Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky O. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2025 č. j. 54 Co 472/2024-294, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím obecný soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka se žalobou domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 977 000 Kč. Podle žalobního tvrzení si vedlejší účastník v roce 2001 vybral bez vědomí stěžovatelky (tehdy jeho manželky) z jejího bankovního účtu částku 656 000 Kč, byť šlo o stěžovatelčiny výlučné finanční prostředky. Zároveň vedlejšímu účastníkovi vznikl dluh na výživném na jejich tehdy nezaopatřenou dceru ve výši 321 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12.
9. 2024 žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I). O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 za použití § 150 občanského soudního řádu a shledal, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Přihlédl k tomu, že stěžovatelka je invalidní s invaliditou třetího stupně. Je závislá na invalidním důchodu, má výdaje spojené se zdravotním stavem. Vedlejší účastník je osobou bez takových omezení. Proto obvodní soud považoval za spravedlivé přiznat vedlejšímu účastníkovi náhradu ve výši jedné čtvrtiny všech účelně vynaložených nákladů řízení, které soud vyčíslil částkou 194 459 Kč. Stěžovatelce tak k náhradě nákladů řízení uložil zaplatit částku 48 614,77 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze ke stěžovatelčinu odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu ve výroku II potvrdil. Městský soud souhlasil s obvodním soudem, že uhradit plnou výši přiznaných účelně vynaložených nákladů vedlejšího účastníka je skutečně mimo možnosti stěžovatelky. Stěžovatelka ale musí nést následky řízení, které pro ni bylo neúspěšné. Byť od počátku řízení důkazní břemeno neunášela, přesto ve sporu (o nemalou částku, od níž se odvíjí výše tarifní hodnoty pro určení odměny advokáta za jednotlivé úkony) dále pokračovala. To vedlo k navýšení nákladů řízení, proto by bylo nespravedlivé, aby tyto náklady nesl výlučně vedlejší účastník, který v řízení uspěl a za právní zastoupení musel zaplatit. Úvaha obvodního soudu o snížení náhrady nákladů řízení na jednu čtvrtinu odpovídá všem okolnostem věci, tj. předmětu a průběhu řízení, postoji účastníků i jejich osobní a majetkové situaci.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud ji měl zbavit povinnosti hradit jakékoli náklady řízení. Soud rozhodl v rozporu s nálezem ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13
(N 199/75 SbNU 239). Obecné soudy se podle stěžovatelky ani dostatečně nezabývaly stěžovatelčiným zdravotním stavem a jejími majetkovými poměry.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.), bod 34].
7. Městský soud ani neporušil nález II. ÚS 2417/13
, na který se stěžovatelka odvolává. Podle tohoto nálezu (bod 23) "§ 150 občanského soudního řádu nelze považovat za ustanovení, které by zakládalo zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu proto nelze vykládat tak, že i přes existenci takových okolností je možné náhradu nákladů přiznat [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 350/04
ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, pak musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Přitom je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil." V nynějším případě je odůvodnění napadeného usnesení dostatečné a ústavně přijatelné. Oba obecné soudy se věnovaly specifikům stěžovatelčiny situace a jednoduše dospěly k závěru, že by nebylo spravedlivé, aby vedlejší účastník náklady řízení, ve kterém uspěl, nesl zcela sám.
8. Ústavní soud tedy žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu