Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Parmy, zastoupeného Mgr. Petrem Chamrádem, advokátem, sídlem Rožnovská 241, Frenštát pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. ledna 2020 č. j. 2 As 203/2018-37, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2018 č. j. 22 A 166/2017-92, rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 30. června 2017 sp. zn. 15VD101/2017-202001, č. j.
SPU 302829/2017, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, pobočky Frýdek-Místek, ze dne 30. června 2016 sp. zn. 2 RP38923/2011-130768, č. j. SPU 201837/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Státního pozemkového úřadu a Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, pobočky Frýdek-Místek, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Miroslava Fučíka a 2. Mgr. Miroslavy Lachové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, pobočky Frýdek-Místek, bylo rozhodnuto o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Č.
3. Odvolání stěžovatele Státní pozemkový úřad zamítl.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Ten ji ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud uvedl, že ze správního spisu plyne, že polní cesta označená jako X1 zajišťuje pouze zpřístupnění statku stěžovatele a sousedících pozemků stejným způsobem jako doposud. Navíc v průběhu pořizování návrhu pozemkových úprav stěžovatel s návrhem polní cesty vyslovil souhlas dne 3. 10. 2011 a k vystavenému návrhu nepodal námitky. Nepřisvědčil námitce stěžovatele, že pozemkové úpravy povedou ke zhoršení jeho situace a že jde o nepřípustný zásah do vlastnických práv stěžovatele, jelikož byly dodrženy limitní zákonné hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011 č. j. 1 As 96/2011-143). Krajský soud též nepovažoval za důvodnou ani námitku vztahující se k částečně zrušenému územnímu plánu obce Č. (opatření obecné povahy č. j. Cela2001/2014), který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 10 As 210/2015-51. Návrh pozemkových úprav byl vyhotoven předtím (závěrečné jednání o návrhu pozemkových úprav proběhlo 25. 1. 2012), než byl uvedený územní plán zastupitelstvem obce Č. dne 2. 10. 2014 vydán. Nadto z poslední věty § 2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"), plyne, že výsledky pozemkových úprav slouží jako neopomenutelný podklad pro územní plánování, nikoli obráceně.
5. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV). Na základě závěrů svých rozsudků ze dne 13. 2. 2009 č. j. 7 As 26/2007-278 a ze dne 8. 12. 2011 č. j. 2 As 80/2011-151 shledal, že krajský soud postupoval správně, když schválení pozemkových úprav neposoudil jako nepřípustný zásah do vlastnických práv stěžovatele. Též se ztotožnil se závěrem krajského soudu o namítaném negativním vlivu komunikace X1. K existenci veřejného zájmu Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
1. 2001 č. j. 5 A 5/99-33. Dále uzavřel, že odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 10 As 210/2015-51 je nepřiléhavý, jelikož v odkazované věci meritorně neposuzoval, zda v daném případě bylo územním plánem zasaženo do vlastnických práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že závěry učiněné při přezkumu územního plánu jsou per analogiam použitelné pro pozemkové úpravy. Zde rovněž poukázal na odlišnost těchto institutů, o čemž svědčí mimo jiné i poslední věta § 2 zákona o pozemkových úpravách, která stanoví, že výsledky pozemkových úprav jsou podkladem pro územní plánování.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že vlastnictví je omezitelné jen ve výjimečných případech, které nesou společné základní atributy, a to: 1) omezení jen na základě zákona, 2) existenci veřejného zájmu, 3) náhradu omezovanému a 4) nemožnost dosažení účelu omezení jinak. Ve věci stěžovatele je zjevné, že jsou dány první tři atributy, nicméně poslední atribut podle stěžovatele dodržen nebyl. Nemožnost dosažení účelu omezení jinak, tedy i kritérium přiměřeností zásahu, je povinen pozemkový úřad kontinuálně zkoumat a přijaté řešení vždy s tímto poměřovat.
Podle stěžovatele je pozemková úprava legitimním omezením vlastnického práva pouze tehdy, je-li nezpochybnitelné, že navržené řešení je 1) jediným možným řešením, nebo 2) existuje-li více řešení, pak že přijaté řešení představuje nejmenší omezení pro všechny dotčené subjekty. S ohledem na více možných řešení pozemkových úprav ve věci stěžovatele tak mohla a měla být poměřována újma či omezení způsobená vedením komunikace "přes" statek stěžovatele a vedení "kolem" statku stěžovatele, kdy varianta "přes" pochopitelně přenáší všechny neduhy spojené s dopravou (hluk, prach, vibrace a potenciální nebezpečí střetu osob bydlících na statku stěžovatele s projíždějícím vozidlem, cyklistou, atd.
při vzdáleností komunikace v řádech jednoho metru od vstupu do obytné budovy č. p. X2 v obci Č.), tedy má přímý reálný dopad na život a zdraví jedinců, jakožto jednoho z ústavně zaručených základní práv a svobod, a to vše v porovnání s variantou vedení komunikace "kolem", tedy stavbou komunikace na volném prostranství, tedy variantou "bez obtíží".
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a posléze správních soudů, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní orgány a správní soudy již vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role, která mu však nepřísluší, neboť jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, jestli jejich právní názory uvedené v napadených rozhodnutích extrémně nevybočily z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal. Ústavní soud musí ve shodě s Nejvyšším správním soudem zdůraznit, že krajský soud postupoval správně, když stěžovatelovu námitku, že schválení pozemkových úprav představuje nepřípustný zásah do vlastnických práv stěžovatele, neshledal důvodnou. Nejvyšší správní soud v této věci správně aplikoval svou ustálenou judikaturu, která je ústavně konformní. Správní soudy též ústavně konformně vyložily namítaný negativní vliv komunikace X1 na práva stěžovatele, otázku veřejného zájmu a též vztah zrušeného územního plánu obce Č.
a schválených komplexních pozemkových úprav. Ústavní soud též nemůže přehlédnout fakt, že stěžovatel s návrhem polní cesty vyslovil původně souhlas a k vystavenému návrhu komplexních pozemkových úprav nepodal námitky.
12. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že správní soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování, a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. S uvedenými námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o pozemkových úpravách a ustálenou judikaturou, a na jejich postupu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Své závěry pak řádně, jasně a logicky odůvodnily. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r. předseda senátu