Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2024 č. j. 33 Cdo 2358/2023-381, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 č. j. 25 Co 314/2022-325 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. února 2022 č. j. 60 C 69/2020-175, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a F. T., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rubrice ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vedle ústavní stížnosti podává také návrh na zrušení části zákona. V ústavní stížnosti však k tomu nic dalšího nezmiňuje.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení, že M. M. (manžel stěžovatelky) byl ke dni svého úmrtí spoluvlastníkem podílu jedné poloviny na žalobou specifikované bytové jednotce, včetně podílu na společných částech budovy a podílu na pozemcích v žalobě uvedených. Obvodní soud žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 234 641,70 Kč. Obvodní soud došel k závěru, že stěžovatelka má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V řízení se zabýval platností kupní smlouvy, kterou M. M. (zastoupený stěžovatelkou na základě plné moci) převedl podíl na nemovitosti na vedlejšího účastníka. Došel k závěru, že to, že v původním znění kupní smlouvy bylo chybně uvedeno označení pozemku a následně rukou přepsáno, není důvodem pro posouzení kupní smlouvy jako jednání absolutně neplatného. Stejně tak není tato kupní smlouva neplatná z důvodu omylu či nedostatku vůle smluvních stran. Současně neshledal okolnosti, za nichž by bylo možné kupní smlouvu považovat za jednání příčící se dobrým mravům a nešlo ani o lichvu. Obvodní soud dále zkoumal, zda došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy stěžovatelkou. Podle obvodního soudu stěžovatelka neodstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu a toto právo jí tedy už nepříslušelo. Nad rámec toho se obvodní soud zabýval i tím, zda vedlejší účastník porušil své povinnosti vyplývající z kupní smlouvy podstatným způsobem. To, že stěžovatelce nebyla zaplacena celá kupní cena řádně a včas podle něj není podstatným porušením smlouvy, které by mohlo být důvodem pro odstoupení od ní.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Obvodní soud podle něj došel ke správným skutkovým závěrům a tyto správně právně posoudil. Stěžovatelka navíc proti právnímu posouzení v odvolání nic nenamítala. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 46 558,40 Kč.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Otázky formulované stěžovatelkou podle něj nezakládají přípustnost dovolání. Napadené rozhodnutí na nich není založeno a jejich obsahem jsou navíc jen výhrady proti skutkovým zjištěním. Přípustnost dovolání nemůže vyplynout ani z tvrzení stěžovatelky, že se soudy nezabývaly důvěryhodností svědka. Obvodní soud se tomu navíc v odůvodnění rozhodnutí věnoval. Nejde ani o výjimečný případ skutkové otázky, která by byla s ohledem na její průmět do základních lidských práv způsobilá založit přípustnost dovolání. Stejně tak přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že stejný modus operandi použil vedlejší účastník i ve vztahu k jiným osobám.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje skutkové okolnosti případu. Uvádí, že vedlejší účastník využívá tíživé situace vlastníků nemovitostí a formalismů práva a spolupracuje také s osobami s právnickým vzděláním, advokáty. Na základě trestního oznámení stěžovatelky došlo k odsouzení vedlejšího účastníka, a to ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 151/2022, konečným rozhodnutím je rozsudek městského soudu ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. 7 To 436/2023. Doplňuje, že paradoxem je, že i orgány činné v trestním řízení převzaly formalistickou logiku z civilního řízení a nebyly schopny dovodit trestněprávní odpovědnost vedlejšího účastníka za jednání, kterým stěžovatelku připravil o vlastnictví podílu k bytu.
6. Stěžovatelka uvádí, že se domnívá, že i přes neúspěch ve věci je nemravné, aby byla vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení. Za situace, že vedlejší účastník páchá trestnou činnost založenou na modu operandi aplikovatelném i na stěžovatelku, je nemorální, aby soudy penalizovaly stěžovatelku náklady řízení.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé neuvádí žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci. Opakuje pouze svá tvrzení přednesená již před obecnými soudy, aniž by uvedla, v čem konkrétně došlo napadenými rozhodnutími k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti uvádí, že na základě jejího trestního oznámení došlo k odsouzení vedlejšího účastníka (ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 151/2022, konečným rozhodnutím je podle ní rozsudek městského soudu ze dne 24.
1. 2024 sp. zn. 7 To 436/2023). Zároveň však dodává, že i orgány činné v trestní řízení ve věci 3 T 151/2022 převzaly formalistickou logiku z civilního řízení a nedovodily trestněprávní odpovědnost vedlejšího účastníka. K ústavní stížnosti připojila rozsudek obvodního soudu č. j. 3 T 151/2022-2525. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastník byl uznán vinným ze zločinu podvodu vůči poškozené K. Z. Naopak byl zproštěn obžaloby pro jednání uvedená pod bodem 2) a 3) obžaloby, kde mu bylo mj. kladeno za vinu to, že se dopustil svým jednáním zločinu podvodu vůči stěžovatelce.
Nebylo totiž prokázáno, že se vedlejší účastník tohoto podvodného jednání dopustil. Stěžovatelka byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tvrzení stěžovatelky jsou tedy zavádějící.
10. Ústavní soud k tomu dodává, že i pokud by byl vedlejší účastník uznán v trestním řízení vinným, nebylo by toto rozhodnutí schopno ovlivnit napadená rozhodnutí. Ta byla vydaná před rozhodnutím městského soudu v trestní věci, na něž stěžovatelka odkazuje. Samy soudy v rozhodnutích uvádějí, že skutečnost, že byla proti vedlejšímu účastníkovi zahájena trestní stíhání, není sama o sobě schopna zvrátit správnost závěrů soudu učiněných po provedeném dokazování v této věci.
11. Ústavní soud ověřil, že soudy provedly podrobné dokazování, na jehož základě dostatečně zjistily skutkový stav. Soudy neopomněly při hodnocení důkazů zohlednit zvláštní vztahy vedlejšího účastníka a svědka M. R. Podstatné je, že své skutkové závěry neopřely pouze o tuto výpověď, ale hodnotily ji společně s dalšími provedenými důkazy. Jestliže pak soudy dospěly k závěru, že chybné označení pozemku ve smlouvě a jeho následná oprava není důvodem neplatnosti, že důvodem neplatnosti nebyl ani omyl, nedostatek vůle, rozpor s dobrými mravy či lichva, nejde o žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy či kvalifikovanou vadu právního posouzení.
Zásahem do zaručených práv stěžovatelky nejsou ani závěry obecných soudů o zmeškání lhůty k odstoupení, když navíc nedošlo k podstatnému porušení smlouvy vedlejším účastníkem. Bylo nutné zohlednit i probíhající dědické řízení. Ne každé porušení podústavního práva pak dosahuje ústavněprávní intenzity [srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2867/18 , bod 13, ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2582/18 ]. Rozhodnutí soudů zcela naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 11.
12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08
(N 220/51 SbNU 725)].
12. Námitka stěžovatelky vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení také nemá ústavněprávní rozměr. Vedlejší účastník byl v řízení před obecnými soudy plně úspěšný, proto mu soudy v souladu se zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") přiznaly právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce. Skutečnost, že bylo s vedlejším účastníkem vedené trestní řízení v obdobných věcech, není nijak relevantní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani nenamítá, že soudy měly zvážit případnou moderaci podle § 150 o. s. ř. a z důvodů hodných zvláštního zřetele vedlejšímu účastníkovi nepřiznat náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka návrh na moderaci učinila.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu