Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezl. Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonným zástupcem Tomášem S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vojtáškem, advokátem, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, 2) Mgr. Zdeňka Vojtáška, advokáta, sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2024 č. j. 1 To 23/2024-1210 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2024 č. j. 29 T 1/2023-1187, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé požadují zrušit usnesení trestních soudů o odměně a náhradě nákladů zmocněnce poškozeného v trestní věci. Tvrdí, že trestní soudy porušily ústavně zaručená práva prvního stěžovatele (poškozený, oběť trestného činu) podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, respektive ústavně zaručené právo druhého stěžovatele (advokát, zmocněnec poškozeného) podle čl. 26 odst. 1, 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného trestního spisu plyne následující. První stěžovatel byl v níže popsané trestní věci poškozeným (s nárokem na bezplatné zastupování zmocněncem), druhý stěžovatel pak byl od září 2022 jeho zmocněncem. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci uznal M. B. (dále jen "odsouzený") vinným zločinem znásilnění a přečiny ohrožování výchovy dítěte a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků (rozsudek ze dne 27. 4. 2023 č. j. 29 T 1/2023-893 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2023 č. j. 5 To 39/2023-1060). Trestné činnosti se odsouzený dopustil během let 2020 a 2021 na pěti chlapcích, kteří byli v té době ve věku od 8 do 12 let. První stěžovatel byl jedním z nich. Krajský soud dále odsouzenému uložil, aby prvnímu stěžovateli zaplatil na náhradě nemajetkové újmy 100 000 Kč (§ 228 odst. 1 trestního řádu). Se zbytkem nároku jej odkázal na civilní řízení (§ 229 trestního řádu).
3. Po skončení věci samé navrhnul druhý stěžovatel jako zmocněnec prvního stěžovatele, aby mu soud přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 86 700 Kč (§ 151 odst. 6 trestního řádu). Krajský soud mu nicméně přiznal necelou polovinu (42 850 Kč). Oproti žádosti určil požadovanou odměnu jinak ve dvou směrech. Zaprvé, krajský soud posoudil odlišně úkony učiněné před podáním návrhu na náhradu nemajetkové újmy a úkony učiněné od podání tohoto návrhu (fakticky tak zastupování poškozeného rozdělil zhruba na období září až prosinec 2022 a období počínaje lednem 2023, kdy se poškozený připojil s adhezním nárokem). Do podání adhezního návrhu soud použil první část (část před středníkem) § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Vycházel tedy z tarifní hodnoty 10 000 Kč a odměny za úkon ve výši 1 500 Kč. Od podání adhezního návrhu pak vycházel analogicky podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč a odměny ve výši 3 100 Kč. Zadruhé, krajský soud přiznal za část úkonů jen polovinu odměny podle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu. K tomu uvedl, že nikoli každé písemné sdělení či podání lze považovat za podání ve věci samé a nelze účelově rozšiřovat výčet úkonů právní služby, které nejsou výslovně uvedeny v § 11 odst. 1 advokátního tarifu.
4. Zmocněnec poškozeného následně proti usnesení krajského soudu podal stížnost. V ní mimo jiné namítl, že rozdělení úkonů, jak jej učinil krajský soud, nemá oporu ve znění advokátního tarifu. Ve výsledku tak krajský soud přiznal stěžovateli jen minimální odměnu za převzetí právního zastoupení či za účast při výslechu obviněného. Současně nesouhlasil s krácením odměny na polovinu u návrhů na zajištění nároku poškozeného. Uvedl, že ochrana nároku poškozeného v trestním řízení je jedním z těžišť jeho činnosti. Vrchní soud v Olomouci stížnost zamítl. Odkázal přitom na svou vlastní rozhodovací praxi a na několik souvisejících usnesení Ústavního soudu.
5. Stěžovatelé nesouhlasí s použitím § 10 odst. 5 advokátního tarifu v podobě, kterou trestní soudy zvolily. Uvedené ustanovení advokátního tarifu nijak nerozlišuje úkony učiněné před podáním návrhu na náhradu nemajetkové újmy a po podání takového návrhu. Okamžik, kdy se poškozený připojí s adhezním nárokem, nemá žádný vliv na to, jakým způsobem a v jakém rozsahu poskytuje zmocněnec poškozeného právní služby. Správné použití je takové, že se tarifní hodnota odvozená od přiznané částky náhrady nemajetkové újmy promítne zpětně na všechny úkony. Současně stěžovatelé nesouhlasí s tím, že by sporný výklad advokátního tarifu byl podpořen ustálenou judikaturou. Jde o výklad zcela nový, soudy dlouhodobě aplikovaly § 10 odst. 5 advokátního tarifu právě způsobem, kterého se nyní domáhají stěžovatelé. Trestní soudy také na podporu svého názoru citují nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu. Ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu má být aplikováno jako celek, výklad použitý trestními soudy nemá v advokátním tarifu žádnou oporu. Stěžovatelé též upozorňují, že sporný výklad v podstatě uměle nutí poškozené a jejich zmocněnce k tomu, aby co nejdříve v trestním řízení uplatňovali nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy. Stěžovatelé obsáhle nesouhlasí ani s přiznáním odměny za některé úkony jen v poloviční výši.
15. Druhý stěžovatel splňuje všechny předpoklady řízení před Ústavním soudem: je aktivně legitimovaný k podání ústavní stížnosti, podal ji včas, jako advokát nemusí být zastoupen dalším advokátem [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637), bod 26] a vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práv. V této části je ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud je příslušný k jejímu posouzení. 16. První stěžovatel však procesní předpoklady nesplňuje. Byť nynější věc souvisí s jeho trestní kauzou, jde o souvislost zprostředkovanou. Návrh na odměnu a náhradu hotových výdajů a stížnost proti usnesení krajského soudu podal výlučně druhý stěžovatel. Právě jeho se nyní napadená rozhodnutí týkají, jde o jeho odměnu, jen on byl účastníkem řízení, které vedlo k vydání napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost prvního stěžovatele je proto třeba odmítnout, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c), shodně nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2334/17 (N 216/87 SbNU 487), body 9 až 11].
6. Ústavní soud si vyžádal trestní spis. Poté vyzval účastníky a případného vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
7. Krajský soud uvedl, že se nemůže k ústavní stížnosti vyjádřit. Soudce, který ve věci rozhodoval, byl totiž na stáži u Nejvyššího soudu.
8. Vrchní soud se k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřil. V první části vyjádření nejprve zpochybnil aktivní legitimaci prvního stěžovatele k podání ústavní stížnosti, neboť se jej napadená rozhodnutí nijak nedotýkají. První stěžovatel je zvlášť zranitelnou obětí trestného činu, měl proto zákonný nárok na poskytnutí bezplatné právní pomoci zmocněncem. Neměl ani právo na stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, stížnost nepodal a v řízení o stížnosti před vrchním soudem nevystupoval.
9. Ve druhé části vyjádření se pak vrchní soud zaměřil na jádro nynější věci. Nejprve obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu k rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů. Z ní jasně plyne, že trestní soudy musí přezkoumat náklady trestního řízení vzniklé přibráním a činností zmocněnce poškozeného co do přiměřenosti a účelnosti. Posuzovat má přitom nejenom účelnost jednotlivých úkonů, ale též přiměřenost sazby za úkon i celkovou výši přiznaných nákladů. To vrchní soud činí opakovaně i v jiných trestních věcech.
Podle vrchního soudu je činnost advokáta, působícího v trestním řízení jako zmocněnec poškozeného, zpravidla významně jednodušší, zejména v porovnání s činností advokáta plnícího roli obhájce nebo advokáta zastupujícího poškozeného v samostatně vedeném civilním řízení. Krajský soud postupoval v souladu s judikaturou vrchního soudu, která klade důraz na účelnost úkonů zmocněnců poškozených a přiměřenost nákladů trestního řízení, které v konečném výsledku nese odsouzený. Vrchní soud trvá na svém právním názoru: § 10 odst. 5 advokátního tarifu se musí číst ve spojení s § 43 trestního řádu.
Rozdělení úkonů zmocněnce poškozeného podle okamžiku uplatnění nároku má své opodstatnění. Nynější věc je nadto bagatelní, druhým stěžovatelem preferovaný výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu by mu přinesl nejvýše 7 200 Kč. Vrchní soud dále poukazuje na zastaralost advokátního tarifu a probíhající diskuze o jeho změně. Vrchní soud se závěrem ohradil proti snaze směšovat nárok poškozeného na náhradu nákladů trestního řízení (§ 154 odst. 1 trestního řádu) a nárok zmocněnce poškozeného na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 2 a 6 trestního řádu).
Připomněl, že úkolem zmocněnce poškozeného je hájit zájmy poškozeného, nikoli maximalizovat odměnu za zastupování.
10. Odsouzený se k ústavní stížnosti nevyjádřil, má se tedy za to, že se vzdal postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
11. Druhý stěžovatel následně zaslal repliku k vyjádření vrchního soudu. V ní mimo jiné poukázal na to, že stávající praxe vrchního soudu je nová, trvá teprve od poloviny roku 2022. Vrchní soud nevysvětlil, jaká byla dosavadní praxe a proč se od ní odchýlil. Stěžovatel uznává, že sporný výklad § 10 odst. 5 advokátního tarifu ve výsledku v této věci nezakládá rozdíl v nijak velké částce, ústavní stížnost však svým významem tuto věc přesahuje, týká se praxe, která bude i do budoucna dopadat nejen na druhého stěžovatele, ale též na další zmocněnce. Současně stěžovatel namítl, že vrchní soud pomíjí specifickou a náročnou povahu práce zmocněnce poškozeného.
12. Ústavní soud se následně s ohledem na vyjádření vrchního soudu (a na skutečnost, že předseda Vrchního soudu v Praze dal podnět ke sjednocení sporné praxe rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů zmocněnců poškozených v trestním řízení) dotázal Nejvyššího soudu, zda u odměňování zmocněnců poškozených zamýšlí přijmout sjednocující stanovisko.
13. Nejvyšší soud ve vyjádření předsedy trestního kolegia z 31. 7. 2024 uvedl, že má poznatky o tom, že se liší praxe trestních soudů v otázce odměňování zmocněnců poškozených, nezřídka dosti významně. Tyto rozpory se nejprve pokusil řešit schválením a publikací vybraného rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zvolené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. 7 To 32/2022 však k publikaci schváleno nebylo. V listopadu 2023 též Nejvyšší soud obdržel výše zmíněný podnět předsedy Vrchního soudu v Praze ke sjednocení praxe.
Ministerstvo spravedlnosti však ve stejném období připravovalo novelu advokátního tarifu (resp. již druhý návrh novely), která měla být účinná od 1. 1. 2024. Zpracování stanoviska, které by si vyžádalo delší dobu, proto Nejvyšší soud považoval za nadbytečné. Přípravy na nové podobě advokátního tarifu se nicméně protáhly a jeho účinnost byla opakovaně odložena, což Nejvyšší soud nemohl předvídat. Nejvyšší soud dodal, že aktuální průběh prací na novele advokátního tarifu směřuje ke kompromisnímu řešení mezi odměňováním zmocněnců poškozených podle přiznané částky náhrady škody či nemajetkové újmy a stanovením tarifní hodnoty s ohledem na vážnost věci podobně jako u obhájců.
14. Na vyjádření Nejvyššího soudu reagoval jen druhý stěžovatel. Uvedl, že soudy nemohou napravovat liknavost zákonodárce. Dále zdůraznil, že postavení zmocněnce poškozeného nelze jednoduše srovnávat s postavením advokáta v civilním řízení. Zmocněnec poškozeného pracuje s klientem, který je obětí trestného činu, což nese zvýšené nároky na advokáta (komunikace a práce s klientem). Důvodem pro vedení trestního řízení i přiznání adhezního nároku je trestný čin spáchaný odsouzeným. Postup trestních soudů má dopad nejenom na postavení poškozených s nárokem na bezplatné zastupování, ale i poškozených, kteří jsou zastupováni na základě plné moci.
17. První námitka kritizuje postup trestních soudů, které u některých úkonů právní služby (zde návrhy na zajištění nároku poškozeného) přiznaly mimosmluvní odměnu jen ve výši jedné poloviny (§ 11 odst. 2 a odst. 3 advokátního tarifu).
18. Ústavní soud je obecně ve věcech odměn a náhrady nákladů advokátů zdrženlivý. Ne každé pochybení obecných soudů lze úspěšně napadnout u Ústavního soudu. Ústavní soud již dlouhá léta opakuje, že musí jít o pochybení, které přesahuje práh ústavnosti. Tak tomu je například v případech, kdy rozhodování obecných soudů vykazuje prvky libovůle. Pokud tedy obecné soudy hodnotí jednotlivé úkony s důrazem na okolnosti případu a své úvahy řádně odůvodní, je takový postup v souladu s ústavními požadavky [nález ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18
(N 46/105 SbNU 40), bod 17].
19. V nynější věci trestní soudy sporné úkony považovaly za úkony právní služby, jen jim přiznaly odměnu v poloviční výši. Svůj postup řádně odůvodnily a současně zohlednily okolnosti každého sporného úkonu. Konkrétně trestní soudy uvedly, že ne každé podání je podáním ve věci samé a že je třeba vyhodnotit přiměřenost a náročnost při jeho zpracování (bod 12 usnesení vrchního soudu). U prvního návrhu z února 2023 uzavřely, že jde o jednostránkové podání bez právního rozboru. Druhý návrh ze srpna 2023 je sice právním rozborem, který se ale nijak netýká věci samé. Ústavní soud tak z hlediska ústavněprávního nemá trestním soudům co vytknout.
20. Druhá námitka kritizuje výklad a použití § 10 odst. 5 advokátního tarifu, na základě kterého trestní soudy rozhodují o odměně a náhradě hotových výdajů zmocněnce poškozeného. Zjednodušeně řečeno, trestní soudy rozdělily úkony zmocněnce poškozeného do dvou pomyslných skupin a u každé z nich použily odlišnou tarifní hodnotu. Pro použití nižší či vyšší tarifní hodnoty bylo rozhodující, zda zmocněnec poškozeného učinil úkon před či až po uplatnění adhézního nároku. A právě to je předmětem kritiky nynější ústavní stížnosti.
21. Ústavní soud předesílá, že výklad advokátního tarifu je úkolem obecných soudů. To samozřejmě neznamená, že jej smí vykládat způsobem, který se vymyká požadavkům ústavního pořádku. Soudy nesmí výkladem podústavního práva a jeho následnou aplikací nepřípustně zasáhnout do základního práva nebo svobody, opomenout ústavně konformní výklad či přistoupit na svévolnou nebo přepjatě formalistickou interpretaci a aplikaci podústavního práva [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471].
22. V nynější věci jde - co se týče sporného výkladu § 10 odst. 5 advokátního tarifu - o bagatelní částku odměny, maximálně v řádu několika málo tisíc korun. To by samo o sobě silně naznačovalo, že tato věc nemá ústavní význam [k výjimkám srov. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16
(N 214/83 SbNU 391), bod 15]. Druhý stěžovatel však zdůraznil precedentní aspekt celé věci, jen on sám zastupuje poškozené jako zmocněnec opakovaně a napadená rozhodnutí tak nelze vnímat izolovaně, ale naopak kumulovaně, s ohledem na početnou řadu věcí, které jen on sám před trestními soudy vede. Věc má nadto význam pro další zmocněnce poškozených.
23. Ústavní soud vzal tyto argumenty druhého stěžovatele do úvahy, proto ostatně postupoval tak, jak uvedeno v části III shora. Odměňování zmocněnců poškozených je třeba vnímat v širších souvislostech, zejména s ohledem na ústavní ochranu práv poškozených trestnou činností (zde dokonce poškozeného v postavení zvlášť zranitelné oběti trestného činu). Aby advokáti mohli kvalitně hájit práva a prosazovat oprávněné zájmy obětí, musí být jejich práce také uspokojivě ohodnocena. Jen tak stát dostojí své povinnosti zajistit účinnou právní pomoc. I proto by soudy měly přistupovat zvlášť obezřetně k odklonům od základních pravidel odměňování podle advokátního tarifu [nález ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 2801/11
(N 213/71 SbNU 501), bod 12].
24. Naznačený precedentní charakter této věci, který druhý stěžovatel zdůraznil, je však zásadně oslaben. Advokátní tarif bude od 1. 1. 2025 novelizován, neboť v ten den nabyde účinnosti vyhláška č. 258/2024 Sb. Jde o zásadní změnu advokátního tarifu, která nově pojme též nyní sporné pravidlo. Bude proto od 1. 1. 2025 na trestních soudech, aby nová pravidla advokátního tarifu vykládaly jednotně, se zřetelem na ústavně zaručená práva poškozených, kterým musí dát výklad advokátního tarifu přístup k účinné právní pomoci.
Trestní soudy si musí být vědomy, že základní zásady právního státu jsou porušovány též tehdy, pokud je jedno procesní ustanovení (zde již zmíněný § 10 odst. 5 advokátního tarifu) vykládáno různě různými soudy napříč soudní soustavou. A konečně si trestní soudy musí uvědomit, že úkolem zmocněnce poškozeného není jen usnadnit uplatnění adhézního nároku. Jeho role je mnohem širší: psychicky podpořit poškozené v jejich nelehké životní situaci a ulehčit jim ne vždy lehkou pouť trestním řízením [srov. nález ze dne 1.
3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22
, bod 25].
25. V nynější věci oba soudy sporné závěry dostatečně odůvodnily, jejich rozhodnutí se nejeví jako svévolná. Ústavní soud nehodnotí zákonnost tohoto výkladu. Třeba zdůraznit, že odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost znamená jen to, že v daném případě nedošlo k dotčení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Jinak řečeno, Ústavní soud odmítnutím ústavní stížnosti nevstupuje do role jakéhosi "negativního sjednocovatele" judikatury obecných soudů (nález ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 158/24
, bod 41).
26. Ústavní soud žádné porušení základních práv druhého stěžovatele nezjistil. Jeho ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost prvního stěžovatele pak odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu