Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.R., zastoupeného JUDr. I.Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 29 Cdo 260/99-233 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, č.j. 16 Co 813/94-208, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2000, č.j. 29 Cdo 260/99-233, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, č.j. 16 Co 813/94-208. Posledně uvedeným rozsudkem, jehož zrušení se stěžovatel také domáhá, byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že návrh stěžovatele, aby na základě smlouvy o smlouvě budoucí byl nahrazen projev vůle odpůrkyně M.V. k uzavření kupní smlouvy ohledně specifikovaných nemovitostí v k.ú. K., byl zamítnut. Krajský soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že smlouvu o smlouvě budoucí, jak byla stranami uzavřena dne 29. 5. 1992, je třeba považovat za absolutně neplatnou pro nedostatek podstatných náležitostí.
Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Oba rozsudky jsou dle jeho názoru zásahem do smluvní svobody a nerespektují princip "pacta sunt servanda", když smlouvu o budoucí smlouvě ze dne 29. 5. 1992 označily za neplatnou, a to za situace, kdy obě smluvní strany věděly přesně, k čemu se zavazují.
Dále namítl, že ani jeden z napadených rozsudků se dostatečně nevypořádal s faktem, že vedle smlouvy o smlouvě budoucí z 29. 5. 1992 existovala další smlouva o smlouvě budoucí ze 4. 2. 1993, jež vznikla na základě korespondence v roce 1993 mezi ním a M.V. Skutečnost, že taková smlouva existuje, sice nebyla výslovně tvrzena v návrhu na zahájení řízení, nicméně z jím předložených písemných důkazů vyplývá a oba soudy k ní měly přihlížet při hodnocení důkazů. Krajský soud porušil ust. § 132 o.s.ř., když uvedenou skutečnost zcela pominul.
Na existenci druhé smlouvy o smlouvě budoucí z roku 1993 stěžovatel výslovně poukázal v dovolání, nicméně dle jeho přesvědčení byla dovolacím soudem nesprávně zhodnocena jako nepřípustné uplatnění nových skutečností. Dále stěžovatel namítl nepřípustnou retroaktivní aplikaci zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, účinného od 1. 1. 1993, na smlouvu o budoucí kupní smlouvě ze dne 29. 5. 1992, a poukázal na nepřesnou citaci ust. § 5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona Nejvyšším soudem ČR, jež vychází z právního stavu účinného až od 1.
9. 2000. Stěžovatel je přesvědčen, že extenzivním výkladem ust. § 50a obč. zák., zejména pokud jde o podstatné náležitosti budoucí kupní smlouvy (parcelní číslo a katastrální území), oba soudy vybočily z mezí ústavnosti, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94
.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ní opakuje to, co již namítal v předchozích řízeních před odvolacím soudem a v dovolání. Odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že netrvá na ústním jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 5 C 516/93, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k právnímu názoru, že smlouva o smlouvě budoucí neobsahuje náležitosti kupní smlouvy, která má být v budoucnu uzavřena, stanovené v § 588 obč. zák. a tudíž je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 a § 39 obč.zák. Dovolací soud se s názorem odvolacího soudu ztotožnil.
Oba soudy své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, a dospěly k nim v řádném procesu, vůči němuž stěžovatel žádné konkrétní námitky nezákonnosti či neústavnosti, s výjimkou údajného nesprávného hodnocení důkazů, neuvedl. Stěžovatel nemůže efektivně namítat "opomenutí" obecných soudů zhodnotit jeho korespondenci s M.V. v roce 1993 jako druhou smlouvu o smlouvě budoucí, za situace, kdy k takovému právnímu závěru sám stěžovatel dospěl až v dovolání. Stejně tak Ústavní soud případnou nepřesnou citaci ust.
§ 5 odst. 1 písm. a) a c) katastrálního zákona Nejvyšším soudem ČR v odůvodnění rozsudku nepovažuje za tak závažnou skutečnost, jejíž důsledky by se mohly projevit v rovině ústavní. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 36 Listiny jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu