Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. J. B., zastoupeného zákonným zástupcem J. B., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. ledna 2024 č. j. 60 Ad 10/2023-35, a s ní spojeném návrhu na zrušení části § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení, důchodového, nemocenského a všeobecného zdravotního pojištění", za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že jím krajský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu krajského soudu plyne následující. Úřad práce rozhodnutím ze dne 25. 4. 2023 odejmul stěžovateli příspěvek na péči od 1. 5. 2023 (§ 8 odst. 1 a § 9 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 3. 10. 2023 zamítl stěžovatelovo odvolání a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, které krajský soud vyhověl, rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I napadeného rozsudku). Správní orgány totiž neměly najisto postaven závěr o stupni závislosti stěžovatele, neboť posudek posudkové komise nedostatečně posoudil jeho schopnost zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti.
3. Výrokem II krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 2600 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky. Náklady tvoří odměna advokátky ve výši 2000 Kč [2 úkony právní služby po 1 000 Kč dle § 7 bodu 3., § 9 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (2 paušály po 300 Kč za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje, že přiznaná odměna odpovídá odměně za hodinovou konzultaci, nikoli odměně za celé zastupování ve správním soudnictví. Takováto odměna je nepřiměřená nejen tomuto případu, ale jakémukoli případu, který se týká příspěvku na péči. Stěžovatel popisuje náročnost této věci a ukazuje, jaké všechny úkony musela jeho advokátka v této věci činit. Důvodem neústavního postupu krajského soudu je tak § 9 odst. 2 advokátního tarifu, který stanoví zvláštní (nižší) tarifní hodnotu mj. pro věci nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení. Toto ustanovení stěžovatel považuje za neústavní, neboť nedůvodně rozlišuje tyto věci a běžné věci projednávané správními soudy. Proto navrhuje zrušení tohoto ustanovení, které jednak omezuje přístup osobám s postižením k soudní ochraně, jednak omezuje majetková práva advokátů tyto osoby zastupující.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní stížnost primárně míří proti ústavnosti části § 9 odst. 2 advokátního tarifu. Ústavní soud však připomíná, že ústavností tohoto ustanovení se již vyčerpávajícím způsobem zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 10. 11. 2020 čj. 6 Ads 209/2019-62 (č. 4115/2021 Sb. NSS). Podle tohoto usnesení zvláštní tarifní hodnota pro věci sociálního zabezpečení dle § 9 odst. 2 advokátního tarifu v obecné rovině neústavní není. V individuálních případech pak existuje účinná možnost, jak předejít neústavním dopadům aplikace advokátního tarifu (viz body 10 a 11 dále).
7. Rozšířený senát v uvedeném usnesení obsáhle analyzoval judikaturu Ústavního soudu k § 9 odst. 5 advokátního tarifu (body 30 až 36 a body 49 a 50 usnesení rozšířeného senátu) a k tzv. přísudkové vyhlášce (bod 44 tamtéž), dovodil však, že z judikatury Ústavního soudu neplyne povinnost vyrovnat veškeré odměny advokátů do jedné tarifní sazby. Advokátní tarif je totiž založen na paušalizaci případů do určitých větších skupin. Jistě lze donekonečna diskutovat o správnosti takového nastavení a o přesnosti rozdílů mezi jednotlivými typy žalob (např. mnohé případy věcných břemen budou často určitě komplikovanější než advokátním tarifem více "ceněná" žaloba v oblasti obchodních korporací).
Stejně tak si lze představit, že řada žalob na částky v řádech tisíců či desetitisíců korun bude mnohem komplikovanější než žaloba na částku v řadech miliónů. Soudní moc však nemůže volně přehodnocovat důvody, na jejichž základě normotvůrce diferenciuje obecnou právní úpravu (body 41, 42 a 52 usnesení rozšířeného senátu).
8. Odlišné nastavení tarifní hodnoty věcí sociálního zabezpečení je rozumně vysvětlitelné. Nelze sice mechanicky říci, že všechny věci sociálního zabezpečení jsou typově jednodušší než ostatní věci správního soudnictví. Na druhou stranu jsou mnohé spory v těchto věcech čistě jen o otázkách skutkových, nikoli právních, což bylo legitimním faktorem vedoucím k odlišnému nastavení tarifní hodnoty těchto věcí (bod 52 tamtéž). Tarifem určená výše mimosmluvní odměny může nepřímo ovlivňovat též výši odměny smluvní, a to směrem "dolů". Advokátní tarif "tlačí" smluvní odměnu k nižší částce. V případě razantního zvýšení mimosmluvní odměny ve věcech sociálního zabezpečení lze předpokládat, že by stoupla i průměrná výše odměny smluvní (která jistě nebude identická s hodnotou dle advokátního tarifu, přesto jím je nepřímo ovlivňovaná) (bod 53 tamtéž).
9. Na uvedených úvahách není nic neústavního, naopak promítají a detailně analyzují judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
10. Rozšířený senát dále zdůraznil, že excesy spočívající v příliš nízké odměně vypočtené dle advokátního tarifu lze korigovat za pomoci § 12 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož lze odměnu zvýšit až na trojnásobek. Nadto ve zvlášť výjimečných případech mohou správní soudy toto ustanovení vůbec neaplikovat (body 45 a 52 tamtéž).
11. Měl-li tedy stěžovatel za to, že odměna advokáta určená dle advokátního tarifu bude neodpovídající tomuto případu, měl krajský soud vyzvat k aplikaci § 12 odst. 1 advokátního tarifu, respektive ve výjimečném případě k prolomení hranice odměny určené dle advokátního tarifu. Nic takového však stěžovatel neučinil. K výzvě krajského soudu jen uvedl, že náklady advokátky vyčíslí později, a to "s ohledem na předpokládanou cestu k soudnímu jednání". Protože však krajský soud věc rozhodl bez nařízení jednání, což v tomto případě učinit mohl (neboť napadené správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné), logicky vyšel z obsahu spisu a náklady určil dle údajů v něm obsažených. Stěžovatel měl použití § 12 odst. 1 advokátního tarifu navrhnout dříve, nemohl se spoléhat na to, že to učiní až během soudního jednání, neboť v případě nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí se soudní jednání zásadně nekoná (§ 76 odst. 1 soudního řádu správního).
12. Stěžovatelova ústavně zaručená práva tedy porušena nebyla. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, nemohl se zabývat návrhem na zrušení části advokátního tarifu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu