Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRO-KATEX a.s., sídlem Vinohradská 2279/164, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ivem Beránkem, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2024 č. j. 5 As 13/2023-42 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2023 č. j. 15 A 34/2020-80, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, a obchodní společnosti KÁMEN Zbraslav, a.s., sídlem Žitavského 1178, Praha 5 - Zbraslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Tvrdí, že správní soudy porušily její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka, obchodní společnost provádějící hornickou činnost, požádala dne 25. 9. 2018 Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého o vydání předchozího souhlasu s převodem dobývacích prostorů Dobkovičky a Litochovice ve smyslu § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění do 30. 6. 2023. Stěžovatelka k žádosti přiložila smlouvu o převodu dobývacích prostorů ze dne 29. 5. 1997 uzavřenou mezi obchodní společností ČEDIČ Dobkovičky a.s.
jako převodcem a stěžovatelkou jako nabyvatelem. Obvodní báňský úřad souhlas neudělil a žádost zamítl, jelikož oprávnění disponovat s dobývacími prostory náleželo obchodní společnosti KÁMEN Zbraslav, a.s. (vedlejší účastnici), která dobývací prostory nabyla na základě smlouvy o převodu uzavřené se společností ČEDIČ Dobkovičky a.s. dne 8. 6. 2001 a souhlasu obvodního báňského úřadu k převodu ze dne 13. 6. 2001. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Český báňský úřad zamítl.
3. Stěžovatelka podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Odmítl, že souhlas podle § 27 odst. 7 horního zákona má deklaratorní povahu, slouží jen k zaevidování převodu dobývacích prostorů a není podmínkou samotného převodu. Opak plyne již ze samotného textu horního zákona. Souhlas není formalitou, obsahuje podmínky převodu (např. povinnost k vytváření finančních rezerv k sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou nebo k vypořádání důlních škod). Krajský soud se na rozdíl od stěžovatelky přiklonil k tomu, že smlouva má soukromoprávní povahu s výraznými veřejnoprávními prvky. Podání žádosti o souhlas s převodem dobývacích prostorů po 21 letech od uzavření smlouvy lze považovat za velmi nestandardní.
4. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost. Shodl se s krajským soudem, že souhlas obvodního báňského úřadu je nezbytnou podmínkou převodu dobývacích prostorů, bez níž k převodu nedojde. Souhlas je vázán na převod, nikoli na smlouvu jako takovou, a musí být udělen před samotným převodem. Není však podstatné, zda byl udělen před či po uzavření smlouvy. Pokud jde o povahu smlouvy o převodu dobývacích prostorů, dal Nejvyšší správní soud stěžovatelce za pravdu, že taková smlouva má veřejnoprávní povahu, a v tomto ohledu korigoval závěry krajského soudu.
Odlišné posouzení povahy smlouvy ale nemohlo mít dopad na celkové hodnocení věci, neboť oprávnění dobývat svědčilo třetí osobě. K námitce o chybějícím souhlasu při privatizaci státního podniku Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud uvedl, že se na tento původní převod vztahovala speciální úprava v § 15a odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který pro privatizační převod souhlas nevyžadoval.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka trvá na tom, že na ni byly dobývací prostory převedeny již uzavřením smlouvy o převodu dne 29. 5. 1997. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky bagatelizoval veřejnoprávní charakter smlouvy, se kterým se pojí významné důsledky. U veřejnoprávních smluv se nepoužijí ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních jednání. Absence souhlasu ve smyslu § 27 odst. 7 horního zákona tak nemohla mít vliv na platnost smlouvy, resp. na samotný převod dobývacích prostor. Smlouvu bylo možné zrušit pouze postupem předvídaným v § 165 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, což se nestalo. Jestliže není zákonem ani podzákonnými předpisy stanovena časová souslednost úkonů - uzavření smlouvy a vydání souhlasu, nelze dospět k jinému závěru, než že takový souhlas má pouze deklaratorní či evidenční charakter. Podmínka udělení souhlasu se váže k převodu dobývacích prostorů coby veřejnoprávnímu oprávnění.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, podstatou převodu dobývacího prostoru není převod vlastnictví, neboť dobývací prostor není věcí. Převádí se veřejnoprávní oprávnění převodce dobývat výhradní ložisko, které vzniklo rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru (viz bod 29 napadeného rozsudku a tam uvedená judikatura, zejm. usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 12. 2017 č. j. Konf 18/2016-63, č. 3730/2018 Sb. NSS).
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, které již dostatečně vyložily správní soudy. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné závěry správních soudů opakovat. K námitkám stěžovatelky lze ve stručnosti uvést, že podle judikatury správních soudů se souhlas k převodu podle § 27 odst. 7 horního zákona nevztahuje ke smlouvě o převodu dobývacích prostorů, ale k vlastnímu převodu dobývacích prostorů (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 4 As 242/2015-38, bod 19). Jde o nezbytnou podmínku samotného převodu dobývacích prostorů (tj. převodu veřejnoprávního oprávnění dobývat výhradní ložisko), nikoli o podmínku "platnosti smlouvy", jak stěžovatelka zvažuje v ústavní stížnosti. Na tomto výkladu není nic neústavního.
10. Lze dodat, že k obdobným námitkám se již Ústavní soud vyjádřil ve vedlejší linii tohoto sporu, v níž se stěžovatelka u obvodního báňského úřadu neúspěšně domáhala postupem podle § 142 odst. 1 správního řádu určení, že je oprávněna k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech Dobkovičky a Litochovice. Ústavní soud uvedl, že "argumentace stěžovatelky o pouhé evidenční povaze úkonu obvodního báňského úřadu je nejen v rozporu s gramatickým výkladem § 27 odst. 7 horního zákona (po předchozím souhlasu), ale i se smyslem a účelem tohoto ustanovení" (usnesení ze dne 26.
9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2028/23 , bod 12). Povaha smlouvy o převodu dobývacích prostorů (veřejnoprávní či soukromoprávní) není pro posouzení této věci podstatná (tamtéž, bod 11). Chybějící souhlas obvodního báňského úřadu k převodu má v každém případě "za následek, že stěžovatelce nevzniklo oprávnění k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech na základě uzavřené (nehledě na to, zda soukromoprávní či veřejnoprávní) smlouvy" (tamtéž, bod 13).
11. Závěry správních soudů tedy nejsou neústavní, ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu