Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NOREK, s. r. o., sídlem Jarošovská 251, Jindřichův Hradec, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 8 As 135/2022-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 9 A 99/2021-45, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. září 2021 č. j. MZE 42087/2021-11181 a II. výroku rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 3. května 2021 č. j. MZE-26492/2021-18134, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 29c odst. 3 až 8 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností se stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení § 29c odst. 3 až 8 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon na ochranu zvířat").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla chovatelkou norků pro kožešiny, přičemž podle § 29c odst. 1 zákona na ochranu zvířat byla nucena tento chov do 31. 1. 2019 ukončit. Dne 11. 2. 2021 stěžovatelka podala u Ministerstva zemědělství (dále jen "ministerstvo") žádost podle § 29c odst. 3 téhož zákona o jednorázový kompenzační příspěvek, a to ve výši 41 436 000 Kč, posléze rozšířený na částku 100 826 513 Kč. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 3. 5. 2021 č. j. MZE-26492/2021-18134 přiznalo stěžovatelce kompenzační příspěvek ve výši 37 500 000 Kč (I. výrok), kterou vypočetlo násobkem částky dané § 29c odst. 7 téhož zákona a nejvyššího počtu zvířat zjištěného u stěžovatelky při kontrolách veterinární správy provedených v letech 2014 až 2018. Ve zbytku její žádost zamítlo (II. výrok) s odůvodněním, že pro přiznání kompenzačního příspěvku ve výši 63 326 513 Kč neexistuje opora ve správním spise. Ministerstvo podotklo, že v letech 2016 a 2017 se počty chovaných zvířat uvedené stěžovatelkou v žádosti a počty zvířat u ní zjištěných při kontrolách krajské veterinární správy shodují a v letech 2014, 2015 a 2018 nikoli. V roce 2014 uvedla stěžovatelka o 1312 norků více, v roce 2015 o 1218 norků více a v roce 2018 o 600 norků více. Podle dokladu Státní veterinární správy, Krajské veterinární správy pro Jihočeský kraj (dále jen "KVS") byl nejvyšší počet norků, a to 12 500 kusů, zjištěn při kontrole v roce 2018. Tento počet je také rozhodující pro určení výše kompenzačního příspěvku.
3. Proti II. výroku rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 2. 9. 2021 č. j. MZE-42087/2021-11181 zamítl a napadený výrok rozhodnutí ministerstva potvrdil. Zdůraznil, že podle § 29c odst. 7 a 8 zákona na ochranu zvířat se kompenzační příspěvek neposkytuje za skutečné počty zvířat, které stěžovatelka chovala, ani podle ceny v místě a čase obvyklé, ale toliko ve výši součinu zákonem stanovené hodnoty za jednotlivé zvíře v penězích násobené nejvyšším počtem zvířat zjištěných při veterinárních kontrolách v letech 2014 až 2018.
4. Proti rozhodnutí ministra zemědělství podala stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu, v níž především namítla, že ministerstvo v rozporu se zákonem na ochranu zvířat nesprávně stanovilo nejvyšší počet chovaných zvířat zjištěný při kontrolách v letech 2014 až 2018. Kontroly KVS nebyly zaměřeny na určování počtu zvířat, nýbrž na kontrolu podmínek jejich života. Počty kontrolovaných zvířat ani počty zvířat v den kontroly často neodpovídají skutečným počtům chovaných zvířat v daném roce a ignorují cyklický průběh chovu.
Zdůraznila, že pokud kontrola proběhla po datu usmrcení chovných norků, ti se do kontrolovaného počtu nepromítli. Ministerstvo dále pominulo, že podle zákona na ochranu zvířat se počet chovaných zvířat stanoví jako nejvyšší počet zvířat zjištěný při kontrolách KVS během daného roku, nikoli jako počet zvířat přítomný při jedné kontrole v daném roce. Mělo by tak dojít ke sčítání počtu norků zjištěných u každého chovatele během jednoho roku. U jednotlivých chovatelů byly kontroly prováděny v různých obdobích, u některých chovatelů bylo provedeno i více kontrol ročně, u některých pouze jedna.
Ministerstvo svým výkladem § 29c odst. 8 zákona na ochranu zvířat zvýhodnilo ty chovatele, u nichž kontrola proběhla vícekrát za rok, případně proběhla ve vhodnějším období, což stěžovatelka shledává diskriminačním. Doklad KVS podle § 29c odst. 4 písm. c) téhož zákona, z něhož ministerstvo vycházelo, především neobsahuje informace o úhynech zvířat, a to na rozdíl od jednotlivých protokolů o kontrole z let 2014 až 2018. Ministerstvo proto nezohlednilo všechna zvířata, která zohlednit mělo. Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěr ministerstva, že kompenzaci nelze poskytnout za zvířata, která před provedením kontroly uhynula z přirozených příčin.
Dále namítla, že § 29c zákona na ochranu zvířat je neústavní pro nedostatečnou délku přechodného období k ukončení chovu kožešinových zvířat a nedostatečnou výši kompenzačního příspěvku, pročež má být věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložena Ústavnímu soudu.
5. Městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že výše kompenzačního příspěvku byla stanovena v souladu se zákonem na ochranu zvířat a ministerstvo při jeho výpočtu postupovalo správně. Podle městského soudu z § 29c odst. 8 zákona na ochranu zvířat vyplývá, že počet zvířat, jímž se vynásobí částka stanovená v § 29c odst. 7 téhož zákona, se stanoví tak, že se z údajů o počtu zvířat zjištěných u chovatele při kontrolách v jednotlivých letech (2014 až 2018) vybere údaj s nejvyšším počtem zjištěných zvířat.
Není přitom vůbec podstatné, že kontroly KVS nebyly primárně zaměřeny na zjištění počtu zvířat, ani že se do zjištěných počtů nepromítla uhynulá zvířata, ani že kontroly byly prováděny u různých chovatelů v různých datech. Ze zákona ani nevyplývá, že by se počty zvířat zjištěných při kontrole v témže roce měly jakkoliv sčítat. Relevantní nejsou ani protokoly o jednotlivých kontrolách provedených v letech 2014 až 2018, neboť z § 29c odst. 4 písm. c) zákona na ochranu zvířat jasně vyplývá, že podkladem, z něhož ministerstvo při stanovení výše kompenzačního příspěvku vychází, je doklad KVS potvrzující počet zvířat zjištěný u žadatele při kontrolách v rozhodném období, nikoli dílčí protokoly o jednotlivých kontrolách.
Z těchto protokolů jsou pro obsah dokladu rozhodná pouze čísla počtu zvířat zjištěných při konkrétní kontrole, nikoli údaje o úmrtnosti apod. Podle městského soudu je logické, že počet chovaných zvířat zjištěných při kontrolách nezahrnoval zvířata ještě nenarozená či naopak již uhynulá, neboť ta se na hospodářství v den kontroly nevyskytovala. Městský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že § 29c zákona na ochranu zvířat či jeho výklad ministerstvem je vůči ní diskriminační. Zdůraznil, že vzorec pro stanovení výše kompenzačního příspěvku je stejný pro všechny žadatele, vychází z pevně daných kritérií a není nějak diskriminační.
Rozhodné pro stanovení výše kompenzačního příspěvku jsou kontroly, které u chovatelů probíhaly v období pěti let, resp. ta z nich, která zjistila nejvyšší počet zvířat, což podstatně omezuje vliv přirozených výkyvů v počtu zvířat během roku. Městský soud se neztotožnil ani s namítanou neústavností § 29c zákona na ochranu zvířat. Uvedl, že stanovené přechodné období bylo dostatečné k ukončení chovu, a to i vzhledem ke koloběhu života norků, jak jej stěžovatelka popsala ve správní žalobě. Poukázal dále na to, že bylo jen na vůli zákonodárce, aby určil, zda za zákaz chovu zvířat za účelem získání kožešin, poskytne kompenzaci.
Zákonodárce tak učinil, a to navíc takovým způsobem, který je pro chovatele výhodnější než jiné způsoby, například stěžovatelkou zmíněný průměrný počet zvířat zjištěných kontrolami v rozhodném období.
6. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu. Právně i skutkově obdobnou věcí jiného kasačního stěžovatele, který byl zastoupen týmž advokátem, se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudku ze dne 8. 2. 2024 č. j. 4 As 141/2023-30, pročež v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Předeslal, že kompenzační příspěvek podle § 29c odst. 2 a násl. zákona na ochranu zvířat nelze ztotožňovat s náhradou škody. Účelem kompenzačního příspěvku je pouze zmírnění dopadů zákazu chovu, tudíž je logické, že jeho výše není stanovena tak, aby chovatelům nahradila veškerou myslitelnou újmu.
Nejvyšší správní soud neshledal důvod se obracet na Ústavní soud s návrhem na zrušení § 29c zákona na ochranu zvířat. Skutečnost, že určitá činnost byla povolená ještě neznamená, že ji zákonodárce nemůže do budoucna zakázat. To platí tím spíše u činností, které jsou společensky vnímány kontroverzně, což je i chov zvířat pro kožešinu. Rovněž přechodné období bylo podle Nejvyššího správního soudu dostatečně dlouhé. V posuzované věci je podstatné, že § 29c odst. 8 téhož zákona ministerstvu neukládá povinnost zjistit počet zvířat z podkladů od chovatele, nýbrž vyžaduje, aby byl kompenzační příspěvek stanoven podle počtu zvířat zjištěných při kontrolách provedených v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018.
Současně není připuštěn jakýkoliv další dopočet ve vazbě na tvrzení stěžovatelky o skutečném počtu chovaných zvířat. Ministerstvo proto správně vyšlo toliko z dokladu vydaného KVS podle § 29c odst. 4 písm. c) téhož zákona. Nebylo povinností ministerstva opatřovat jakékoliv další podklady za účelem zjištění počtu chovaných zvířat, ani nebylo třeba vycházet z dílčích protokolů o jednotlivých kontrolách.
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh správního řízení i soudního řízení a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod. Ministerstvo vyložilo § 29c zákona na ochranu zvířat nepřípustně restriktivně a v konečném důsledku neústavně, neboť popřelo zásadu materiální pravdy podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když vyšlo z jediného dokladu KVS, a to bez ohledu na jeho správnost a úplnost. Správní soudy pak neústavně dovodily, že se na věc stěžovatelky "neaplikují základní zásady správního řízení", a že ministerstvo ani nemohlo vyjít z jiného důkazu, než je doklad podle § 29c odst. 4 písm. c) zákona na ochranu zvířat. Podle stěžovatelky však nelze dovodit, že by zdrojem informací o počtu zvířat zjištěných při kontrolách mohl či měl být pouze tento doklad. Tím, že žádný z účastníků nevzal v potaz důkazy navržené stěžovatelkou, bylo řízení zatíženo tzv. opomenutými důkazy. Doklad vydaný KVS je podle stěžovatelky "nesprávný mimo jiné proto, že v jeho důsledku dochází k nepřípustnému vyloučení vyšetřovací zásady a správního uvážení při zjišťování skutkového stavu, což by vedlo rovněž k vyloučení soudního přezkumu..." (str. 8 ústavní stížnosti). Podstatné je, že kontroly neprováděla KVS za účelem zjištění počtu chovaných zvířat, a že počty norků se značně liší podle ročního období, kdy byla kontrola provedena. Výklad účastníků, podle nichž je počtem chovaných zvířat zjištěných při kontrolách v letech 2014 až 2018 vždy pouze nejvyšší číslo uvedené v "jednom konkrétním protokole o kontrole", nedůvodně zvýhodňuje ty chovatele, u kterých kontrola proběhla ve výhodnější době, nebo u kterých proběhlo kontrol více. Za situace, kdy z dokladu KVS a protokolů o kontrolách bylo možné ve vzájemné souvislosti zjistit přesnější celkové počty chovaných zvířat, bylo povinností ministerstva takto postupovat. Pokud tak ministerstvo neučinilo, porušilo "zásadu rovného přístupu" podle § 7 správního řádu.
8. Kompenzační příspěvek stěžovatelka požaduje ve výši "náhrady skutečné škody", která se má skládat z hodnoty likvidovaného majetku ve výši 40 000 000 Kč, nákladů na odstranění stavby ve výši 40 365 628 Kč, hodnoty zlikvidovaného chovného stáda ve výši 13 826 232 Kč a ušlého zisku za období pěti let ve výši 6 634 653 Kč, přičemž zdůrazňuje, že jí vznikla i (blíže nevyčíslená) nemajetková újma. Stěžovatelka je toho názoru, že § 29c odst. 3 až 8 zákona na ochranu zvířat je neústavní, neboť kompenzační příspěvek je zcela nedostačující a přechodné období bylo příliš krátké, a to i v porovnání s jinými státy (stěžovatelka zmiňuje Chorvatskou republiku, Bosnu a Hercegovinu, Nizozemsko a Srbskou republiku).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do jejich rozhodovací činnosti je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů a soudů [viz např. nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiného než ústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí správních orgánů a posléze správních soudů přezkoumávajících v tzv. plné jurisdikci jejich rozhodnutí.
11. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je zčásti vnitřně rozporná, neboť se na straně jedné dovolává použití výše uvedených ustanovení zákona na ochranu zvířat, který podle ní účastníci řízení nesprávně vyložili, současně však uvádí, že požaduje "náhradu skutečné škody" i ušlý zisk (viz bod 9. výše), nikoliv tedy kompenzační příspěvek v "paušalizované" výši 3 000 Kč za jednoho norka, a že § 29c odst. 3 až 8 téhož zákona je neústavní. Ústavní stížnost je nadto prostým pokračováním polemiky se závěry účastníků, přičemž s výjimkou odkazů na příslušná ustanovení Listiny neobsahuje bližší ústavněprávní argumentaci. Z toho důvodu bylo namístě, aby Ústavní soud v prvé řadě posoudil, zda se účastníci s námitkami stěžovatelky náležitě vypořádali, a zda předcházející řízení nebyla stižena takovou (kvalifikovanou) vadou, která by odůvodnila kasační zásah Ústavního soudu.
12. Z rekapitulace odůvodnění rozsudku městského soudu (viz body 5. a 6. výše) je patrné, že soud se podrobně vypořádal se všemi žalobními body, uvedl, z jakých ustanovení právních předpisů vycházel a srozumitelně vysvětlil z nich plynoucí právní závěry. Ústavní soud podotýká, že § 29c odst. 7 a 8 zákona na ochranu zvířat zakotvující způsob výpočtu jednorázového kompenzačního příspěvku, je již na základě gramatického výkladu zcela jasný, přičemž ani z jeho smyslu a účelu (teleologického výkladu) či jeho vazby na správní řád (systematického výkladu) nelze žádným způsobem dovodit závěry prezentované stěžovatelkou. V posuzované věci došlo v souladu s těmito ustanoveními k výpočtu výše kompenzačního příspěvku tak, že nejvyšší zjištěný počet chovaných norků během kterékoliv z kontrol KVS v letech 2014 až 2018 [z dokladu vydaného podle § 29c odst. 4 písm. c) téhož zákona vyplývá, že nejvyšší počet, konkrétně 12 500 kusů norků, byl zjištěn během kontroly v roce 2018] byl vynásoben částkou 3 000 Kč představující výši kompenzace za každého norka. Stěžovatelce byl přiznán kompenzační příspěvek ve výši 37 500 000 Kč a ve zbytku byla její žádost zamítnuta.
13. Zákon na ochranu zvířat v § 29c odst. 4 písm. c) jasně stanoví, že ministerstvo je povinno si od KVS vyžádat doklad potvrzující počet chovaných zvířat zjištěný u žadatele při kontrolách KVS provedených v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018. Jde o obligatorní podklad pro vydání rozhodnutí o kompenzačním příspěvku. Ministerstvo pro účely zjištění počtu chovaných zvířat podle § 29c odst. 8 téhož zákona nevychází a ani nemůže vycházet z (byť skutečného) počtu zvířat dokládaného stěžovatelkou, ale toliko z nejvyššího počtu chovaných zvířat zjištěného během kontrol KVS v letech 2014 až 2018, přičemž relevantní údaj z jednotlivých kontrolních protokolů KVS "přenese" do dokladu podle § 29c odst. 4 písm. c) téhož zákona.
To zdůraznily v odůvodnění svých rozhodnutí také správní soudy. Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatelky, že zatížily řízení tzv. opomenutými důkazy. Ty totiž představují pochybení spočívající v neprovedení účastníkem navrhovaných důkazů bez odůvodnění tohoto postupu [viz např. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16
(N 38/84 SbNU 439) a usnesení ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 197/23
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)], k čemuž v posuzované věci zjevně nedošlo. Argumentuje-li stěžovatelka povinností ministerstva zjistit skutečný počet chovaných zvířat, resp. porušením zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu, pomíjí, že toto ustanovení samo počítá s odchylkami od něj, když stanoví, že se uplatní "nevyplývá-li ze zákona něco jiného...". Závěry soudů proto nejsou z ústavněprávního hlediska nikterak vybočující.
14. Dovolává-li se stěžovatelka porušení § 7 správního řádu a v návaznosti na něj i porušení svých základních práv a svobod, je třeba zdůraznit, že toto ustanovení upravuje toliko procesní rovnost účastníků řízení, resp. stanoví, že účastníci řízení mají při uplatnění svých procesních práv rovné postavení. Z ústavní stížnosti není patrné, při uplatnění jakého procesního práva byla stěžovatelka znevýhodněna oproti jiným subjektům. Jde-li o provádění kontrol KVS v různých obdobích roku, k této námitce se vyjádřil již městský soud. Namítá-li stěžovatelka, že došlo "k nepřípustnému vyloučení... správního uvážení při zjišťování skutkového stavu", nutno podotknout, že správní uvážení se při zjišťování skutkového stavu nepoužije. Správním uvážením se totiž rozumí situace, kdy s (již zjištěným) skutkovým stavem právní norma nespojuje nutnost nastoupení jediného možného právního účinku, ale dává správnímu orgánu určitý prostor pro výběr konkrétního řešení (nejoptimálnější varianty), resp. rozhodnutí (SKULOVÁ, S. Správní uvážení. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 15) - příkladem může být stanovení výše správního trestu pokuty v zákonném rozmezí v závislosti na okolnostech konkrétního případu (srov. SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 4. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 149-150). V posuzované věci nedošlo ani k žádné výluce ze soudního přezkumu, městský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí v režimu tzv. plné jurisdikce, přičemž nebyl vázán skutkovými zjištěními správních orgánů. Ani v tomto ohledu proto z ústavněprávního hlediska nelze napadeným rozhodnutím nic vytknout.
15. Správní soudy nekonstatovaly, že se ve věci stěžovatelky "neaplikují základní zásady správního řízení" (bod 8. výše). Stěžovatelka nadto v některých částech ústavní stížnosti zjevně zaměňuje základní zásady činnosti správních orgánů a zásady správního řízení, přičemž posledně uvedené se vyskytují v navzájem protichůdných dvojicích s tím, že v každém řízení obvykle převažuje jedna z nich, případně se uplatní výlučně jen jedna z této dvojice (FRUMAROVÁ, K., GRYGAR, T., POUPEROVÁ, O., ŠKUREK, M. Správní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 42 a násl.).
16. Nic nelze vytknout ani závěru Nejvyššího správního soudu, že kompenzační příspěvek podle § 29c odst. 2 zákona na ochranu zvířat nelze ztotožňovat s institutem náhrady škody. Ústavní soud podotýká, že současně nejde ani o formu přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, že by neposkytnutím peněžité kompenzace ve výši "skutečné škody" bylo porušeno její právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Z ústavního pořádku rovněž nelze bez dalšího dovodit ústavně zaručené základní právo na poskytování peněžitých kompenzací při změně zákonných podmínek podnikání. Zákonodárce se přesto rozhodl dopad zákazu chovu kožešinových zvířat na dotčené podnikatele zmírnit, a to právě kompenzačním příspěvkem podle § 29c odst. 2 téhož zákona.
17. Rovněž závěr městského soudu, podle něhož nelze do počtu zvířat pro účely výpočtu kompenzačního příspěvku počítat zvířata v den kontroly ještě nenarozená nebo již mrtvá, hodnotí Ústavní soud jako odůvodněný a logický. Domáhá-li se stěžovatelka také náhrady ušlého zisku, pomíjí, že podle § 29c odst. 7 věty druhé zákona na ochranu zvířat se kompenzační příspěvek za náhradu ušlého zisku neposkytuje. Soudy rovněž náležitým způsobem odůvodnily, proč neshledaly důvod k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a vyjádřily se i k délce období pro ukončení chovu kožešinových zvířat. Již městský soud zdůraznil, že délka tohoto období v zásadě odpovídá koloběhu života norků, jak jej sama stěžovatelka popsala. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v různých evropských státech bylo toto období různě dlouhé, avšak právní úpravy jiných států nejsou v obecné rovině referenčním kritériem pro přezkum ústavnosti. Nadto Ústavní soud podotýká, že povinnost ukončit chov zvířat výhradně nebo převážně za účelem získání kožešin, a období, do kterého tak mělo být učiněno, vyplývá z § 29c odst. 1 téhož zákona, přičemž zrušení tohoto odstavce se stěžovatelka spolu s ústavní stížností nedomáhá (v petitu požaduje zrušit toliko § 29c odst. 3 až 8 téhož zákona).
18. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněná, a účastníci v nich použili zákonná ustanovení způsobem, který v žádném ohledu nevybočuje z mezí stanovených ústavním pořádkem. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sama o sobě k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení.
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatelky na zrušení § 29c odst. 3 až 8 zákona na ochranu zvířat Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost současně odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona, ev. jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 , ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20 nebo ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 3474/20 ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu