Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Bukvice, právně zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem Společné advokátní kanceláře se sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. 5 To 98/2016 a proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. 4 VZV 4/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka Ostrava, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Tato usnesení orgánů činných v trestním řízení byla vydána v souvislosti se zahájeným trestním stíháním několika obviněných, a to včetně stěžovatele, pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, pro trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku a pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že rozhodnutí o zajištění majetku musí mít zákonný podklad, nesmí být projevem svévole, musí být nezbytné a musí sledovat legitimní cíl a musí splňovat kritérium přiměřenosti. Zejména musí být takovéto rozhodnutí přezkoumatelné, což prý však nebylo splněno. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že aktuální stav finančního šetření se týká pouze obviněných Ing. Davida Tesaříka a Ing. Michala Tesaříka a obviněné právnické osoby TESCO SW, a. s., tedy dle názoru stěžovatele nebyly naplněny podmínky pro zajištění jeho majetku.
Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činil vrchní soud v řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2485/13
či nález
sp. zn. I. ÚS 3502/13
).
Vzhledem k tomu, že použitím majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť jde toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti (proporcionality), tj. omezení vlastnického práva musí být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2485/13
).
Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí.
Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí mají předběžnou a dočasnou povahu, neboť stěžovatel stále zůstává vlastníkem zajištěného majetku a má k němu pouze omezeno dispoziční právo.
Konečně lze připomenout, že podle § 48 odst. 4 trestního řádu má obviněný právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala známky protiústavnosti. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu