Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024 č. j. 9 To 341/2023-341 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 4 T 124/2022-325, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a R. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně poškozených, kteří se se stali oběťmi trestného činu ublížení na zdraví a výtržnictví, za jehož spáchání byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 2. 2023 č. j. 4 T 124/2022-236 uznán vedlejší účastník vinným. Poškození prostřednictvím stěžovatelky podali návrh na náhradu nákladů. Okresní soud napadeným usnesením přiznal stěžovatelce odměnu za úkony právní služby a náhradu hotových výdajů spojených s účastí poškozených v trestním řízení, nikoliv však v celé požadované výši. Dospěl k závěru, že poškození měli nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně pouze do dovršení 18. roku. Do stejné doby měli poškození postavení zvlášť zranitelné oběti. Povaha trestného činu a způsob jeho spáchání nedosahuje takové intenzity, aby s nimi bylo možné zacházet jako se zvlášť zranitelnou obětí i po nabytí zletilosti.
3. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud s odkazem na popis skutku, za nějž byl vedlejší účastník odsouzen, uvedl, že aniž by jakkoliv zlehčoval jeho účinek na zdraví poškozených, charakter jednání může jen stěží naplnit podmínky § 2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) v tom smyslu, že je dáno zvýšené nebezpečí způsobení sekundární viktimizace poškozených, kteří mimo jiné v době meritorního rozhodnutí již nebyli dětmi.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, že smyslem speciálního postavení zvlášť zranitelné oběti je především prevence sekundární viktimizace obětí takových trestných činů, kdy je vysoce pravděpodobná s ohledem na charakter trestné činnosti, event. specifika osoby poškozeného. Poškozeným bylo v době spáchání trestného činu 17 let a je nezbytné je považovat za zvlášť zranitelné oběti dle § 2 odst. 4 písm. a) zákona o obětech trestných činů. Na tom nemůže nic změnit, pokud poškození nabyli zletilosti v průběhu řízení. Rozhodným okamžikem je doba spáchání trestného činu. Jde o situaci analogickou s řízením vedeném proti mladistvému, u kterého zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) v § 2 odst. 1 písm. c) stanoví, že mladistvým je ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Opačný závěr by navíc byl v rozporu se zásadou legitimního očekávání a principem právní jistoty. Délku trestního řízení jim nelze dávat k tíži.
5. Obecné soudy zpochybňovaly postavení poškozených jako zvlášť zranitelných obětí podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Ustanovení předpokládá kumulativní naplnění dvou podmínek spočívajících v určitém typu trestné činnosti a zvýšeného rizika způsobení druhotné újmy, v rámci čehož zákon definuje určité znaky oběti zvyšující riziko. Mezi rizikové faktory patří i věk oběti. Vzhledem k násilné povaze trestného činu a věku poškozených jsou obě podmínky naplněny. Jeden z poškozených navíc musel být následně hospitalizován a musel podstoupit operační zákrok. Stěžovatelka připomněla, že v pochybnostech platí presumpce statusu zvlášť zranitelné oběti podle § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů.
6. Rozhodnutí obecných soudů navíc nereflektují, že po celé řízení orgány činné v trestním řízení přistupovaly ke stěžovatelce jako ke zmocněnkyni zvlášť zranitelných obětí. Stěžovatelka se tak po celé řízení prezentovala. Očekávala, že bude za svoji práci ohodnocena dle příslušné vyhlášky a legitimně odměnu za zastupování očekávala. Zkrácením odměny došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
9. Podstatou posuzované věci je, zda poškození, za něž vystupovala stěžovatelka jako zmocněnkyně, požívali po celé trestní řízení status zvlášť zranitelné oběti a svědčilo jim tak mj. právo na bezplatnou právní pomoc. Jinými slovy, zda člověk, který je obětí zvlášť zranitelnou je touto obětí po celé řízení, či zda v důsledku změny okolností může tento statut pozbýt, resp. zda mohou zaniknout s ním spojená práva.
10. Ústavní soud zde nepřehlédl, že v případě poškozeného mladšího 18 let vzniká právo na bezplatnou právní pomoc nezávisle na zákonu o obětech trestných činů, a to podle § 51a odst. 2 trestního řádu. Nejde tedy jen o problém zákona o obětech trestných činů, ale jde o otázku obecnější.
11. Ústavní soud předně připomíná, že posouzení, zda poškození požívají status zvlášť zranitelné osoby, primárně náleží obecným soudům. Jeho přezkum se v tomto směru omezuje zejména na posouzení, zda obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily, případně zda při výkladu a následné aplikaci práva nedošlo k vybočení z mezí hlavy páté Listiny, které by zasáhlo do základních práv stěžovatelky [srov. nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20
(N 218/103 SbNU 239), bod 18, usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 615/22 ].
12. Postup obecných soudů omezující zvláštní zvýhodněné postavení v souladu se zněním zákona jenom do okamžiku, kdy je poškozený nebo oběť dítětem, není neústavním. Jde o poskytnutí zvláštní péče osobám, pro které je s ohledem na nízký věk typický nedostatek znalostí, zkušeností, majetku, ale i zvláštní zranitelnost, aniž by se musel zkoumat některý z těchto nedostatků a jeho vliv v konkrétním případě. Pouhá skutečnost, že zákonodárce v tomto vymezuje určité typicky dotčené osoby vyžadující zvláštní ochranu a omezuje ji určitým věkem, neústavnost nezakládá. Z hlediska požadavků ústavnosti je podstatné naplnění čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde je pak nepochybné, že nemajetní či jinak omezení v přístupu k právní pomoci mohou využít obecných nástrojů (srov. např. § 45 a § 51a odst. 1 trestního řádu, § 18a an. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
13. Ústavní soud tak nevylučuje (shodně se závěrem obecných soudů), že v průběhu řízení se výše uvedený stav může měnit a konkrétní osoba přestane být obětí zvlášť zranitelnou. Obdobně i odborná literatura vychází z toho, že dosáhne-li oběť v průběhu řízení 18 let, je třeba zkoumat, zda její zvýšená zranitelnost i nadále trvá (srov. DURDÍK, Tomáš; ČÍRTKOVÁ, Ludmila; HÁKOVÁ, Daniela a VITOUŠOVÁ, Petra. Zákon o obětech trestných činů: komentář. Komentáře Wolters Kluwer. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s.
17). Přestane-li být člověk obětí zvlášť zranitelnou, je nicméně nutné zkoumat povahu daného práva a to, zda jeho smysl a účel nevyžaduje, aby v případě, kdy oběť přestane naplňovat předpoklady podle § 4 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, do té doby jí svědčící právo trvalo i nadále. Typicky, byl-li by klíčovým pouze okamžik spáchání trestného činu a nikoliv aktuální stav oběti. Takový zvláštní účel však obecné soudy, pokud jde o právo na bezplatnou právní pomoc (§ 6 zákona o obětech trestných činů), neshledaly.
Opačný výklad by znamenal, že daná práva by měly i dospělé oběti, a to jenom z důvodu, že v době spáchání trestného činy byli dětmi. Tak dalece však účel těchto práv nesahá a není zde zvláštní důvod pro zacházení odlišné od jiných obětí.
14. Na uvedeném nic nezmění ani tvrzení stěžovatelky týkající se naplnění podmínek podle § 4 odst. 2 písm. d) zákona o obětech trestných činu. Stěžovatelka tedy tvrdila, že zde zvýšená zranitelnost trvá. Aby však poškozený byl podle tohoto ustanovení zvlášť zranitelnou osobou, musí splňovat hned několik podmínek. Krajský soud uvedl, že s ohledem na popis skutku není dáno zvýšené nebezpečí způsobení sekundární viktimizace poškozených. Jakkoliv tento závěr stěžovatelka zpochybňuje, činí tak pouze s odkazem na věk poškozených. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k povaze trestného činu, neshledal Ústavní soud na závěrech obecných soudů žádné vybočení z ústavněprávních limitů.
15. Stěžovatelka se dovolávala analogického posouzení postavení dítěte jako zvlášť zranitelné oběti jako v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb., kde se stanoví, že mladistvým je ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Odhlédne-li Ústavní soud od odlišného důvodu a významu poskytované ochrany, uvedená definice rozhodně neznamená, že by mladistvý v době provinění měl mít veškerá práva i po dosažení zletilosti. Je například zjevné, že nutná obhajoba podle § 42a téhož zákona až na výjimky dosažením zletilosti zaniká. Právo na bezplatné právní zastoupení obecně ani nemá. Výklad přijatý obecnými soudy tedy ani v tomto žádné vybočení z limitů interpretace jednoduchého práva nepředstavuje.
16. Stěžovatelka dále namítá, že orgány činné v trestním řízení k ní jako zmocněnkyni zvlášť zranitelných obětí přistupovaly, ona sama se tak prezentovala a napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s jejím legitimním očekáváním. Jakkoliv stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení k ní tímto způsobem přistupovaly, svoji argumentaci ničím nepodkládá ani dále nerozvíjí. Způsob, jakým se jako zmocněnkyně sama prezentovala, status zvlášť zranitelné oběti založit nemůže. Tyto námitky proto ústavněprávní relevance nedosahují.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí zasáhla do legitimního očekávání stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. "Budoucí právo tak může být považováno za "majetek", pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za ‚majetek' a stejně je tomu tak v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky" (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14.
2. 2008 Glaser proti České republice, č. 55179/00, § 51). Domnělý nárok stěžovatelky přitom intenzity, která by mohla založit její legitimní očekávání, nedosáhl. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že měla-li stěžovatelka o statusu zvlášť zranitelné osoby pochybnosti, mohli si poškození nechat zmocněnce ustanovit soudem (a tak je běžně postupováno), přičemž obvykle nic nebrání tomu, aby soudy ustanovily advokáta z registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, se kterým již poškozený zahájil spolupráci.
Soud pak při rozhodování o ustanovení zmocněnce posoudí právě to, zda lze poškozeného považovat za zvlášť zranitelnou oběť (srov. usnesení ze dne 11. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1118/21 , bod 16).
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu