Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem se sídlem Krkonošská 1512/11, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. prosince 2017 č. j. 6 Cmo 116/2017-223 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 č. j. 56 Cm 179/2014-194, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a za účasti Společenství domu XX jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud zjistil, že navrhovatel je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny na bytové jednotce č. X3 v předmětném domě. Dne 14. 4. 2014 se na shromáždění společenství vlastníků, kterého se navrhovatel zúčastnil, hlasovalo též o přijetí rozhodnutí o opravě obvodového pláště předmětného domu v hodnotě 4 500 000,- Kč. Usnesení v této věci nebylo přijato potřebnou většinou, přičemž podle zápisu ze shromáždění bylo zjištěno, že navrhovatel nehlasoval proti, ale jen se zdržel hlasování. Soud proto konstatoval, že navrhovatel neosvědčil, že je přehlasovaným vlastníkem jednotky. Soud proto návrh podle § 1209 odst. 1 o. z. zamítl, neboť nebyly osvědčeny skutečnosti pro vydání navrženého předběžného opatření.
Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 12. 2017 č. j. 6 Cmo 116/2017-223 usnesení krajského soudu potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že z ustanovení § 1209 odst. 1 věta první za středníkem o. z. vyplývá, že pro vydání předběžného opatření musí být splněny podmínky řízení ve věci samé a navrhovatel musí též tvrdit a osvědčit rozhodné skutečnosti vedoucí k úspěchu ve věci. Návrh ve věci samé a stejně tak návrh na dočasný zákaz jednání podle napadeného rozhodnutí může podat pouze přehlasovaný vlastník jednotky nebo společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky a je-li pro to důležitý důvod. Odvolací soud dospěl k závěru, že k podání návrhu byl sice navrhovatel aktivně legitimován, avšak neosvědčil, že je přehlasovaným vlastníkem jednotky. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že návrh na dočasný zákaz jednání není důvodný, i s posouzením, že v projednávané věci jde o tři samostatné návrhy
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud úvodem připomíná, že přezkum předběžných opatření zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. V rámci naznačeného přezkumu nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak zkoumá, zda rozhodnutí o předběžném opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba současně zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno. Žádné pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení správně zdůraznil, že návrh na zákaz jednání podle napadeného rozhodnutí shromáždění vlastníků je svou povahou předběžným opatřením v řízení o věci samé, neboť možnost jeho nařízení vychází jen z hmotněprávní úpravy (§ 1209 odst. 1 o. z.). Stěžovatel však neprokázal, že je přehlasovaným vlastníkem jednotky, a že tak je aktivně legitimován k podanému návrhu.
Ostatní námitky stěžovatele jsou pouhou polemikou s podústavním právem, která ústavněprávní roviny nedosahuje, přestože se stěžovatel snaží prezentovat opak. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. V posuzované věci vrchní soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu je na projednávanou věc nutné aplikovat citované ustanovení § 1209 odst. 1 o. z.
Co se týče poslední námitky stěžovatele ohledně nevypořádání se s jeho argumentací vrchním soudem, je třeba poukázat na charakter řízení o předběžném opatření, v němž není zejména z časových důvodů prostor pro detailní prokazování tvrzení účastníků řízení či vyvracení jejich námitek, pokud sami účastníci nesplňují podmínky řízení o jimi podaném návrhu. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za náležitě odůvodněná, jejich závěry za logické a nijak se nepříčící skutečnostem, které byly v rámci řízení osvědčeny. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu