Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky E.ON Energie, a.s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, směřující proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. 10. 2015, č.j. 59 Co 349/2015-68, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně o věci rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č.j. 41 C 110/2015-51, jímž podané žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelce ve výši 4.156,-Kč (výrok II.). Přiznaná náhrada sestávala ze zaplaceného soudního poplatku a dále z nákladů právního zastoupení advokátem ve výši 2.178,-Kč.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 27. 10. 2015, č.j. 59 Co 349/2015-68, kterým potvrdil napadený výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Z hlediska věcné nesprávnosti stěžovatelka setrvává na svých námitkách, které uvedla již v odvolání, kde poukazovala zejména na to, že je povinna svému advokátovi zaplatit za vykonané úkony právní služby odměnu a paušální náhradu hotových výdajů v plné výši podle ustanovení § 7 a § 13 advokátního tarifu, kdežto následně je jí na základě § 14b advokátního tarifu přiznána náhrada těchto výdajů v mnohonásobně nižší výši. Takový stav je podle stěžovatelky v rozporu s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má věcně úspěšný účastník občanského soudního řízení právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, nikoliv pouze jejich části. Rozdíl přitom v konkrétním případě činí 10.164,-Kč. Dále stěžovatelka v odvolání namítala, že takovýmto postupem je porušováno také její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ve vztahu k ustanovení § 14b advokátního tarifu stěžovatelka dále uvádí, že kromě výše naznačeného rozporu je uvedené ustanovení také v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, stejně jako je v rozporu s obecným principem rovnosti dle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a s právem na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů by podle stěžovatelky mělo být dané ustanovení zrušeno.
Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, které řeší toliko otázku nákladů řízení. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2269/11 ze dne 8. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelkou předložené námitky se pohybují v rovině podústavního práva, když podstatou ústavní stížnosti je jen polemika s výkladem a aplikací příslušného ustanovení o náhradě nákladů řízení. Tím ale stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Rozhodování o nákladech řízení je však doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3008/10 ze dne 10. 2. 2011 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud totiž v projednávané věci neshledal.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 27. 10. 2015, č.j. 59 Co 349/2015-68, ve vztahu k otázce nákladů řízení zrekapituloval odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že na toto rozhodnutí může odkázat, když se s ním zcela ztotožňuje a považuje ho za přiléhavé. Odvolací soud uvedl, že má ve shodě s okresním soudem za to, že bylo správně postupováno dle § 14b advokátního tarifu, přičemž argumentace obsažená v odvolání stěžovatelky nemůže na správnosti tohoto závěru nic změnit. Dále odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 672/2015 , kterým byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost stěžovatelky v obdobné věci.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že odůvodnění napadeného usnesení je dosti stručné. I přes určitý nedostatek spočívající v tom, že odvolací soud své úvahy ohledně vhodnosti aplikace § 14b advokátního tarifu podrobněji nerozvedl, však lze konstatovat, že z hlediska ústavně právního přezkumu toto rozhodnutí obstojí. Z rozhodnutí je zcela zřejmé, že krajský soud bez dalšího souhlasil s aplikací § 14b advokátního tarifu, zatímco s námitkami stěžovatelky se neztotožnil. Ve vztahu k nim pak odvolací soud odkázal také na usnesení ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 672/2015 , kterým Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost téže stěžovatelky, která obsahovala obdobné námitky, jako ty, které stěžovatelka uplatnila v odvolání.
Důvody, které okresní, resp. krajský soud vedly k použití § 14b advokátního tarifu jsou tedy z napadeného rozhodnutí seznatelné. Ani Ústavní soud přitom nepovažuje aplikaci tohoto ustanovení v daném případě za excesivní či svévolnou. V této souvislosti lze pro úplnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí o předchozích ústavních stížnostech stěžovatelky, které byly obsahově a argumentačně v podstatě totožné (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015 a usnesení sp. zn. II. ÚS 738/15 ze dne 11. 8. 2015). K obdobným ústavním stížnostem jiných stěžovatelů, týkajícím se aplikace § 14b advokátního tarifu, které byly taktéž odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, viz např. tato usnesení: sp. zn. I. ÚS 3960/14 , sp. zn. I. ÚS 149/15 , sp. zn. I. ÚS 931/15 , sp. zn. I. ÚS 1198/15 , sp. zn. IV. ÚS 1199/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 1209/15
.
Ústavní soud přitom neshledal, že by bylo zapotřebí se od závěrů přijatých v těchto usneseních jakkoliv odchýlit, když důvody opodstatňující jeho případný kasační zásah nenalezl ani v nyní projednávaném případě.
Návrh stěžovatelky na zrušení § 14b advokátního tarifu pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, když se jedná o návrh, který má akcesorickou povahu a sdílí tak osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2016
Jan Musil v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu