Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Vladislavem Vnenkem Ph.D., advokátem, sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024 sp. zn. 7 To 404/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. října 2023 č. j. 44 T 134/2019-429, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž navrhl provést odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s tím, že odklad není v rozporu s veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro stěžovatele představoval nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti vzniknout jiným osobám.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto dle § 86 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spojení s § 330a odst. 3 a § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) o tom, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let z rozsudku obvodního soudu ze dne 11. 12. 2019 č. j. 44 T 134/2019-283, a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu.
4. Stěžovatel navrhoval provést dokazování spisy z přestupkového řízení, nicméně tyto důkazy provedl až městský soud jednající v neveřejném zasedání. Neměl tak možnost se k těmto důkazům vyjádřit [nálezy ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 574/05 (N 109/41 SbNU 357), ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2764/08 (N 53/60 SbNU 663) a ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2307/15 (N 203/79 SbNU 305), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Městský soud měl dle stěžovatele rozhodovat ve veřejném zasedání. Pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení (nález ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 [N 193/83 SbNU 135]). S tím souvisí i nepřípadnost výtky městského soudu v bodech 14 a 15 usnesení, že stěžovatel projevil nedostatečnou sebereflexi stran porušování povinností ukládaných mu státními orgány. Stěžovatel by býval jistě vyjádřil takovouto sebereflexi a lítost, a to buďto v rámci dokazování před soudem prvého stupně, pokud by v něm bylo prováděno jím navrhované dokazování přestupkovými spisy, nebo před stížnostním soudem, pokud by jeho jednání bylo veřejné.
5. Výrok napadeného usnesení městského soudu je v rozporu s jeho odůvodněním (srovnej nález ze dne 13. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 2750/16 [N 43/84 SbNU 489]). Stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná, přestože městský soud přisvědčil jejím klíčovým částem, zejména tedy námitce porušení presumpce neviny a námitce opomenutí důkazů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle [shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19
(N 160/101 SbNU 117), bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20
, bod 17 (N 225/103 SbNU 301)]. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran, vyplývajících z čl. 96 odst. 1 Ústavy a z čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i z práva na spravedlivý proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z jeho judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu.
V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu kupříkladu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (obdobně např. usnesení ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 172/23
).
9. Nutnost osobního slyšení při soudním jednání je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v dřívější instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán reformationis in peius, tedy zákazem změny k horšímu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26.
5. 1988 Ekbatani proti Švédsku č. stížnosti 10563/83, ze dne 21. 9. 1993 Kremzow proti Rakousku č. stížnosti 12350/86, ze dne 25. 3. 1998 Belziuk proti Polsku č. stížnosti 23103/93 a ze dne 18. 10. 2006 Hermi proti Itálii č. stížnosti 18114/02). Přihlédnout lze i k potřebě přiměřené délky řízení (srovnej Fejde proti Švédsku č. stížnosti 12631/87).
10. Ústavností projednávání opravných prostředků v neveřejných zasedáních bez přítomnosti účastníků se Ústavní soud blíže zabýval ve svém stanovisku ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633), viz zejména bod 33 a násl.). Shledal přitom, že jej zásadně považuje za ústavně konformní. V případě návrhu na obnovu trestních řízení pak konkrétně připomněl, že se v něm nerozhoduje o vině a trestu (ani o zbavení osobní svobody); k tomu došlo již v předcházejícím řízení, v němž byl obžalovaný pravomocně odsouzen.
Dokazování v řízení o návrhu na obnovu prováděné s cílem zjistit, zda tu jsou tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti dle § 278 odst. 1 trestního řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů a zásadám ústnosti a bezprostřednosti a důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter. To však logicky platí pro tu fázi řízení, v níž k provádění důkazů skutečně dochází, resp. pro situace, kdy druhoinstanční soud na základě zopakování či doplnění dokazování učiní odlišné skutkové závěry (srov. § 259 odst. 3 trestního řádu).
11. V nyní posuzované věci jde o uplatnění zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti stran ve vykonávacím řízení, konkrétněji v případě, kdy je rozhodováno dle § 86 odst. 1 trestního zákoníku o tom, zda se podmíněně odsouzený, ohledně něhož byl vysloven dohled, ve zkušební době osvědčil. Ústavní soud přitom považuje za relevantní i to, že proběhlo slyšení před soudem rozhodujícím v prvém stupni. Vzhledem k tomu Ústavní soud shledává, že požadavky na kontradiktornost trestního procesu a rovnost stran, byť bylo stížnostním soudem jednáno bez stěžovatelovy přítomnosti, nebyly v dané věci porušeny.
12. Na tomto závěru nemohou ničeho změnit stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu, neboť okolnosti tehdejších případů byly zcela odlišné. Kupříkladu ve věci řešené nálezem III. ÚS 2764/08 šlo o případ, kdy si stížnostní soud vyžádal nový zcela neznámý důkaz, doplnil jím dokazování, přehodnotil dosavadní závěry a dospěl ke konečnému závěru opačnému od závěru soudu prvního stupně. Podobně šlo rovněž o změnu prvostupňového rozhodnutí po doplnění dokazování v nálezu II. ÚS 2307/15
zmiňovaném stěžovatelem. Naproti tomu v nyní projednávané věci stížnostní soud sice provedl nově dokazování spisy z přestupkového řízení, nicméně toto dokazování již pouze potvrdilo dřívější výsledky dokazování a závěry prvostupňového soudu, šlo o důkazy, jejichž provedení se sám stěžovatel domáhal, navíc byly částečně vyhodnoceny ve prospěch stěžovatele. Z ústavní stížnosti přitom ani není zřejmé, o možnost uplatnění jakých zásadních argumentů by měl být stěžovatel zpochybňovaným procesním postupem připraven. Případnou sebereflexi a lítost jistě mohl projevit i nezávisle na provádění důkazů přestupkovými spisy.
13. Ústavní soud neshledává ani, že by výrok usnesení městského soudu byl rozporný s jeho odůvodněním. Skutečnost, že soud rozhodující o opravném prostředku některé námitce přisvědčí, sama o sobě jistě automaticky neznamená, že by dřívější výrok, s ohledem na další důvody podpírající jeho vyslovení, nemohl obstát. Napadená rozhodnutí jsou postavena na jiných přesvědčivých důvodech, náležitě odůvodněna a nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
15. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na odklad, samostatně o něm nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu