Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Petra Váverky a 2) JUDr. Alice Váverkové, zastoupených Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2024, č. j. 18 Co 123, 124, 280/2020-1172, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a 1) Věry Drábkové a 2) Ing. Jaroslava Drábka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhají určení existence služebnosti chůze a jízdy na pozemku vedlejších účastníků. Tímto způsobem byl pozemek vedlejších účastníků údajně již od roku 1949 užíván, avšak vedlejší účastníci dosáhli výmazu služebnosti z katastru nemovitostí a pozemek v předmětné části následně zastavěli. Stěžovatelé tak mají ke svým nemovitostem umožněn pouze průchod stezkou o šíři cca 50 cm.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 k žalobě stěžovatelů dospěl k závěru, že na základě trhové smlouvy z roku 1949 došlo ve vztahu k pozemkům vedlejších účastníků ke zřízení služebností pozemkových - služebnosti jízdy a chůze, neboť obě služebnosti byly spojeny s držbou panujících pozemků, z čehož je zřejmé, že se musí jednat o služebnosti pozemkové, které nezanikly smrtí právního předchůdce žalobců. Určil však, že nyní na dotčeném služebném pozemku vázne pouze služebnost chůze, neboť služebnost jízdy byla promlčena.
3. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-724, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že na služebném pozemku vázne pozemková služebnost chůze a jízdy ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků.
4. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 22 Cdo 1407/2021-933, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení byla skutečnost, že se soud žádným způsobem nevypořádal s právně relevantní námitkou vedlejší účastnice, podle níž služebnost chůze a jízdy nemohla platně vzniknout z toho důvodu, že existoval rozpor mezi příkazem knihovního soudu k zápisu služebnosti osobní a zápisem do pozemkových knih - služebnosti pozemkové. Tím nebyla dodržena zákonem stanovená úprava pro vznik služebnosti.
5. Městský soud následně rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-974, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. tak, že určil, že na služebném pozemku vázne pozemková služebnost chůze a jízdy ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků, neboť - stručně řečeno - dospěl k závěru, že žalovanými namítaný rozpor mezi příkazem knihovního soudu a zápisem do pozemkových knih ohledně obsahu a charakteru sjednané služebnosti, která byla sjednána jako služebnost pozemková, dán není, a že žalovaní žádné relevantní důkazy, kterými by podpořili své tvrzení o pozemkové služebnosti, která by smrtí tehdejšího vlastníka služebného pozemku zanikla, soudu nenabídli.
6. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 22 Cdo 536/2023-1090, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že právní závěr městského soudu o charakteru sjednané služebnosti se zakládá na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci.
7. Nyní napadeným usnesením městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že za daného stavu nelze o věci rozhodnout. Učinil sice dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu dílčí závěr, že služebnost vznikla jako služebnost osobní, a tím pádem zanikla smrtí předchůdce stěžovatelů, avšak stěžovatelé v řízení namítli i další důvod pro existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni, a to vydržení. Splněním zákonných předpokladů pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty se však obvodní soud, stejně jako městský soud, dosud nezabývaly, a to pro odchylný názor na charakter služebnosti zapsané v katastru nemovitosti, kterou považovaly za služebnost pozemkovou. Pro absenci skutkových i právních závěrů k námitce vydržení věcného břemene tedy městský soud konstatoval, že rozsudek obvodního soudu je v této části předmětu řízení nepřezkoumatelný [§ 219a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
8. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti odvolávají na výjimku spočívající v možnosti napadnout ústavní stížností i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo řeší určitou otázku, ačkoliv řízení ve věci samé nebylo pravomocně skončeno. Napadené usnesení městského soudu, jakož i přechozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, č. j. 22 Cdo 536/2023-1090, totiž uzavírají určitou část řízení - argumentační linii týkající se existence služebnosti jakožto služebnosti pozemkové, a současně jsou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Přihlédnout je nutno také k celkové délce řízení bezmála 10 let, která odpovídá době, po kterou stěžovatelé nemohou bez vlastního zavinění řádně užívat k bydlení pro sebe, své děti a další členy své rodiny rodinný dům zakoupený v roce 2010. Je tedy porušeno i jejich ústavní právo vlastnit majetek. Stěžovatelé podotýkají, že soudní spor a situaci nijak nezavinili, byla způsobena výmazem věcného břemene evidovaného ve prospěch jejich pozemku, aniž by s nimi katastrální úřad jednal jako s účastníky řízení a stěžovatelé tak nemohli výmazu bránit.
9. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry městského soudu, který v souladu s názorem Nejvyššího soudu vyhodnotil povahu předmětné služebnosti jako služebnosti osobní. V této souvislosti upozorňují, že podáním ze dne 24. 11. 2023 sdělili městskému soudu, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a trvají na tom, aby městský soud jednání ve věci nařídil. Stěžovatelé podáním ze dne 6. 1. 2024 doplnili svoji argumentaci a navrhli provedení dalších důkazů, kterými chtěli podpořit svá tvrzení; ještě další důkazy zamýšleli navrhnout při jednání. Městský soud však navzdory nesouhlasu stěžovatelů ve věci rozhodl bez nařízení jednání a argumentací stěžovatelů a důkazy navrženými v podání ze dne 6. 1. 2024 se vůbec nevypořádal.
10. Z těchto důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Ústavní soud ještě předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu").
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh předčasný a tedy nepřípustný, ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť řízení nadále probíhá.
13. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním procesním prostředku ochrany práv.
Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19 , bod 10). Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kde existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30.
3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 , ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 , ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 , či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20 ].
14. Pro úplnost je též vhodné uvést, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž ani Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci neshledal. Současně v případě stěžovatelů nejde ani o situaci, kdy by napadené rozhodnutí uzavíralo určitou část řízení, jelikož se věc vrátila soudu I. stupně k novému projednání, ve kterém mohou opětovně využít všech svých procesních práv, včetně uplatnění opravných prostředků proti (pro ně) nepříznivému rozhodnutí. Svá práva pak mohou bránit rovněž podáním nové ústavní stížnosti.
15. Za dané situace tedy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj