Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci návrhu F. R., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, směřujícího proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 5 C 132/2006-86 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2008, č. j. 25 Co 2/2008-98, takto: Návrh se odmítá.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu se stěžovatel s odvoláním na porušení jeho práv zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), zejména jejími čl. 90 a 95, a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména jejím čl. 36, ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, upravujícími rovnost účastníků občanského soudního řízení a garantujícími stejná procesní práva všech účastníků řízení, domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že v záhlaví citovanými rozhodnutími (dále jen "napadená rozhodnutí") došlo k porušení ústavních práv stěžovatele a aby napadená rozhodnutí zrušil.
Okresní soud v Jičíně (dále jen "soud prvního stupně") na návrh žalobkyně Obce Úlibice (dále jen "žalobkyně") v řízení o vyklizení bytu usnesením ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 5 C 132/2006-86 (dále jen "usnesení o koncentraci řízení"), koncentroval řízení podle ust. § 118c zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") tak, že stěžovateli uložil, aby do 15 dnů ode dne doručení usnesení označil a doložil důkazy prokazující jeho tvrzení, že výpověď nájmu bytu je neplatná s tím, že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude soud přihlížet. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 31. ledna 2008, č. j. 25 Co 2/2008-98, usnesení o koncentraci řízení potvrdil.
Stěžovatel se podle tvrzeních uvedených v jeho ústavní stížnosti zejména domnívá, že soud prvního stupně v usnesení o koncentraci řízení měl stejnou povinnost jako stěžovateli uložit též žalobkyni, že vydání usnesení o koncentraci řízení řádně neodůvodnil a že nevyzval stěžovatele k uvedení rozhodných skutečností, ačkoli tak měl učinit. Usnesení o koncentraci řízení má být vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud pak měl usnesení soudu prvního stupně potvrdit v rozporu se závěry vyplývajícími z judikatury, na kterou stěžovatel poukázal ve svém odvolání, aniž by své závěry jakkoli zdůvodnil.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány zákonem stanovené podmínky jejího projednání. Mezi základní náležitosti ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu řízení pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Ústavní stížnost je nepřípustná.
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel podal stížnost proti usnesení vydanému v řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě neskončilo. Ústavní soud konstatuje, že odpověď na otázku, zda napadené usnesení vedlo k ústavně nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele, lze v daném případě odpovědět až po pravomocném skončení řízení, v jehož průběhu bylo usnesení vydáno. Teprve poté, v rámci přezkumu celého řízení, by bylo možno posoudit celé řízení a jeho jednotlivé části z hlediska dodržování pravidel spravedlivého procesu. Jinými slovy, za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva nelze domáhat jiným zákonným způsobem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zabýval se i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh stěžovatele odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2008
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka