Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Polácha, zastoupeného Mgr. Petrem Olivou, advokátem, sídlem J. M. Marků 92, Lanškroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2024 č. j. 33 Cdo 1787/2023-248 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. ledna 2023 č. j. 27 Co 266/2022-186, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Tomáše Medřického, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2022 č. j. 6 C 208/2021-123 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 68 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu vedlejšího účastníka co do částky 181 500 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud došel k závěru, že se stěžovatel na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatil ve výši 250 000 Kč. Stěžovatel po zahájení řízení ale započetl proti žalované pohledávce svoji pohledávku za provedené servisní a technologické práce pro právní předchůdkyni vedlejšího účastníka v březnu, dubnu a červnu 2020 ve výši 181 500 Kč.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 181 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Stěžovatel podle krajského soudu učinil námitku započtení v rozporu s § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy až po koncentraci řízení. Upozornil také na to, že stěžovatel uplatnil námitku započtení v rozporu s § 1884 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.") a okresní soud k ní přihlédl, ačkoliv k ní z důvodů vyplývajících z § 1987 o. z. přihlédnout neměl.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění rozhodnutí se vyslovil k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Vyjádřil se i k oprávněnosti zápočtu stěžovatele. Námitkou opomenutí důkazu nezpochybnil stěžovatel právní posouzení věci krajským soudem, ale namítl vadu řízení. K ní může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
5. Stěžovatel namítá, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s tím, že některé z provedených důkazů nevzaly za základ svých skutkových zjištění. Odkazuje na výpis z účtu dokumentující zaplacení 250 000 Kč stěžovateli, z něhož vyplývá, že pro zaplacení 250 000 Kč zjevně existoval právní důvod. Podle evidence právní předchůdkyně vedlejšího účastníka šlo o plnění jejímu dodavateli (záloha dodavateli před splněním smlouvy). Závěr, že stěžovatel přijal platbu bez právního důvodu, nemá oporu v provedeném dokazování. Vedlejší účastník navíc od samého počátku tvrdil, že jde o nárok z titulu zrušené zálohy na podíl na zisku.
6. Závěry soudů vztahující se k jím uplatněné námitce započtení považuje stěžovatel za extrémně nesouladné s výsledky provedeného dokazování. Jde-li o předloženou fakturu, neztotožňuje se se závěry soudů, že ji vystavil účelově. Vedlejší účastník souhlasil s tím, že práce v ní uvedené byly provedeny, sporné bylo jejich zaplacení. Stěžovatel dále uvádí, že vzájemnou pohledávku vůči vedlejšímu účastníkovi uplatnil z hlediska hmotného i procesního práva řádně a včas. Při námitce započtení vycházel ze skutkových okolností tvrzených již ve vyjádření k žalobě. Řádně splnil i své povinnosti plynoucí mu z § 1884 o. z. oznámit své vzájemné pohledávky vůči postupiteli postupníkovi bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl. Soudy se však touto pohledávkou stěžovatele nijak nezabývaly.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů a na ně navazujícími právními závěry. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Ničeho takového se však soudy v posuzovaném případě nedopustily.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje skutkové závěry soudů, na nichž založily svůj závěr o bezdůvodném obohacení stěžovatele. Argumentuje tzv. opomenutým důkazem - výpisem z účtu. V ústavní stížnosti však zároveň uvádí, že důkaz výpisem z účtu proveden byl. Stěžovatel se ale domnívá, že soud měl dojít po jeho provedení k odlišným skutkovým závěrům. Ústavní soud ve stručnosti připomíná, že o tzv. opomenutý důkaz by mohlo jít tehdy, když by jej obecný soud neprovedl vůbec a současně by ani rozumně nevysvětlil, proč tak neučinil (např. pro jeho nevěrohodnost či nadbytečnost).
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při přezkumu správnosti závěrů odvoláním napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. Z vyžádaného rozhodnutí okresního soudu bylo zjištěno, že ten na základě všech provedených důkazů dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by částka poskytnutá stěžovateli byla zálohou dodavateli před splněním smlouvy, ani že by mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, byla tato smlouva sjednána.
11. K námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti je třeba též připomenout, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce - obohaceného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 246/2001 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2018 sp. zn. 32 Cdo 5215/2017 a ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2087/2021). Obecné soudy vyšly ze závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by šlo o určitě zálohové plnění (bod 15. napadeného rozsudku krajského soudu). K tomu nestačí pouze způsob zaúčtování odeslané částky vedlejším účastníkem ve svém účetnictví. Nelze proto argumentovat ani tím, že soud rozhodl o bezdůvodném obohacení bez toho, aniž by vedlejší účastník prokázal, že vůči stěžovateli disponuje nárokem z titulu zrušené zálohy.
Ve vztahu k předmětu řízení bylo zásadní, že stěžovatel neprokázal právní důvod pro ponechání získaného plnění, jeho následně vystavená faktura byla shledána fiktivní (bod 16. napadeného rozsudku krajského soudu). Jestliže stěžovatel nyní tuto skutečnost rozporuje, opomíjí své prohlášení, že práce v ní uvedené byly již dříve zaplaceny. Nepochybně nemohla být důvodem pro ponechání žalované částky.
12. Skutkové závěry soudů týkající se bezdůvodného obohacení stěžovatele jsou dostatečně odůvodněny. Rozhodnutí soudů naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.) i judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1481/08
(N 220/51 SbNU 725)].
13. Stejně tak nelze shledat ústavně relevantní pochybení v posouzení námitky započtení. Posouzení námitky započtení z procesního hlediska je v souladu s konstantní judikaturou soudů. Stěžovatel v této souvislosti opět pouze napadá skutková zjištění soudů, které ale dostatečným způsobem odůvodnily. Stejně tak krajský soud řádně vysvětlil, proč podle něj stěžovatel nenaplnil § 1884 o. z., a také proč měl okresní soud aplikovat § 1987 o. z. Jeho závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. rozsudky ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020 (Rc 37/2021), ze dne 12. 10. 2022 sp. zn. 23 Cdo 3235/2021 a usnesení ze dne 27. 10. 2022 sp. zn. 23 Cdo 570/2022]. Nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Ústavní soud v předložené věci ověřil, že soudy provedly podrobné dokazování, na jehož základě dostatečně zjistily skutkový stav. Soudy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu