Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Martiny Zavadilové a Lukáše Zavadila, zastoupených Mgr. Martinem Kulichem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 29 NSČR 89/2021-P37-29, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020 č. j. 1 VSPH 70/2020-P37-9 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-P37-4, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Home Credit, a. s., sídlem Nové sady 996/25, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSUL 69 INS 3573/2019, přístupného skrze insolvenční rejstřík, se podává, že krajský soud usnesením ze dne 28. 3. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-A-18 zjistil úpadek stěžovatelů a povolil jeho řešení oddlužením. Dne 29. 4. 2019 vedlejší účastnice přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 69 413,58 Kč. Na přezkumném jednání dne 29. 4. 2019 stěžovatelé pohledávky vedlejší účastnice přihlášené do insolvenčního řízení, mimo dílčí pohledávku ve výši 100 Kč, popřeli. Jelikož se vedlejší účastnice přezkumného jednání neúčastnila, vyrozuměl ji insolvenční správce podle § 197 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, o popření pohledávek stěžovateli a současně ji poučil, že "podle § 198 odst. 1 a odst. 2 insolvenčního zákona... může své právo uplatnit žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání, avšak tato lhůta neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění". Usnesením ze dne 15. 8. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-B-22 krajský soud schválil oddlužení stěžovatelů plněním splátkového kalendáře a zprávu o přezkumu.
3. Usnesením ze dne 21. 10. 2019 č. j. KSUL 69 INS 3573/2019-P37-2 krajský soud odmítl pohledávky vedlejší účastnice přihlášené do insolvenčního řízení co do částky 69 313,58 Kč, neboť byly popřeny na přezkumném jednání a vedlejší účastnice neuplatnila své právo podat žalobu na určení jejich pravosti. Poté napadeným usnesením změnil uvedené rozhodnutí k odvolání podanému vedlejší účastnicí tak, že se pohledávky co do částky 69 313,58 Kč neodmítají. Zdůraznil, že dne 4. 10. 2019 vedlejší účastnice podala incidenční žalobu, pročež usnesení ze dne 21. 10. 2019 nemělo být vůbec vydáno a je namístě jej autoremedurou podle § 95 insolvenčního zákona, změnit. Proti tomuto usnesení krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné. Neztotožnil se s názorem stěžovatelů, že vedlejší účastnice podala žalobu opožděně, v důsledku čehož měla být žaloba odmítnuta. Podstatné je, že insolvenční správce vedlejší účastnici nesprávně poučil o počátku běhu lhůty k podání žaloby, v důsledku čehož její žalobu doručenou krajskému soudu dne 4. 10. 2019 nelze považovat za opožděnou.
4. Proti usnesení vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 1. 2021 č. j. 29 NSČR 50/2020-P37-17 odmítl pro opožděnost. Ústavní soud nálezem ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1020/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) toto usnesení Nejvyššího soudu zrušil, protože dospěl k závěru, že dovolání bylo odmítnuto v rozporu se zákonem, neboť bylo v důsledku pochybení při doručování rozsudku vrchního soudu podáno včas. Odmítnutím včas podaného dovolání pro údajnou opožděnost přitom Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelů na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud znovu poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem. Dovolání shledal přípustným, neboť pro něj neplatí žádná z výluk podle § 238 zákona č. 99/1969 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a v posouzení předestřené otázky výkladu § 197 odst. 2 insolvenčního zákona ve vazbě na běh lhůty k podání incidenční žaloby, jde o věc v daných skutkových poměrech Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud nepřisvědčil výkladu stěžovatelů, že vedlejší účastnici se dostalo řádného a úplného poučení o běhu lhůty k podání žaloby. Zdůraznil, že účel vyrozumění podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona je nutno mít na zřeteli jak při hodnocení, zda vyrozumění splňuje náležitosti stanovené § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o jednacím řádu pro insolvenční řízení"), tak i v situaci, kdy soud posuzuje důsledky absence některého z požadovaných údajů. Podle Nejvyššího soudu je zjevné, že insolvenční správce při formulaci poučení ve vyrozumění o popření pohledávky vycházel čistě z náležitostí stanovených § 13 odst. 2 vyhlášky o jednacím řádu pro insolvenční řízení. Tato vyhláška však nepamatuje na situaci, kdy dlužník popře pohledávku věřitele ještě v době před schválením oddlužení, jako tomu bylo ve věci stěžovatelů. V takovém případě bylo nutné poučení ve vyrozumění o popření pohledávky přizpůsobit textu § 410 odst. 5 insolvenčního zákona, z něhož vyplývá, že popřel-li dlužník nevykonatelnou pohledávku věřitele před schválením oddlužení, je pro počátek běhu lhůt k podání žaloby proti dlužníku o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky rozhodný den, kdy nastaly účinky oddlužení. Insolvenční správce ve vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky vedlejší účastnici neinformoval o tom, kdy jí začne běžet lhůta k podání žaloby o určení pravosti a výše pohledávek pro případ, že bude schváleno oddlužení stěžovatelů, a že je třeba tuto žalobu podat proti stěžovatelům. Nejvyšší soud neměl pochyb o tom, že absence údaje o počátku běhu lhůty k podání žaloby se v posuzované věci mohla negativně projevit v poměrech vedlejší účastnice, a proto dovolání stěžovatelů napadeným usnesením zamítl.
6. Stěžovatelé rekapitulují průběh řízení před soudy a namítají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich výše uvedená základní práva (viz bod 1.). Vyrozumění o popření pohledávky bylo vedlejší účastnici doručeno dne 17. 9. 2019, od tohoto dne počala běžet lhůta 15 dnů pro podání incidenční žaloby. Lhůta tak uplynula dne 2. 10. 2019, avšak žaloba byla podána až 4. 10. 2019, tedy opožděně. Na tom nic nemění skutečnost, že insolvenční správce ve svém vyrozumění nikterak neinformoval vedlejší účastnici o tom, kdy jí začne běžet lhůta k podání žaloby pro případ schválení oddlužení. Insolvenční správce postupoval v souladu s § 13 vyhlášky o jednacím řádu pro insolvenční řízení a vedlejší účastnici se tak dostalo řádného poučení. Vedlejší účastnici podle stěžovatelů nic nebránilo v tom, aby incidenční žalobu podala ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení vyrozumění. S odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom stěžovatelé poukazují na to, že lhůta k podání této žaloby je lhůtou hmotněprávní. Soudy se rovněž nevypořádaly s tím, že "neúplné poučení nemělo vliv na včasné uplatnění procesních práv" vedlejší účastnice. Stěžovatelé zdůrazňují, že možné pochybení insolvenčního správce o rozsahu a způsobu poučení vedlejší účastnice nelze mechanicky vykládat na úkor ústavně zaručených práv dlužníků, neboť nesprávné poučení může představovat nesprávný úřední postup, v jehož důsledku věřiteli vzniká nárok na náhradu škody.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví [srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96
(N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu přezkoumává Ústavní soud pouze to, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití na jednotlivý případ jsou věcí obecných soudů. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelé, nevede sama o sobě k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení.
9. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky se závěry soudů při posouzení včasnosti incidenční žaloby vedlejší účastnice ve vazbě na (ne)správnost poučení dané jí insolvenčním správcem ve vyrozumění podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, resp. opakováním námitek, s nimiž se však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal (viz bod 5. výše). Stěžovatelé nepředkládají žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, která by byla způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Za tu nelze považovat pouhé odkazy na příslušné články Listiny a Úmluvy.
10. Jakkoliv lze přisvědčit stěžovatelům v tom, že rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu jsou poměrně stručně odůvodněná, je podstatné, že Nejvyšší soud se stěžovateli předestřenou právní otázkou zabýval velmi podrobně, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí je řádné a logické. Dovolání stěžovatelů shledal Nejvyšší soud přípustné a rozhodnutí vrchního soudu podrobil věcnému přezkumu. Jelikož však bylo rozhodnutí vrchního soudu věcně správné, dovolání zamítl. Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatelů, že napadeným usnesením Nejvyšší soud opět dovolání odmítl.
11. V posuzované věci nelze pominout, že ke schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře došlo až usnesením krajského soudu ze dne 15. 8. 2019 (viz bod 2. výše). Pohledávky vedlejší účastnice přitom stěžovatelé popřeli na přezkumném jednání již dne 29. 4. 2019, tedy před schválením oddlužení. Podle § 410 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona platí, že "jestliže dlužník popřel pohledávku před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky.
Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku". Toto ustanovení je již na základě gramatického výkladu jasné a poučení insolvenčním správcem ve vyrozumění podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona s ním musí být v souladu. Ústavní soud nepopírá tvrzení stěžovatelů, že poučení dané vedlejší účastnici odpovídalo § 13 odst. 2 in fine vyhlášky o jednacím řádu pro insolvenční řízení. Jak však upozornil Nejvyšší soud, ustanovení této vyhlášky na situaci upravenou v § 410 odst. 2 insolvenčního zákona nepamatuje.
Tato mezera v podzákonném právním předpise, kterým nebyly soudy vázány (viz čl. 95 odst. 1 Ústavy a contrario), nemůže jít k tíži vedlejší účastnice a zkrátit ji na právu podat žalobu ve lhůtě, jejíž běh počíná až okamžikem uvedeným v § 410 odst. 5 insolvenčního zákona, nikoliv okamžikem dřívějším. Insolvenční správce rovněž není oprávněn svým poučením "modifikovat" zákonem stanovený počátek běhu lhůty pro podání incidenční žaloby.
12. Právní názor Nejvyššího soudu, že poučení ve vyrozumění o popření pohledávky muselo být přizpůsobeno textu § 410 odst. 5 insolvenčního zákona, a nešlo vycházet toliko z § 13 vyhlášky o jednacím řádu pro insolvenční řízení, jakož i navazující právní závěr o včasnosti podané incidenční žaloby, je logický, souladný se systematickým výkladem předmětných ustanovení a z ústavněprávního hlediska nikterak vybočující. Ke shodnému závěru ohledně běhu lhůty pro podání žaloby v případě, kdy je pohledávka popřena dlužníkem ještě před schválením oddlužení, dospívá také komentářová literatura [viz SPRINZ, P., CHYTIL, P.
§ 410 (Přezkum přihlášených pohledávek a zpráva o přezkumu). In SPRINZ, P., JIRMÁSEK, T., ŘEHÁČEK, O., VRBA, M., ZOUBEK, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář 1. vydání (4. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 12]. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nezpochybnil hmotněprávní povahu lhůty k podání žaloby, a že tato otázka neměla na posouzení věci ve výsledku žádný vliv.
13. Ústavní soud uzavírá, že soudy v rozhodnutích uvedly, z jakých ustanovení právních předpisů vycházely, vysvětlily, jaké právní závěry z nich plynou, přičemž jejich výklad není v rozporu s ústavním pořádkem, a neodůvodňuje proto kasační zásah Ústavního soudu [srov. nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05
(N 181/38 SbNU 449)]. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu