Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KLEMPO Kubica, s. r. o., sídlem Svitavská 2412, Blansko, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Bratčice 137, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2024 č. j. 33 Cdo 2933/2023-444, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2023 č. j. 44 Co 12/2023-432 a výroku II. až VII. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. června 2022 č. j. 116 C 67/2016-401, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. srpna 2022 č. j. 116 C 67/2016-407, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Ing. Jiřího Odehnala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. specifikovaných výroků, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 1 odst. 1 Ústavy, tj. k porušení ústavní zásady, že Česká republika je právním státem.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 116 C 67/2016 se podává, že se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení části ceny díla v podobě stavebních prací. Vedlejší účastník s uplatněným nárokem nesouhlasil, protože podle něj stěžovatelka nedodržela termín provedení díla, a to ani v dodatečné přiměřené lhůtě, nevedla stavební deník, na opakované urgence o sjednání nápravy reagovala odmítavě, tudíž využil svého práva a od smlouvy o díle odstoupil. Městský soud napadeným rozsudkem (ve spojení s doplňujícím usnesením) žalobě částečně vyhověl a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 125 810,57 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu v části, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení dalších 493 187,43 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. až VII. výrok). Městský soud konstatoval, že v řízení bylo prokázáno prodlení s provedením díla, dále nedostatečná kvalita prací a nevedení řádného stavebního deníku. Při určení přiznané částky vycházel městský soud také ze zpracovaného znaleckého posudku, z něhož vyplývalo ohodnocení provedených prací a hodnota vad jako částky, kterou bude nutné vynaložit na jejich odstranění.
3. Proti zamítavé části rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že městský soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, nepřihlédl k ujednáním smlouvy o díle, k její námitce ke znaleckému posudku ohledně správnosti určení ceny provedených prací, nesprávně posoudil existenci vytýkaných vad díla a důvod skončení účinnosti smlouvy. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") učinil závěr o nedůvodnosti odvolání s tím, že městský soud provedl ve věci potřebné dokazování, čímž byl dostatečně objasněn skutkový stav a vyvodil z něj zcela správné právní závěry. Též správně konstatoval, že odstoupení od smlouvy vedlejším účastníkem z důvodu prodlení s předáním díla bylo po právu. Uvedl také, že i když stěžovatelka proti znaleckému posudku uplatnila ve svém písemném podání námitky, a to proti správnosti určení ceny provedených prací a proti správnosti některých položek, pak dále nespecifikovala a nekonkretizovala, v čem by tato nesprávnost měla spočívat, a proto nebyl důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku. Z těchto důvodů napadeným rozsudkem potvrdil odvoláním dotčené výroky rozsudku městského soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž ohledně jeho přípustnosti uvedla, že závisí na otázce procesního práva a na otázce hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což je důvod pro podání dovolání. V další části brojila proti posouzení znaleckého posudku, upozorňovala, že vedlejší účastník znepřístupněním stavby stěžovatelce a jejím subdodavatelům znemožnil pokračovat v provádění díla, čímž způsobil vznik nedodělků, které pak neoprávněně vytýkal, znemožnil stěžovatelce sepsat protokol o předání a převzetí díla.
Zamítnutím návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku došlo podle stěžovatelky k jejímu nezákonnému poškození, protože jí nebylo přiznáno právo na zaplacení částky připadající na provedenou část díla, včetně účelně vynaložených nákladů v plné výši, a v důsledku toho jí nebylo přiznáno právo na zaplacení náhrady nákladů řízení před městským soudem a krajským soudem v plné výši. Nejvyšší soud po zjištění, že stěžovatelka žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neformulovala, že právní závěry dovozené krajským soudem zpochybnila výlučně skutkovými námitkami, resp. námitkami, že krajský soud při právním posouzení vyšel z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu, dovolání napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl (I.
výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
5. Stěžovatelka namítá, že městský soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rovněž nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a k některým označeným důkazům, ačkoli k takovému postupu nebyly splněny zákonné předpoklady uvedené v § 205 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Podle stěžovatelky se krajský soud náležitě nevypořádal s odvolacími důvody uvedenými v jejím odvolání a následné dovolání Nejvyšší soud neoprávněně odmítl, protože jeho usnesení bylo vydáno v rozporu s § 237 a § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., neboť v jeho odůvodnění nesprávně uvedl, že v podaném dovolání neměla být náležitě formulována otázka procesního práva, na níž je rozhodnutí krajského soudu založeno a která má být podrobena dovolacímu přezkumu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a napadeným výrokům rozsudku městského soudu viz níže).
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudku krajského soudu a napadeným výrokům rozsudku městského soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož text přiložila k ústavní stížnosti. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm vymezila přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád, zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
10. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v dovolání žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neformulovala, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala zákonné požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v červenci 2023) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a specifikovaným výrokům rozsudku městského soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a II. až VII. výroku rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
14. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu