Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. B. R., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. I. ÚS 419/03 , napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007. Ohledně podkladů k ústavní stížnosti pak odkazuje na řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod zmíněnou sp. zn. I. ÚS 419/03
. V předmětné věci jde o problematiku z roku 1984-1986, kdy bylo v roce 1985 zahájeno správní řízení o přiznání invalidního důchodu stěžovateli a v navazujících řízeních byla řešena otázka výše přiznaného částečného invalidního důchodu. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007, bylo dovolací řízení zastaveno a stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že Nejvyššímu soudu ČR nebyly poskytnuty veškeré spisy související s jeho problematikou, zejména pak základní spis vedený Okresním soudem v Ostravě, sp. zn. 26 C 89/87. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu nepřísluší žádat o řešení složité problematiky posuzované v řízení z roku 1987, ale považuje za zřejmé, že základní pochybení v rozhodnutí MZ ČSR, č. j. OP-075-R-25.5.1987, jsou způsobena nesprávnou aplikací vyhlášky FMPaSV č. 129/1979 Sb. Stěžovatel, pokud mu to bude umožněno, všechny tyto skutečnosti před Ústavním soudem doloží.
sp. zn. I. ÚS 419/03
. S ohledem na dále uvedené se ale jeví nadbytečným vyzývat stěžovatele k odstranění této vady, neboť ani to by konečné rozhodnutí Ústavního soudu v posuzovaném případě nemohlo ovlivnit. Stěžovatel posuzovanou ústavní stížnost navrhuje připojit k ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 419/03
. Tuto ústavní stížnost však již Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 23. 3. 2005 podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Jak Ústavní soud zjišťuje z ústavní stížnosti a připojených listin, jde stěžovateli o napravení rozhodnutí vztahujících se zejména k základnímu řízení o náhradu ušlého výdělku, vedenému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 89/87. Toto řízení však bylo skončeno rozsudkem ze dne 13. 11. 1987, který nabyl právní moci 4. 1. 1988, přičemž stěžovatel se pak v dalších soudních řízeních domáhal zvýšení přiznaného částečného invalidního důchodu.
Stěžovatelem nyní podaná ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 3202/2006, ze dne 31. 1. 2007. Jak Ústavní soud z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR shledává, Nejvyšší soud ČR ke stěžovatelem podanému dovolání dovolací řízení napadeným usnesením zastavil podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., protože stěžovatel, přestože byl soudem řádně poučen o tom, jak odstranit nedostatek povinného právního zastoupení v dovolacím řízení a k jeho odstranění byl opakovaně vyzván a poučen o následcích nevyhovění této výzvě, tento nedostatek neodstranil.
Ústavní soud za uvedených okolností neshledal v tomto postupu Nejvyššího soudu ČR zásah do stěžovatelových základních práv a svobod, přičemž Ústavní soud zároveň konstatuje, že ani stěžovatel sám v ústavní stížnosti takový zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR netvrdí, jak to v souvislosti s podáním ústavní stížnosti vyžaduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2007
Miloslav Výborný předseda senátu