Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Sedláčka, zastoupeného Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou, sídlem Generála Hlaďo 748/4, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2024 č. j. 22 Cdo 3344/2023-378, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2023 č. j. 69 Co 163/2021-347 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26. ledna 2021 č. j. 13 C 134/2018-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Jiřího Paly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel a vedlejší účastník řízení jsou sousedé, kteří vedou spor o zřízení nezbytné cesty. Vedlejší účastník je vlastníkem pozemku, na němž je dílna. Nemá však žádný přístup k veřejné cestě, neboť jeho pozemek je ze všech stran obklopen jinými pozemky. Nynější spor vznikl mezi předchozím vlastníkem pozemku a stěžovatelem. Předchozí vlastník koupil pozemek s vědomím, že nemá žádné spojení s veřejnou cestou. Aby si toto spojení zajistil, uzavřel se stěžovatelem smlouvu, která mu přes stěžovatelův pozemek zajišťovala přístup k veřejné cestě.
Záhy se mezi sousedy rozhořel spor. Nedobré sousedské vztahy se táhly skoro 20 let, průchod a průjezd přes stěžovatelův pozemek však byl fakticky tolerován. Tento stav trval až do chvíle, kdy se předchozí vlastník obrátil na stěžovatele, aby jejich neshody jednou pro vždy vyřešili (chtěl totiž pozemek prodat). Snaha smírně řešit skončila neúspěchem, předchozí vlastník se proto jako žalobce obrátil na soud s návrhem na zřízení nezbytné cesty.
3. Okresní soud v Přerově napadeným rozsudkem návrhu vyhověl, zřídil na stěžovatelově pozemku služebnost práva nezbytné cesty spočívající v právu chůze a průjezdu motorovými vozidly a stanovil jednorázovou náhradu ve výši 45 tis. Kč. Proti tomu se stěžovatel odvolal, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci však odvolání vyhověl jen částečně. Krajský soud sice potvrdil zřízení služebnosti, ale změnil výrok o úplatě a nákladech řízení. Ke stěžovatelově dovolání Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť nesouhlasil s krajským soudem, že výše zmíněná smlouva nemůže zajistit přístup k pozemku.
Krajský soud poté rozhodl stejně, jen s tím rozdílem, že výši náhrady stanovil na 110 tis. Kč (tj. o 10 tis. Kč víc než ve zrušeném rozsudku). V době rozhodování krajského soudu byl již žalobcem vedlejší účastník (předchozí vlastník mu totiž prodal během soudního řízení pozemek a vedlejší účastník se tak stal jeho procesním nástupcem podle § 107a občanského soudního řádu). Krajský soud proto zvážil, zda sporná smlouva má za této procesní situace nějaký význam a dospěl k závěru, že nemá. Převod vlastnictví k pozemku na jinou osobu totiž neznamená převod jiných smluvních práv a povinností právního předchůdce.
Shodně jako okresní soud krajský soud uvedl, že povolení nezbytné cesty za současného zřízení služebnosti je nejlepším řešením - předejde se tak dalším sporům.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože neuvedl, proč je dovolání přípustné. Nestačí jen blanketně odkázat na judikaturu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání pro vady, přesněji pro nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 241a odst. 2 občanského soudního řádu).
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na smlouvu, kterou v minulosti uzavřel s původním vlastníkem. Právní vztah takto vzniklý stále platí a brání povolení nezbytné cesty. Jinak řečeno, dokud právní vztah smlouvou založený existuje, nelze se domáhat zřízení nezbytné cesty. Jestliže vedlejší účastník vědomě koupil pozemek bez přístupu k veřejné cestě, jednal hrubě nedbale. Proto ani on se nemůže domáhat zřízení nezbytné cesty. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s rozsahem omezení jeho vlastnického práva. Vedlejší účastník prý umístil vrata tak, aby mohl co nejvíce obtěžovat stěžovatele. Protože obecné soudy neargumentovaly přiléhavou judikaturou, porušily též právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ve vztahu k rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Nepodal totiž dovolání, kterým by se mohl Nejvyšší soud zabývat. Ústavní stížnost je proto přípustná jen v té části, která směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ve zbytku je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
7. Stěžovatel nijak nevysvětluje, v čem Nejvyšší soud pochybil, pokud dospěl k závěru o vadnosti dovolání. Ústavní soud již v minulosti uzavřel, že povinnost účastníků řízení uvést, proč jejich dovolání splňuje předpoklady přípustnosti, je ústavně souladná [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), zejména bod 35]. Pro případné stěžovatele to znamená, že musí nejen podat dovolání jako takové, ale dovolání také musí být bezvadné (tamtéž, body 60 a 61).
8. V nynější věci stěžovatel skutečně neuvedl ani blíže nerozvedl, proč je dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. V textu dovolání lze vyčíst toliko, že "nalézací soudy řešily právní otázku, u které se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. soud nesprávně tuto právní otázku vyhodnotil a v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena". Dále se tam jen velmi obecně odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, které prý obecné soudy měly použít.
9. Tím ovšem stěžovatel nesplnil zákonnou povinnost uvést, v čem a jak se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně že Nejvyšší soud nikdy neřešil jím vznesenou právní otázku, že ji Nejvyšší soud řeší nejednotně anebo že je třeba provést judikaturní změnu. Postup Nejvyššího soudu nebyl přepjatě formalistický: stěžovatel odůvodnil přípustnost dovolání jen povšechně. Nebylo úkolem Nejvyššího soudu, aby za stěžovatele domýšlel, proč zrovna jeho případ přináší právní otázku hodnou jeho pozornosti (srov. výše citované stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, bod 46).
10. Nejvyšší soud nad rámec nezbytného vysvětlil, proč stěžovatelem zmíněná judikatura se v jeho věci vůbec neuplatní, neboť se zcela míjí se skutkovými okolnostmi této věci (bod 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Již v minulosti Ústavní soud zdůraznil, že zákonné povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání se stěžovatel nemůže jednoduše zbavit blanketním odkazem na "nějakou" (jakoukoli) judikaturu [srov. nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16
(N 70/85 SbNU 247), bod 20].
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv. Ústavní stížnost je dílem návrhem nepřípustným, dílem návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu