Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace International Property Invest, spol. s r. o., sídlem náměstí Republiky 1078/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Atos IT Solutions and Services, s. r. o., sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále dle stěžovatelky došlo k porušení čl. 11 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 22. 2. 2016 č. j. 13 EXE 1004/2015-6 prohlásil rozhodnutí vydané Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, ze dne 14. 11. 2014 sp. zn. 12 E 1396/14g-2, za vykonatelné na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pro prohlášení rozhodnutí za vykonatelné, s tím, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce, neboť dle novely zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, účinné od 1. 1. 2013, soud již nenařizuje exekuci, nýbrž na návrh exekutora jej pověřuje provedením exekuce.
3. K odvolání vedlejší účastnice (povinné) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 12. 2016 č. j. 12 Co 156/2016-98 potvrdil usnesení obvodního soudu.
4. K dovolání vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu ze dne 16. 12. 2016 č. j. 12 Co 156/2016-98 a usnesení obvodního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 13 EXE 1004/2015-6 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že ústavní stížnost je přípustná. Ačkoliv věc není meritorně skončena, stěžovatelka dle jejího názoru již vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva před obecnými soudy poskytuje, neboť nemá k dispozici žádný opravný prostředek, jímž by v řízení před obecnými soudy mohla závazný právní názor Nejvyššího soudu zvrátit. V této souvislosti odkazuje na nálezy ze dne 4. 10. 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94
(N 55/4 SbNU 67), ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16 či ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18
. Stěžovatelka dále uvádí, že ústavní stížnost je též přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, a to tím, že závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v napadeném usnesení brání tomu, aby obecné soudy nižších stupňů předložily žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, čímž nebudou otázky týkající se výkladu rozhodného evropského práva v navazujícím řízení už řešeny. Ve věci samé pak stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud porušil její základní práva tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, nerespektoval zásady a normy práva Evropské unie a porušil právo stěžovatelky vlastnit majetek, pročež se domáhá zrušení napadeného usnesení.
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nálezy, na které odkazuje stěžovatelka, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu a porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
9. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatelce zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku.
10. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu to, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude obvodní soud opětovně rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení [§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.
11. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09 ). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení.
Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373)].
12. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2019
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj