Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 11 Tdo 1087/2023-2052, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2023 č. j. 6 To 67/2022-1979 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2022 č. j. 49 T 7/2021-1913, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a též aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a byl jí vyměřen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo odvolání stěžovatelky proti rozsudku zamítnuto jako nedůvodné.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, měla charakter výroby a prodeje metamfetaminu.
6. Stěžovatelka uvádí, že podstatným důkazem proti ní byla výpověď spoluobviněné V. Š. Ta figurovala nejprve jako svědkyně v jiném trestním řízení týkajícím se drogové trestné činnosti a teprve později byla rovněž obviněna z totožné trestné činnosti, a to spolu se stěžovatelkou a dalšími osobami. V původním postavení svědkyně přitom zněla její výpověď odlišně, než v pozici obviněné. Význam této změny výpovědi soudy odmítly vyhodnotit a pouze uvedly, že spoluobviněná má právo volit způsob své obhajoby. Stěžovatelka má dojem, že obsah výpovědi spoluobviněné usvědčující stěžovatelku soudům vyhovoval a tak mu bezmezně věřily a přizpůsobovaly mu hodnocení dalších důkazů, namísto toho, aby respektovaly nezbytnost dosáhnout co nejvyšší možné míry jistoty ohledně spáchaného skutku a jeho pachatele. Stěžovatelka odkazuje na princip presumpce neviny.
7. Dále stěžovatelka namítá, že jí byl uložen citelný trest odnětí svobody, ač je v seniorském věku a ve špatném zdravotním stavu. Přitom při ukládání trestu se má přihlížet i k poměrům pachatele a tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější (§ 38 odst. 1 a 2 a § 39 trestního zákoníku).
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
11. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 , N 152/74 SbNU 301, bod 23.). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
12. Stěžovatelčin nesouhlas s hodnocením výpovědi spoluobviněné a dalších důkazů se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. I když stěžovatelkou zpochybňovaná výpověď byla ve věci podstatná, závěr o vině je založen i na dalších důkazech, zejména výpovědích dalších svědků a záznamech odposlechů. Stěžovatelčina kritika zde má nadto toliko vágní charakter, kdy například ani neuvádí, v čem měla spočívat odlišnost výpovědí spoluobviněné, či hodnocení kterého konkrétního důkazu mělo být deformováno, aby tato výpověď mohla obstát, ani jakým způsobem se tak mělo stát. Není úkolem Ústavního soudu, aby domýšlel argumentaci v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Stěžovatelka přitom v řízení nevypovídala a nepředložila žádnou obhajobu, kterou by bylo nutné posuzovat.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
14. K otázce přiměřenosti uloženého trestu nutno uvést, že stěžovatelce byl uložen trest na samé dolní hranici příslušné trestní sazby, a nebyla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou, což soud odůvodnil právě i jejím vyšším věkem (bod 57. rozsudku). Pokud soudy posuzovaly, avšak neshledaly, prostor pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody (viz i bod 20. usnesení vrchního soudu), pak opět platí, že není úlohou Ústavního soudu jejich závěry přehodnocovat.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
16. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudků se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu