Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti E. Ž., zastoupeného JUDr. Ludmilou Köhlerovou, advokátkou se sídlem v Havířov-Město, Svornosti 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2008 sp. zn. 1 To 127/2008 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 21. února 2008 sp. zn. 8 Nt 220/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel porušení výše uvedených základních práv spatřuje v porušení práva na obhajobu. Namítá, že obecné soudy při rozhodování o návrhu státního zástupce na jeho vzetí do vazby přehlédly skutečnost, že stěžovatel byl při tomto řízení zbaven práva se proti postupu orgánů činných v trestním řízení účinně bránit, neboť obhájkyni, kterou si zvolil, bylo znemožněno zúčastnit se jeho výslechu před soudem. Podrobně rozvádí, že obhájkyně poté, co došlo dne 18. února 2008 k jeho zadržení a bylo zjevné, že bude podán návrh na vzetí do vazby, se ve dnech 19.
a 20. února 2008 snažila u soudu dosáhnout toho, aby rozhodování o tomto návrhu nebylo nařízeno na dobu, kdy bude pracovně zaneprázdněna jiným výslechem. Soud těmto žádostem nevyhověl a obhájkyni dne 20. února 2008 před 16,00 hod. vyrozuměl, že o vazbě stěžovatele bude rozhodováno dne 21. února 2008 v 8,00 hod. V tomto termínu se zvolená obhájkyně stěžovatele k soudu nemohla dostavit, a proto bylo rozhodováno v její nepřítomnosti. Dále stěžovatel konstatuje, že lhůta soudu k rozhodnutí o jeho vazbě končila až v poledne dne 21.
února 2008 a v dopoledních hodinách měl soud nařízeno pouze jedno jednání o vydání zatykače, takže nic nebránilo tomu, aby jednání nařídil na pozdější dobu.
Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s názorem soudu, že tento nemá povinnost brát v úvahu okolnosti na straně obhájkyně s odůvodněním, že bylo její povinností zajistit si za sebe náhradu. Podle stěžovatele soud postupoval v rozporu s ustanovením § 69 odst. 5 tr. řádu, které stanoví, že je-li obhájce ve lhůtě 24 hodin, ve které má být rozhodnuto o vazbě obviněného, dostupný, má obviněný právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu a zejména je, dle jeho názoru, namítaný postup soudu v rozporu s § 20 odst. 2 vyhl.
č. 37/1992 Sb., kde se uvádí, že nebrání-li tomu důležité důvody, předseda senátu při nařízení hlavního líčení nebo veřejného zasedání v trestních věcech přihlíží k požadavku státního zástupce, aby se mohl zúčastnit projednávání věci před soudem a obdobně se přihlíží i k odůvodněnému požadavku obhájce. Závěrem odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že jako stížnostní důvod nepovažuje svůj nesouhlas s rozhodnutím soudů obou stupňů, pokud se týká vazebních důvodů. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že jediná námitka odůvodňující ústavní stížnost, tj neúčast obhájkyně při rozhodování soudu o vazbě stěžovatele, je opakovanou polemikou s postupem soudu prvního stupně, kterou stěžovatel uplatnil již v řádném opravném prostředku - ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Karviné, kterým byl vzat do vazby. Krajský soud v Ostravě se touto námitkou zabýval a s touto se zákonným způsobem vypořádal. Ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. řádu podrobně odůvodnil závěr, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 77 odst. 2 tr. řádu, zdůraznil, že obhájkyně byla o termínu jednání soudu prvního stupně včas vyrozuměna a bylo její povinností zajistit za sebe kvalifikovanou náhradu. V postupu okresního soudu stížnostní soud proto neshledal porušení práva stěžovatele na obhajobu ani práva obhájkyně na účast při úkonu právní služby.
S odůvodněním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě se Ústavní soud ztotožňuje a dodává následující. V posuzovaném případě soud postupoval podle ustanovení § 77 odst. 2 tr. řádu a nikoliv dle § 69 odst. 5 tr. řádu, jak mylně uvádí stěžovatel. Nebylo rozhodováno o vazbě obviněného, na kterého by byl vydán příkaz k zatčení, nýbrž zadrženého obviněného, po němž bylo pouze vyhlášeno celostátní pátrání. Ve vztahu k obhajobě stanoví § 77 odst. 2 tr. řádu, že "O době a místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný, a o jeho účast zadržená osoba požádala,..".
Ač stěžovatel se přítomnosti obhájkyně při rozhodování soudu aktivně nedomáhal, jak konstatuje sám v ústavní stížnosti, soud zvolenou obhájkyni o termínu konání výslechu stěžovatele vyrozuměl, což obhájkyně nepopírá. Pokud se za této situace výslechu nezúčastnila ani nepověřila účastí substitučního advokáta, nelze z její neúčasti vyvozovat porušení práva na obhajobu. Vzhledem ke krátkosti lhůty stanovené v § 77 odst. 2 tr. řádu není možno opodstatněně požadovat po soudu nařízení jednání v termínu vyhovujícím obhájci a tomuto nepřísluší posuzovat pracovní zatížení soudce ve zbytku lhůty uvedené v citovaném ustanovení.
Nepřípadný je rovněž odkaz stěžovatele na ustanovení § 20 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., jednací řád pro okresní a krajské soudy. Stěžovatel se totiž mýlí, pokud se domnívá, že o věci bylo jednáno ve veřejném zasedání, kterého se (vedle hlavního líčení) citované ustanovení jednacího řádu pro soudy týká. Pro postup pro rozhodování o zadržené osobě podle ustanovení § 77 tr. řádu trestní řád nepředepisuje formu veřejného zasedání, stanovenou v ustanovení § 232 a násl. tr. ř. - jedná se o úkon soudce v přípravném řízení, na který dopadají obecná ustanovení o úkonech trestního řízení podle hlavy třetí trestního řádu.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud konstatuje, že i když obhájkyně nebyla přítomna výslechu stěžovatele v řízení o návrhu na vzetí do vazby, nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu. Stěžovatel v řízení před soudem vypovídal shodně jako při prvé výpovědi po zahájení trestního stíhání před policejním komisařem, spáchání stíhané trestné činnosti popřel a využil práva podat proti usnesení o vzetí do vazby stížnost, která byla zvolenou obhájkyní podrobně odůvodněna.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelem namítaných, ani jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 13. května 2008
Miloslav Výborný v. r. předseda senátu