Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Slabého, zastoupený JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2024, č. j. 18 Co 16/2024-239, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. 11. 2023, č. j. 19 C 20/2022-199, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Deaniry Gagjerri, Heleny Jágrové, MORAVA IMMOBILIEN s. r. o., Michala Riška, Mgr. Květoslavy Snížkové, Ilony Svobodové a Jiřího Zapletala, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel i vedlejší účastníci jsou spoluvlastníky pozemku, jehož součástí je stavba - bytový dům, v němž všichni účastníci užívají byty. Vedlejší účastníci se žalobou na stěžovateli domáhali zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel neuhradil řádná vyúčtování služeb za roky 2018 - 2020. Právní zástupkyně vedlejších účastníků předala stěžovateli předmětná vyúčtování, přičemž stěžovatel na ně uhradil částku 12 448 Kč. Do příkazu k úhradě stěžovatel uvedl poznámku "vyúčtování 2018 - 20, minus zápočet škodní události 25 000 Kč." Vedlejší účastníci následně stěžovateli sdělili, že uhrazenou částku 12 448 Kč zaúčtovali na úhradu nedoplatků, ale že nesouhlasí se zápočtem škody ve výši 25 000 Kč, neboť nebylo prokázáno, jaká škoda vznikla a že by za škodu odpovídali vedlejší účastníci jako spoluvlastníci domu.
2. Jelikož se spor mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky nepodařilo vyřešit mimosoudně, vedlejší účastníci podali na stěžovatele u Okresního soudu v Karlových Varech žalobu. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli jakožto žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům (vedlejším účastníkům), částku 25 000 Kč s příslušenstvím (tato částka představuje rozdíl mezi vyúčtováním služeb za roky 2018 - 2020 a stěžovatelem uhrazenou sumou). Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 42 406,90 Kč.
3. Okresní soud uvedl, že nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by na situaci dopadal zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, neboť ten není použitelný na právní vztahy mezi podílovými spoluvlastníky bytového domu. Okresní soud uzavřel, že není možné klást stejné požadavky na vyúčtování služeb pro konečné spotřebitele z pohledu obsahových náležitostí, jak zakotvuje citovaný zákon, a vyúčtování služeb mezi podílovými spoluvlastníky, mezi nimiž je vztah upravený občanským zákoníkem. Stěžovatel rozsudek okresního soudu napadl odvoláním. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. S ohledem na to, že proti rozsudku krajského soudu není dovolání přípustné, obrátil se stěžovatel přímo na Ústavní soud.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vycházely ze špatně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel totiž před soudy namítal chybnost vyúčtování za roky 2018 - 2020. Tyto námitky však okresní soud vůbec nevzal v potaz. Stěžovatel má navíc za to, že se na jeho situaci měla aplikovat ustanovení zákona č. 67/2013 Sb. bez ohledu na to, že právní vztahy mezi spoluvlastníky se jinak řídí občanským zákoníkem, a to z toho důvodu, že zákon č. 67/2013 Sb. jako jediný určuje způsob vyúčtování služeb poskytovaných do bytových domů.
5. Soudy údajně odepřely stěžovateli rovněž právo se procesně bránit proti pohledávce žalobců, když trvaly na tom, že stěžovatel po obdržení vyúčtování částečně plnil, a tedy uznal celý dluh. Obecné soudy v rozporu s hmotným právem nepřipustily analogii legis ve vztahu ke kompenzační námitce stěžovatele, kterou uplatnil zákonnou smluvní pokutu a započetl ji částečně proti pohledávce vedlejších účastníků ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb., neboť vyúčtování bylo zasláno opožděně. Rovněž prý soudy pochybily při hodnocení jeho kompenzační námitky z titulu náhrady škody, kdy tuto námitku posoudily jako neoprávněnou, resp. jako pohledávku nejistou, kterou nelze započítat proti pohledávce vedlejších účastníků. Závěrem pak stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení.
6. Stěžovatel se proto domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako krajský soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Ústavní soud přitom v nyní posuzované věci nezjistil, že by v závěrech napadených rozhodnutí došlo k ústavněprávnímu pochybení, přičemž ani stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá kvalifikovanou námitku, která by jeho věc posunula do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces (resp. na soudní ochranu) zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jak se přitom podává již ze shora uvedeného, Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za náležitě odůvodněná a neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly se vznesenými námitkami. Na závěrech okresního a krajského soudu přitom neshledal Ústavní soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
11. Ústavní soud současně připomíná, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení (25 000 Kč), lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019).
12. Ústavní soud sice v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
13. Obdobné platí i ve vztahu k námitkám stěžovatele stran nesouhlasu s nákladovým výrokem. Naznačený princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení. Jakkoliv totiž Ústavní soud v obecné rovině připouští, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se zásadně vztahují požadavky spravedlivého procesu, vyjádřil se v minulosti opakovaně tím způsobem, že problematika rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavněprávní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. V těchto případech musí být zásah skutečně zásadní nebo by muselo dojít k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení.
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly.
15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu