovat ani jako postavení podnikatele.
S otázkami souvisejícími s výkonem funkce jednatele, resp. zaměstnance se obecný soud ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal. Stejně tak se krajský soud nezabýval ani námitkami, zohledňující stěžovatelův zdravotní stav. Rozhodnutí soudu nebylo řádně odůvodněno a z odůvodnění rozhodnutí si nelze učinit celkový seriózní závěr o výdělkových a majetkových poměrech stěžovatele. Z toho důvodu je stěžovatel toho názoru, že rozhodnutí krajského soudu nebylo řádně odůvodněno, je zatíženo vadou a jeho vydáním došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti tomu, že obecnými soudy nebylo řádně prokázáno, jaký je jeho skutečný měsíční příjem, resp., že je jiný, než stěžovatel prokázal. Z hlediska ústavněprávního je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, z jakých okolností případu vyšel a které okolnosti případu vzal za podstatné pro celkové zhodnocení majetkového stavu stěžovatele. Přitom nelze uzavřít, že by krajský soud své závěry toliko vytrhával z kontextu nebo že by se majetkovým poměrům stěžovatele věnoval pouze dílčím způsobem.
Naopak, z odůvodnění (konkrétně ze strany 8 a 9) vyplývá, že krajský soud pojal posouzení majetkových poměrů stěžovatele velmi komplexně, přičemž jednoznačně uvádí, jaké úvahy jej vedly k závěru o tom, že formálně vykázaný příjem stěžovatele je odlišný od příjmu reálného. Krajský soud také srozumitelně popsal souvztažnost mezi vývojem stěžovatelových osobních a podnikatelských vztahů a z ústavněprávního hlediska mu tak není prakticky čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 7. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu