Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Dragicy Pištěkové, zastoupené Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2015 č. j. 11 Co 399/2015-101 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2015 č. j. 34 C 7/2015-48, spojenou s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Žalovaná byla nájemkyní bytu č. Y v domě č.p. X1 na ulici X2 (dále jen "předmětný byt"). Nájem z bytu skončil výpovědí, ke které bylo soudem přivoleno. V rozhodném období v předmětném bytě žalovaná bydlela až do svého vyklizení dne 22. 5. 2015. Výši nájemného obvyklého v daném místě a čase zjistil nalézací soud z nájemních smluv uzavřených s jinými nájemci srovnatelných bytů v dané lokalitě. Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Nalézací soud prý pochybil, pokud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku na cenu nájmu předmětného bytu a spokojil se jen s předložením nájemních smluv na byty uzavřené s jinými nájemníky v domě.
Podle názoru stěžovatelky byla její procesní pozice v projednávané věci nepříznivá také proto, že "nebyla soudem podle § 5 o. s. ř. poučena o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce z řad advokátů". Tím prý bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Soudy se dále měly zabývat námitkou stěžovatelky, že fakticky užívala po celou dobu jiný byt, tedy než byl ten, na který podepsala nájemní smlouvu s žalobcem.
K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k ničemu takovému nedošlo. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se projednávanou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zčásti jen opakuje námitky, s nimiž se již zabývaly a řádně vypořádaly oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a zčásti jsou její výtky pouhou polemikou se skutkovými zjištěními obou ve věci rozhodujících soudů. Takové námitky však nelze považovat za důvodné z hlediska údajné protiústavnosti. Pouhý nesouhlas s hodnocením provedených důkazů (ostatně vznášený stěžovatelkou ve skutkově obdobných věcech v ústavních stížnostech opakovaně, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3943/12 , případně usnesení ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4764/12
(obě dostupná na http://nalus.usoud.cz) nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, tím méně pak práva na ochranu vlastnictví. Rozhodnutí obou soudů jsou podle zjištění Ústavního soudu řádně zdůvodněna a v žádném případě nelze učinit závěr o jejich neústavnosti.
Jak lze zjistit z jiných dříve podaných ústavních stížností téže stěžovatelky, stěžovatelka v procesním postavení žalované čelí žalobám, které se týkají neplnění jejích povinností nejprve jako nájemkyně a později jen uživatelky předmětného bytu bez právního důvodu, řadu let. Všechny nyní jí opakované námitky a tvrzení byly v průběhu těchto řízení obecnými soudy vyvráceny.
V nyní projednávané věci je třeba dodat, že žalobce ohledně výše bezdůvodného obohacení unesl důkazní břemeno tím, že v souladu s platnou judikaturou předložil soudu nájemní smlouvy uzavřené s uživateli jeho bytů srovnatelné kategorie a rozlohy v témže domě.
Závěrem Ústavní soud proto znovu konstatuje, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s rozhodnutími obecných soudů, resp. jimi provedeným dokazováním, což však nedosahuje ústavního rozměru. Pokud obecné soudy na základě řádného dokazování dospěly k řádně zdůvodněným závěrům odlišným od přesvědčení stěžovatelky, nelze takový postup hodnotit jako protiústavní. Jde o závěry nezávislých soudů, do jejichž činnosti je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Žádné pochybení, jež by mělo ústavněprávní relevanci, Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů zjevně neopodstatněných. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost projednal v co nejkratší lhůtě, proto nepovažoval za nutné předběžně rozhodovat o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu