Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 2281/2023-241 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 15 Co 360/2022-218, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že proti stěžovateli bylo v březnu 2011 zahájeno trestní stíhání pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby [§ 239 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku], kterého se měl dopustit jako zaměstnanec Ministerstva X. V prosinci 2011 byla za tentýž skutek podána na stěžovatele obžaloba, kde již bylo jednání kvalifikováno jako přečin porušení povinností při správě cizího majetku [§ 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku]. Trestní řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 91/2011. Tento soud stěžovatele šestkrát obžaloby zprostil, všech šest rozsudků ale zrušil odvolací trestní soud k odvolání státního zástupce. Nakonec Obvodní soud pro Prahu 1 trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení usnesením ze dne 25. 5. 2020, kde se mj. uvádí, že stěžovatel dal pokyn k proplacení faktur, ačkoli řádně nezkontroloval, zda se plnění na základě smluv uskutečnilo. V tomto jednání stěžovatele soud viděl zavinění v podobě vědomé nedbalosti, čímž se stěžovatel dopustil trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož z hrubé nedbalosti porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku a tím jinému způsobil značnou škodu. Trestní odpovědnost stěžovatele za toto jednání však podle soudu zanikla uplynutím promlčecí doby ke dni 21. 12. 2014, další trestní stíhání je tak nepřípustné dle § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Usnesení nabylo právní moci dne 17. 9. 2020.
3. Usnesením ze dne 14. 1. 2021 Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl tak, že dle § 11 odst. 4 trestního řádu se pokračuje v trestním stíhání, neboť stěžovatel prohlásil, že na projednání věci trvá. Již o 14 dní později, dne 28. 1. 2021, však stěžovatel vzal své prohlášení zpět. Usnesením ze dne 5. 2. 2021 vzal Obvodní soud pro Prahu 1 na vědomí zpětvzetí prohlášení a trestní řízení tak ve vztahu ke stěžovateli skončilo.
4. Stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 258 544,50 Kč s příslušenstvím, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Tato částka odpovídá nákladům obhajoby, které stěžovatel vynaložil za výše uvedené trestní stíhání. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 8. 2022 č. j. 12 C 95/2021-186 žalobu zamítl. V obecné rovině konstatoval, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se posuzuje jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Jiné než odsuzující rozhodnutí je totiž zásadně rozhodnutím, které ve svých důsledcích ruší účinky zahájeného trestního stíhání a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, ustálena v následujícím závěru. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) by taková osoba (jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchala, či nikoli) měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v mnoha případech vedl k "odškodnění" skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem. Stěžovatel nicméně této možnosti dobrovolně nevyužil. Proto je odpovědnost státu v posuzovaném případě vyloučena [§ 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.]. V dané věci přitom nebyly dány okolnosti nasvědčující tomu, že trestní řízení bylo vedeno svévolně; to nelze dovodit ani z toho, že stěžovatel byl celkem šestkrát zproštěn obžaloby.
5. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a ve všem se ztotožnil s právní a skutkovou argumentací tam uvedenou. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek městského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnuje průběh trestního stíhání, které nakonec vyústilo v zastavení z důvodu promlčení, a rekapituluje průběh řízení před civilními soudy. Kritizuje obecné soudy za to, že nepřihlédly ke specifickým okolnostem nynější věci. Nelze argumentovat tím, že stěžovatel měl možnost trvat na projednání své trestní věci i po zastavení trestního stíhání pro promlčení. Pokud by totiž stěžovatel trval na projednání věci, zůstal by i nadále jakožto trestně stíhaný státní zaměstnanec postaven mimo službu (což se dozvěděl od svého zaměstnavatele) a nemohl by využít ani zbývající tři roky (od 67 do 70 let věku) "k důstojnému dokončení své diplomatické kariéry, k jejímuž brutálnímu přerušení ono 10 let trvající trestní stíhání stěžovatele vedlo." Právě proto vzal stěžovatel následně svoji žádost o projednání věci zpět, díky čemuž se mohl vrátit do diplomatických služeb.
7. Nejvyšší soud postupoval neústavně, neboť s ohledem na specifické okolnosti této věci měl rozhodnout meritorně. Fakticky se tak nezabýval námitkou, že stěžovatel v trestním řízení nepokračoval z důvodu, že by mu v důsledku takového pokračování vznikla závažná újma spočívající v nemožnosti pokračovat po dobu trvání řízení v diplomatické kariéře. Judikatura, na kterou Nejvyšší soud odkázal, tuto otázku neřeší. Specifikem nynější věci totiž je, že stěžovatel byl dokonce šestkrát zproštěn obžaloby.
8. Stěžovatel dále rozsáhle analyzuje judikaturu řešící kompenzaci za průtahy v trestním řízení a vysvětluje, proč zastavení řízení v nynější věci nebylo dostatečnou kompenzací.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Není tedy další superrevizní instancí v systému obecné justice. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Ústavní soud již dříve uznal ústavnost judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání (a následné zastavení řízení pro promlčení) samo o sobě neznamená nezákonnost trestního stíhání. Skutečnost, že osobu již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Lze v souladu se zákonem trvat na tom, aby se daná osoba domáhala dalšího pokračování v trestním řízení. Jeho výsledek eventuálně ukáže, že celé trestní stíhání bylo nezákonné. Současně platí, že je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Z pouhého neodsouzení stěžovatele přitom kompenzace stěžovatele nevyplývá [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15
(N 10/80 SbNU 125), body 17 násl.].
17. S tímto závěrem je v souladu též judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Čl. 6 odst. 2 ani jakékoli jiné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod totiž nezaručuje osobě obviněné z trestného činu právo na náhradu nákladů v případě, že je trestní řízení následně zastaveno nebo skončí zprošťujícím rozsudkem (rozsudek velkého senátu ze dne 11. 6. 2024 Nealon a Hallam proti Spojenému království, č. 32483/19 a 35049/19, § 164, naposledy pak rozsudek ze dne 10. 10. 2024 Machalický proti České republice, č. 42760/16, § 51 a § 62).
18. Tento závěr je obecný, ani Evropský soud pro lidská práva ani shora uvedený nález III. ÚS 1391/15 a ostatně ani judikatura Nejvyššího soudu nijak nestaví na skutkových rozdílech mezi jednotlivými případy. Právě toho se přitom domáhal stěžovatel, který vysvětloval, že souhlas s pokračováním v trestním řízení nemohl dát, neboť by jinak přišel o možnost pracovat pro zaměstnavatele poslední tři roky před dovršením svých sedmdesátin. Ústavní soud uznává, že stěžovatelovy důvody byly vskutku pádné, ale opakuje, že zákon v tomto ohledu žádné výjimky neupravuje.
19. Jak již naznačeno výše, jedinou výjimkou je situace, kdy trestní řízení bylo zahájeno nebo vedeno svévolně. V dovolání však stěžovatel nenamítal nic, co by nasvědčovalo tomu, že by vůči němu orgány činné v trestním řízení postupovaly svévolně, šikanózně apod. (na což správně upozornil ve vyjádření Nejvyšší soud). Nic konkrétního ostatně stěžovatel nenamítá ani v ústavní stížnosti. Svévole není dána ani dlouhým řízením před trestními soudy a opakovaným zprošťováním stěžovatele rozhodnutími nalézacího soudu a opakovaným rušením těchto rozhodnutí odvolacím soudem. Tyto skutečnosti samy o sobě svévoli neosvědčují, jakkoli mohou mít (a v tomto případě též měly) význam pro odškodňovací řízení za průtahy v řízení (viz stěžovatelem zmiňovaná rozhodnutí ohledně jeho odškodnění za průtahy v řízení, která si Ústavní soud rovněž vyžádal).
20. Je nicméně třeba upozornit, že civilní soudy nesmí v odůvodnění svých rozhodnutí jakkoli stěžovateli přičítat vinu za trestný čin, za který nebyl odsouzen, nebo jinak naznačovat, že spáchal trestný čin. Jinak by totiž porušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem (opět Machalický proti České republice, § 52 násl.). Tímto směrem však nyní stěžovatel argumentaci v ústavní stížnosti nevedl. Toliko v replice k vyjádření vedlejší účastnice a Nejvyššího soudu kritizuje, že mu oba ve svých vyjádřeních přičítají vinu za trestný čin, za který nebyl shledán vinným trestním soudem. Vyjádření vedlejší účastnice a vyjádření Nejvyššího soudu však nejsou předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Tím jsou napadená soudní rozhodnutí, vůči nim však stěžovatel podobnou argumentaci nevznáší.
21. Konečně argumentace početnou judikaturou ohledně kompenzace za průtahy (s. 9 a 10 ústavní stížnosti) se týká odlišné právní otázky, totiž práva obviněného na přiměřenou délku trestního řízení a kompenzace za porušení tohoto práva v samotném trestním řízení (k tomu detailně nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 , body 42 násl.). O to ale v nynější věci nejde.
22. Ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu