Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. Miroslava Budery, právně zastoupeného advokátem JUDr. Janem Zuskou, V Kopečku 82, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 23 Co 189/2013, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 27 C 82/2010 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. 27 C 82/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z veřejného informačního systému vyplynulo, že stěžovatel podal ve věci též dovolání, což bylo telefonicky ověřeno u právního zástupce stěžovatele, který k výzvě Ústavního soudu doplnil ústavní stížnost o kopii podaného dovolání a kopií posledního využitého opravného prostředku.
V předmětném případě byl stěžovatel městským soudem poučen o opravných prostředcích v tom smyslu, že v dané věci není dovolání přípustné. Stěžovatel si dovolání přesto podal, přičemž z odůvodnění dovolání neplyne žádné tvrzení, pro které by bylo lze na poučení odvolacího soudu nahlížet jako na vadné. Z toho důvodu Ústavní soud přistoupil k přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí. Za situace, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání přípustné je, nic by stěžovateli nebránilo Nejvyšším soudem ve věci vydané rozhodnutí napadnout ústavní stížností.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, zda a případně jakým způsobem se obecné soudy s námitkami stěžovatele vypořádaly. Nelze přitom dospět k závěru, že by obecné soudy na námitky stěžovatele v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nereagovaly nebo že by z odůvodnění jejich rozhodnutí nebylo seznatelné, z jakých skutkových okolností vyšly, jak je hodnotily, jakou právní úpravou se řídily, která ustanovení zákonů aplikovaly a k jakým závěrům dospěly. To, zda bylo obsahem dohody vrácení zvěře včetně trofejí, je především věcí dokazování u obecných soudů, přičemž tyto se vznesenou námitkou zabývaly a své závěry ústavně konformně odůvodnily. Samotný nesouhlas s právním názorem soudu nečiní rozhodnutí soudu protiústavním. Ústavní soud není další opravnou instancí, které by náleželo, až na výjimky, přezkoumávat obsahy smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovaným.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu Ústavního soudu