Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. ledna 2024 č. j. 27 Co 311/2023-663 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. srpna 2023 č. j. 0 P 8/2022-602, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Z. K. a nezletilé Z. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Okresní soud ve Svitavách (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil druhou vedlejší účastnici (dále jen "dcera") do péče první vedlejší účastnice (dále jen "matka"); (I. výrok), rozhodl o výživném stěžovatele vůči dceři, včetně nedoplatku (II. a III. výrok), upravil styk stěžovatele s dcerou, a to jak běžný, tak i prázdninový (IV. výrok), čímž změnil předchozí rozsudek ze dne 12. 1. 2021 č. j. 0 Nc 417/2019-139 (V. výrok), stanovil předběžnou vykonatelnost I. a II. výroku (VI. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VII. výrok). V odůvodnění konstatoval, že matka se domáhala změny péče o nezletilou a stanovení výživného, přičemž její návrh na změnu péče podpořil kolizní opatrovník. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že není v zájmu dcery, aby o ni bylo pečováno v režimu střídavé péče.
3. Na základě stěžovatelova odvolání přezkoumal Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu, jakož i řízení, které mu předchází, doplnil dokazování a poté napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění krajský soud odkázal na stanovisko opatrovníka, který shledal rozhodnutí okresního soudu správným, přesvědčivým a odůvodněným, a který připomenul, že matka změnila bydliště ve S., tedy ve městě, jež je blízké i stěžovateli, výlučně z důvodů na straně stěžovatele.
Dále krajský soud zdůraznil, že stěžovatel ani přes poskytnutou odbornou psychologickou pomoc nebyl doposud schopen nahlédnout na problematičnost svých postojů vůči matce a na dopady, které jeho přístup působí na psychice dcery. Při předávání dcery zpět matce stěžovatel často vytvářel konfliktní situace a přes opakovaná upozornění soudů obou stupňů nevhodně zasahoval do osobnostní sféry dcery. V této souvislosti krajský soud konstatoval, že dcera i přes svůj nízký věk je schopna jednoznačně formulovat své přání zůstat v péči matky a je rovněž schopna popsat jednání stěžovatele, které jí není příjemné.
S ohledem na zjištěné skutečnosti, včetně zhoršené komunikace rodičů, lze podle krajského soudu uvažovat toliko o modelu výlučné péče matky. Krajský soud přitom vycházel také z toho, že matka se s dětmi neodstěhovala ze S. svévolně (když se pokoušela získat bydlení i prostřednictvím charity), neboť její odstěhování bylo reakcí na nevstřícné a nepřátelské chování stěžovatele, nešlo tak o jednání jsoucí v rozporu se zájmy dcery a pomíjející práva druhého rodiče. Krajský soud též apeloval na oba rodiče k uzavření širší dohody řešící poměry dcery a jejich vzájemné vztahy, která by přispěla ke zklidnění napjatých vztahů mezi nimi a uspořádání vztahů způsobem, který bude pro všechny více vyhovující.
4. Stěžovatel nesouhlasí s výlučnou péčí matky a upozorňuje, že podmínky pro tento výchovný model byly založeny předběžným opatřením soudu. Matka ho obvinila ze sexuálních praktik vůči dceři, ale toto nepravdivé obvinění se neprokázalo. V řízení před obecnými soudy rovněž nebylo prokázáno, že by vinou stěžovatele nemohla matka získat bydlení ve S., resp. že by se pokoušela takové bydlení získat. Matka podle stěžovatele neměla o bydlení ve S. zájem a ve skutečnosti se chtěla odstěhovat do S. V dané souvislosti stěžovatel upozorňuje, že matce poskytl součinnost, aby eventuálně mohla bydlení ve S. získat.
5. Dále stěžovatel upozorňuje, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ke změně adresy dítěte vyžaduje souhlas obou rodičů, matka však takový souhlas stěžovatele se změnou pobytu dcery nedostala. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3399/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), podle něhož je právo dítěte na péči obou rodičů ústavněprávním imperativem. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s tím, že by to bylo jeho chování, které způsobilo, že se matka s dětmi musela ze S. odstěhovat, takový závěr obecných soudů je podle něj nepřezkoumatelný a vykazuje znaky libovůle. Stěžovatel byl sice matkou požádán o "vypsání z nájemní smlouvy", nicméně mu nebylo vysvětleno, že takový postup byl jedinou možností, aby mohla ve S. získat bydlení. Navíc, i poté, co stěžovatel matce takový souhlas poskytl, o získání bydlení ve S. se již znovu nepokusila.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i tehdy, měl-li by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci ve stěžovatelově věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uváděl již před obecnými soudy, a podle Ústavního soudu se s ní soudy dostatečně vypořádaly. Na základě předložených důkazů měly za prokázané, že to byl postup stěžovatele, který zabránil matce, aby se mohla pokusit zajistit si ve S. samostatné bydlení i s dětmi. Ústavní soud o tomto závěru nemá žádné pochybnosti, neboť mu z hlediska jeho postavení nepřísluší, aby skutková zjištění obecných soudů bez dalšího zpochybňoval. K tomuto konstatování ho vede i skutečnost, že v odůvodnění rozsudku krajského soudu je podrobně popsáno (s odkazem na závěry učiněné okresním soudem), že to byla matka, která se na své náklady snažila kontakt stěžovatele s dcerou udržet, byť to pro ni znamenalo velkou finanční zátěž a přispělo to k jejím problémům.
Nelze proto uvažovat tak, že matka se společně s dětmi odstěhovala do S. jen proto, aby zamezila styku dcery se stěžovatelem (z tohoto důvodu není případný stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3399/23 ). Oba soudy zároveň popsaly nevhodné chování stěžovatele a jeho postoj k matce, který se mu nepodařilo překonat ani v zájmu dcery a za pomoci psychologa. Nadto soudy rovněž nepřehlédly chování stěžovatele k dceři, protože jeho nadměrná péče je jí zjevně nepříjemná.
9. Lze tedy shrnout, že obecné soudy posuzovanou věc hodnotily velmi komplexně a vysvětlily, proč za dané situace není možné, aby dcera nadále setrvala ve střídavé péči rodičů (přitom ani s tímto modelem stěžovatel nesouhlasí, neboť trvá na své výlučné péči). Soudy přesvědčivě vysvětlily, že za dané situace může dceři poskytnout lepší péči matka. Nelze tedy uvažovat ani tak, že střídavá péče nebyla aplikována jen pro vzdálenost bydlišť obou rodičů nebo s ohledem na obtížnou komunikaci mezi nimi. O to méně existují důvody, aby dcera byla svěřena do péče stěžovatele.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu